S esejistickou tvorbou Jeana Améryho se pojí bytostná nesnáz. Jeho myšlení je výjimečné nejen svou pronikavostí, ale především zkušeností krutého mučení a smrti, jež tvoří klíčovou podstatu většiny jeho knih (Bez viny a trestu, O stárnutí). Jakmile tak recenzent začne polemizovat s radikální skepsí jeho uvažování, pře se vlastně s jeho životem. Už už drze otevírá ústa, ale hned mu je zase zavírá pocit vlastní arogance, který se ještě zesiluje v konfrontaci s otázkou filozofa Theodora Adorna „Jak žít a myslet po holocaustu?“, k níž může jen mlčet. Na rozdíl od Jeana Améryho.
Poslední triumf jáství
Narodil se jako Hans Mayer ve vídeňské napůl židovské rodině. Otec však zemřel v první světové válce a matka ho vychovávala v katolické víře. Jeho židovství tak neurčovala kulturní a náboženská tradice, ale norimberské zákony a vytetované číslo na levém předloktí. Za druhé světové války se zúčastnil odboje v Belgii, věznilo ho a mučilo gestapo a posléze ho deportovali do Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu. Své jméno si změnil na francouzský akronym proto, aby demonstroval svůj rozchod s německým prostředím, dlouhá léta dokonce zakazoval vydávat své knihy v Německu a Rakousku. Dva roky po publikaci poslední z nich s názvem Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti Jean Améry v jednom salcburském hotelu spáchal sebevraždu. Psal se rok 1978.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
