81_R13_2011_n.jpg
81_R13_2011_n.jpg

81_R13_2011_s.jpg
81_R13_2011_s.jpg
Ťuk, ťukťuk. „Morning!“ Ťuk, ťukťuk. „Morning!“ Už předem odpovídám, spíše velice nahlas zakřičím „Morning, Matron!“, abych se vyvarovala toho, že vrchní vychovatelka vkročí po ránu do mého pokoje a zavalí mě přehršlí otázek, proč ještě nevstávám, ať si roztáhnu zavěs a otevřu okno. Sama asi netuší, že v posteli ještě chvíli pobudu, okno si neotevřu, jelikož beztak škvírami táhne, že jsem se celou noc budila zimou a ten těžký závěs nechám do poslední chvíle zatažený, protože pubertální chlapci mají pokoje v protějším domě a po ránu netrpělivě vyhlížejí, jaká slečna zapomněla nebo naschvál nechala závěs roztažený.

První registrace mě čeká ve tři čtvrtě na osm. Ještě před snídaní mě Matróna (tak se říká vrchní vychovatelce, smutné je to, že neznám ani její jméno, asi proto, že by to bylo příliš osobní) odškrtne ze seznamu dívek, které se musí dostavit na snídani. Snídaně je britská, za poslední dva roky se pro mě význam slova britský ve spojitosti s jídlem změnil a znamená přibližně to stejné co mdlý. Nemám ráda britské jídlo, ale mám ráda jejich ovesnou kaši s medem. Začínám tak den s pořádnou lžící sladkého sirupu a ovsem. Vše se hned začne zdát veselejší. Navíc černý čaj s mlékem, ten jednoduše musí být nejlepší právě v Anglii. Čaj je pro Brity lék na všechno a odpověď na všechny otázky. Na zlomenou nohu i srdce, tak jako paracetamol (paralen). Namohla jsem si stehenní sval a chtěla jsem poradit co s tím, tak mi dali dva paraleny. Nevzala jsem si je. Nemám prášky ráda. Přišla jsem do zdravotního střediska s říznutím, a světe div se, znovu mi předepsali dva paraleny. Musela jsem se smát. Britové jsou srandovní.

Druhá registrace mě čeká po snídani i se studentkami, které se mnou nebydlí na internátu, ale do školy přijíždějí každé ráno a večer se zase vracejí zpátky domů. Školní hodiny plynou rychle, mají jen 40 minut, hodina kratší jen o těch pět minut je velký rozdíl a někdy nudný výklad se stává snesitelnějším.

Potřetí se musím sama nahlásit učiteli, to je na programu až po obědě. Každý den je naplánovaný. Není čas na to, abych marnila to málo, co mi zbývá pro mě samotnou, na zbytečné radovánky, jako je sledování televize. Neschází mi to. Ani trochu. Mám pocit, že mi tato náročná rutina dává smysl. Někdy je to až příliš vytížené, ale dny pak plynou jak voda. Nestačím se pak divit a jsem na prázdninách doma, v Praze.

Je pátek, ale pátek není malá sobota jako v Čechách. Nepůjdu do klubu nebo s kámošema ze školy na pivo. Půjdu do učebny číslo 103 v matematickém oddělení. Máme tam doplňující hodiny, co se nevešly do rozvrhu. Už jen tři měsíce a budu u konce s memorováním od nevidím do nevidím.

Z matiky jdeme rovnou na večeři, abychom to stihli na naši poslední registraci tohoto dne. Ve tři čtvrtě na sedm se celý dům děvčat shromáždí na poslední povinné odškrtnutí. Vyřeší se Matróniny stížnosti, které se většinou týkají nás. Studentek. Dneska si pro změnu stěžuje, že si ještě stále někdo nevyzvedl část uniformy, asi jí tam zbyla šedivá kousavá sukně. Nedivím se, že pak Britky chodí po škole jen v punčocháčích potažmo v legínách bez sukně.

Často se sama sebe ptám, proč Matróna nemá ráda děti, když je s nimi každý den v kontaktu. Jsou tu různě staré holky, od 13 do 19. Mně je teď 18 a s Matrónou se nemám ráda.

Usínám po poslední, ale už opravdu poslední kontrole, která probíhá v půl jedenácté. Všichni jsou u sebe na pokojích. Ve vedlejším pokoji ještě zaslechnu chichotání, ale únava mi pomalu zavírá víčka a já se potápím do spánku. Je noc. 

Alžběta Husáková, maturantka anglické internátní školy

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte