Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Tvář

Za závojem reality

Apichatpong Weerasethakul vyvolává ve svých filmech přízraky vzpomínek

bunmi.jpg
bunmi.jpg
58_tvar01_R40_2010.jpg
58_tvar01_R40_2010.jpg

Většina filmařů při přebírání cen děkuje rodině, případně hercům nebo spolupracovníkům ze štábu. Apichatpong Weerasethakul však v květnu při slavnostním ceremoniálu v Cannes projevil vděk také jiným pomocníkům. „Chtěl bych poděkovat všem duchům a přízrakům v Thajsku, kteří umožnili, abych tu dnes byl,“ řekl se Zlatou palmou v ruce čtyřicetiletý thajský režisér. Uspěl se snímkem Strýček Búnmí, v němž mrtví a podivná mytická stvoření přirozeně existují mezi živými, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Titulní hrdina umírá ve své rodné vsi na severovýchodě Thajska na selhání ledvin. Den předtím, než jej příbuzní vyprovodí na poslední cestu do tajemné jeskyně v hloubi džungle, se při večeři potkává se svou dávno zemřelou manželkou a synem, který se před časem ztratil v hlubokém lese a transformoval se tam do podoby Opičího ducha, rozuměj herce v laciném gorilím kostýmu, který jako by vypadl z béčkové produkce místních fantaskních filmů, na něž režisér chodil jako dítě.

 

Jmenuji se Joe

V konkurenci jiných favoritů ze soutěže působil Strýček Búnmí jako křehký klenot z jiného světa. Vedle silných realistických dramat s námětem střetu kultur, víry a terorismu (O Bozích a lidech Xaviera Beauvoise) nebo zhoubných důsledků globalizace (Biutiful Alejandra Gonzáleze Iñárritua) se prosadil komorní příběh, který se soustředí na spirituální dimenzi lidského bytí. Pro mnohé bylo rozhodnutí poroty v čele s Timem Burtonem nefalšovaným překvapením a televizní komentátoři a komentátorky si narychlo museli lámat jazyk s těžko zapamatovatelným jménem asijského outsidera. Jásala ale početná skupina kritiků, kteří ve Weerasethakulovi vidí jednoho z mála skutečně novátorských filmařů naší doby: solitéra, který se pokouší vyprávět staré příběhy novým, neokoukaným způsobem.

Dá se to ukázat právě na Búnmím, který je prvním Weerasethakulovým filmem v české distribuci. A dá se doporučit dobrodružným diváckým povahám, které snesou třeba experimenty Davida Lynche. V nich také neplatí pravidla lineárního vyprávění. Film totiž bere za samozřejmou existenci paralelních realit a výjevy z minulých životů se prolínají s přítomností. Nelze se tudíž spolehnout na kauzální interpretaci sledovaného. A tak je nutné se do snímku ponořit a jednotlivé scény vnímat jako fragmenty snů, vzpomínek nebo naplno prožívaných okamžiků vyrvaných času. Efekt je magický. Strukturou film připomíná hudební skladbu, náladou zase díky výborné práci se světlem a zvukem plátna impresionistických malířů.

Přitom to rozhodně není nesledovatelný experiment, ale vřelý optimistický film o tom, co je skryto za závojem naší reality. Něhu a jemný humor dodávají filmu dialogy, které ukazují pozitivní pohled na svět obyčejných Thajců. Autor ve svých filmech obecně ukazuje bezstarostnou, buddhismem ovlivněnou mentalitu thajských obyvatel a může to být jednou z hlavních příčin, proč mají jeho díla takovou odezvu na uspěchaném Západě. Weerasethakul by prý nemohl nikdy točit filmy jinde než v Thajsku, zdůrazňuje v rozhovorech často. Podívat se na svou rodnou zemi z odstupu mu však pomohla zkušenost z tříletého pobytu v Americe.

V roce 1994 se totiž čerstvě graduovaný thajský architekt dostal na Institut umění v Chicagu. „Nic jsem o městě a o škole nevěděl,“ žertoval později. „Kromě toho, že měli nejpozdější termín přihlášek a také pěknou propagační brožuru.“ Pro introvertního mladíka byly roky ve Spojených státech lekcí nejen studijní, ale i životní. Musel se zpočátku vyrovnávat s nedokonalou angličtinou, rasismem nebo jen s prostým faktem, že jeho jméno si v Americe nikdo nejen nezapamatuje, ale ani ho nevysloví. Od té doby si začal říkat jednoduše Joe. Dokonce sám vybízí novináře, aby se netrápili a oslovovali ho touto přezdívkou.

 

Hon na tygra

Nicméně vlivy, které ve Státech načerpal, formovaly nejen jeho filmovou tvorbu, ale i videa a instalace pro muzea a galerie, které jsou dodnes součástí jeho díla. Na škole se seznámil s filmovou avantgardou a oblíbil si zejména Bruceho Baillieho a Andyho Warhola. Ve sborníku, který o Weerasethakulovi loni vydalo Rakouské filmové muzeum, označuje mladý Thajec rodáka z Medzilaborců Warhola za „kombinaci Buddhy a Einsteina, který změnil můj pohled na fenomén času“. Drásavě líné tempo plynutí času dává divákovi extrémně pocítit v hypnotickém příběhu o milostném trojúhelníku Blissfully Yours (Slastně tvůj, 2002), ale soustředění na zdánlivě nedramatické momenty, v nichž pozvolna krystalizují emoce hrdinů, je vlastní všem jeho filmům.

Weerasethakul vás chce dostat do stavu, v němž „mysl bloumá sem a tam, jako když máte na uších walkman a díváte se ve vlaku z okénka“. Tím se přihlašuje k minimalistické poetice tchajwanské nové vlny, do jejíhož arzenálu patří dlouhé statické záběry a takřka dokumentární zachycování banálních lidských činností. Thajský kolega se od ní ale přece jen liší. Není to nezúčastněný pozorovatel a kronikář mezilidského odcizení, jako jsou Tsai Ming-liang nebo Hou Hsiao-Hsien, ale jeho tvorba je vždy stoprocentně osobní a rozvíjí pokaždé témata, která se ho zrovna v životě dotýkají.

Když se například léčil z nešťastné lásky, vznikl z toho jeden z nejpodivnějších filmů uplynulé dekády. Snímek Tropical Malady (Tropická nemoc, 2004) získal v Cannes Velkou cenu poroty a její šéf Quentin Tarantino musel rozhodnutí vášnivě hájit před novináři, kteří si s poetikou filmu nevěděli rady. První půlka je docela normálním popisem vzniku vztahu dvou milenců – nevzdělaného vesničana Tonga a vojáka Kenga. V druhé se bez varování postava vojáka stává protagonistou skoro hororového vyprávění jakéhosi folklorního mýtu. Vydává se do hloubi pralesa a tam nahání mytické stvoření, které na sebe bere podobu nebezpečného tygra. Interpretace vztahu mezi lovcem a šelmou je otevřená. Ale zdá se, že nám nabízí metaforický příběh mysli mučené v džungli neodbytných vzpomínek na prožité štěstí.

 

Jako vlastní děti

Nezávislý filmař jako Weerasethakul se ale v Thajsku může potýkat i s jinými problémy, než je případné nepochopení kritiků nebo nezájem publika. V zemi, kde domácí produkci tvoří z většiny nenáročné komedie pro masy, totiž jeho filmy opravdu nepatří mezi komerční hity. Jeho dosavadní majstrštyk Syndromes and a Century (Syndromy a století, 2006) se stal terčem cenzurních dohlížitelů. Popis estetických a interpretačních potěšení, která film nabízí, by vydal na samostatný esej. Každopádně se zdá absurdní, že zrovna tenhle půvabný film, vycházející z autorových vzpomínek na dětství strávené v nemocnici (oba rodiče byli lékaři), u thajských strážců morálky narazil. Státní komisi schvalující nasazování filmů do kin se nelíbilo několik scén. Ty zachycovaly údajně nevhodné chování lékařů (líbání se nebo popíjení alkoholu v pracovní době) a buddhistických mnichů (hraní na kytaru a pouštění létajícího talíře na dálkové ovládání).

Režisér je odmítl vypustit. „Chovám se ke svým filmům, jako bych se choval k vlastním dětem. Je mi jedno, jestli je lidé mají rádi, nebo jimi opovrhují,“ vysvětloval svůj postoj v deníku Bangkok Post. „A když tito moji potomci nemohou z jakéhokoli důvodu žít v jejich rodné zemi, ať jsou svobodní. Není žádný důvod mrzačit je ve strachu ze systému.“

I když Weerasethakulovy filmy nejsou primárně politické, rozhodně nežije ve společenském vzduchoprázdnu. Strýček Búnmí je součástí jeho rozsáhlejšího projektu Primitive, který zahrnuje kromě jiného i výstavu Fantomy vesnice Nabua, která je od začátku října k vidění v pražské galerii Tranzitdisplay. Primitive se jako celek soustředí na neklidnou historii Isanu, zemědělského regionu u hranic s Laosem, kde od šedesátých let probíhaly tvrdé boje mezi armádou a komunistickými partyzány. Postava Búnmího své problémy s ledvinami svádí na špatnou karmu za to, že zabil příliš mnoho komunistů. Jeho vyprávění v této scéně kontrastuje s atmosférou odpoledního pikniku za krásného slunečného dne ve zdánlivě idylickém venkovském kraji.

Z Isanu, kde Weerasethakul sám vyrůstal, pocházelo mnoho nespokojenců, kteří na jaře protestovali v ulicích Bangkoku proti politice vládnoucích monarchistů. Právě v době jeho festivalového triumfu policie demonstrace definitivně potlačila. Režisér si nebral servítky a na canneské tiskové konferenci označil Thajsko za násilnou zemi, v níž vládne společenská nespravedlnost, a postavil se za hnutí, které označil za „vzpouru chudých“. Postoj vlády k filmaři je ale přesto blazeovaný. Před dvěma týdny navrhla jeho film jako letošního národního kandidáta na Oscary. Na rozdíl od předchozího snímku se cenzorům zdá dostatečně mravný.

58_tvar02_ramecek_R40_2010_s.jpg
58_tvar02_ramecek_R40_2010_s.jpg
APICHATPONG WEERASETHAKUL (40)

 
Filmař a vizuální umělec debutoval v roce 2000 kvazidokumentem Mysterious Object at Noon. Už třikrát si odvezl některou z cen v Cannes. Tamní porotci ocenili filmy Blissfully Yours (2002), Tropical Malady (2004) a letos Zlatou palmou film Strýček Búnmí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte