Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Jak se staví tygr

Vítězná reportáž Novinářské ceny 2010, kterou pořádá organizace Open Society Fund

52_tema10_varianta_stransky_R21_2010_n.jpg
52_tema10_varianta_stransky_R21_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Jsme v zemi, kde před šestnácti lety během tříměsíčního šílenství zemřel skoro milion lidí. Malá Rwanda se tehdy stala symbolem rozvratu většiny Afriky. Dnes je naopak premiantem hospodářského probuzení a nabízí příběh o tom, jak vláda těžce stíhané země bere v ojedinělém experimentu osud do vlastních rukou.

Celník vytahuje několik kufrů a tašek z autobusu. Je půl šesté ráno a cestující na přechodu ugandsko-rwandské hranice po celonoční jízdě jen apaticky přihlížejí. Muž v černé uniformě rozepíná zip a hned vidí, že si vybral dobře. Vyndává z tašky plastový sáček. Jeho obsah vrací zpátky do zavazadla a sáček odhazuje do papírové krabice k několika dalším - igelitové tašky prostě podle zákona do Rwandy nepatří.


52_tema10_varianta_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema10_varianta_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Ukázka boje proti plastovému moru, jehož povlávající cáry a šustící útržky zaplavují a hyzdí většinu větších afrických měst, není jedinou známkou toho, že vjíždíme do země, která se chce stát vzorem pro zbytek Afriky. V kanceláři na zapadlé hraniční stanici totiž mezitím druhý pohraničník na internetu prochází databázi imigračního oddělení a ověřuje si údaje, které cestující z Evropy napsali do své on-line žádosti o vízum.

Vše je v pořádku a autobus může pokračovat. Za okny se zelená políčka položená na zaoblených kopcích melancholicky ztrácejí v ranní mlze. O několik hodin později už ostré slunce z přírody vymámí ty nejbarevnější rytmy a krátce po šesté večer se zase krajina během chvilky ponoří do oslepující tmy. Rwanda, a vlastně celá Afrika, je zkrátka místem extrémů. Barvami všedního dne počínaje a politikou konče.

Před 16 lety se v přírodním ráji za okny autobusu odehrával snad nejpromyšlenější zločin od konce druhé světové války. Radikální vůdci většinové "kasty“ Hutuů zorganizovali genocidu menšinových Tutsiů a během čtvrt roku zahynul za rozpačitého přihlížení světa skoro milion lidí (Hutuové a Tutsiové nejsou etnika nebo kmeny, mají stejný jazyk i kulturu, a pro popis této společenské kategorie do češtiny či angličtiny neexistuje adekvátní překlad). Zabíjeli tehdy nejen vojáci a vycvičené vrahounské milice, ale také a velmi často běžní lidé - svoje sousedy, spolupracovníky, známé, spolužáky svých dětí, jejich učitele... Vražednou zbraní byla hlavně mačeta a rychlost zabíjení překonala i nacistický holocaust.

Vzpomínky na příliš živou minulost se nedají potlačit ani na výpravě za projektem, kterým se tato malá středoafrická země touží do dějin zapsat podruhé: Rwanda se chce během příštích dvaceti let stát "africkým Singapurem“, první vědomostní ekonomikou na jih od Sahary.

"Vítejte v Kigali!“ píše se na transparentu po vjezdu do hlavního města. Dvacetiletý spolucestující Vedaste nám popisuje cestu do hotelu a vysvětluje fungování hromadné dopravy. Vrací se právě z Keni, kde si byl v uprchlickém táboře vyzvednout peníze. Je tam falešně hlášený, ale někde prý peníze získat musí. Střední školu vystudoval díky speciálnímu fondu pro děti obětí genocidy a teď si i drobným podvodem v Keni chce našetřit na studium medicíny. Zůstal totiž sám. Rodiče, sourozenci, prarodiče, tety, strýcové, nikdo z nich genocidu nepřežil. Jen on. Skrývali ho sousedé.

A podobné je i druhé náhodné kigalské setkání. Úplně sám totiž zůstal také soused ve frontě v krámku s potravinami Adams. Ze Rwandy utekl v 80. letech a vrátil se sem až jako voják tutsijské armády vedené dnešním prezidentem Paulem Kagamem, která genocidu zastavila. "Ulice v Kigali byly plné mrtvol, to se ani nedá popsat,“ říká majitel drobné taxi služby. "Ani ten pocit, který prožíváš, když vidíš vypálený dům svých zavražděných příbuzných a vedle něj stojí neporušený dům sousedů. Na to se nedá zapomenout. Co se tenkrát stalo, ani nejde vysvětlit rozumem. Snad jen tím, že do Rwandy vstoupil démon.

Minulost dnešní Rwandu stále ještě bolí, a proto se na ni nelze na potkání ptát. Avšak otázkám není možné se ubránit. Tím spíše, že by návštěvníka v ulicích, obchodech, tanečních klubech Kigali nikdy nenapadlo, že se tady před šestnácti lety mohlo ve velkém vraždit. Co ale všichni ti kolemjdoucí usmívající se lidé viděli během genocidy? Kdo a jak ublížil jim nebo jejich příbuzným? Komu a jak ublížili oni nebo jejich příbuzní?

Vláda prezidenta Kagameho chce, aby se příběhy, které prožili Vedaste nebo Adams, už nikdy neopakovaly. Kromě vymazání kategorie Hutuů a Tutsiů z dokumentů, dokladů a jednou snad i z mysli lidí - takové rozdělení ostatně v původně nesmírně komplikované rwandské společnosti uměle zavedli až němečtí a belgičtí kolonizátoři - a probuzení společného rwandského vlastenectví mají starou nesnášenlivost odstranit i prosperita a moderní technologie. Politici věří, že lidé žijící v bohaté zemi s přístupem k informacím z celého světa už nikdy nepodlehnou politické manipulaci a propagandě jako před genocidou.

 

52_tema02_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema02_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Digitální autobus
Ano, Rwanda je krásná. Při pohledu do dáli ze silnice ve vesnici Kamonyi nic nemůže být pravdivější než tato banální věta. Slunce ozařuje terasovitá políčka pokrývající desítky zaoblených kopců na obzoru. Na polích zbarvených v různých odstínech zelené se pod jeho paprsky třpytí lístky čajovníku, kávovníku, kukuřice...

Kamonyi je ale v tuto chvíli výjimečné něčím jiným než krásným výhledem, který je v "zemi tisíce kopců“ úchvatný snad v každé vesnici. Kamonyi si říká o pozornost novým autobusem s nápisem "Bridging the digital divide“ (Přemostit digitální propast), který parkuje na plácku u silnice. Stojí tu bez přestání už týden a každý den vedle něj osm hodin hučí naftový generátor. Uvnitř jsou místo běžných sedaček pro cestující rozestavěné židle a stoly a na nich 40 laptopů.

"Školíme tady teď 40 žen z celého okresu, učí se psát na klávesnici, založí si svůj e-mail, budou umět vyhledávat na internetu, pracovat s excelem. Je to docela důkladné školení, trvá tři týdny, tak sedm osm hodin denně,“ říká Yahya Hassani z počítačového oddělení Rwanda Development Bureau (RDB), které tento školicí autobus provozuje. Nad řidičovým sedadlem visí bílé plátno, na které učitelé promítají krátké filmy, třeba dokumenty o efektivním zemědělství nebo úspěšných místních podnikatelích, a doporučené webové stránky - například různých ministerstev.

V autobuse sedí ženy, které si coby silné, vůdčí osobnosti v místních komunitách vytipovala Rwandská asociace žen. Jsou mezi nimi učitelky, schopné farmářky, podnikatelky, zaměstnankyně místní správy, prostě ženy, které svou aktivitou vynikaly. Když se jich Yahya ptá, zda už někdy předtím pracovaly na počítači, ruku nezvedne jediná. Více než polovina z nich viděla computer poprvé na vlastní oči až zde v autobuse.

Stejný kurz teď probíhá v okresních městečkách celé Rwandy. Kam vede elektřina, tam se koná v nově zřízených telekomunikačních centrech, ve dvou okresech bez elektřiny se ženy učí v "digitálních autobusech“.

"Školit ženy je snad to nejúčinnější, co můžete dělat. Jsou zodpovědnější za osud svých vesnic než muži, jako by se v nich projevovala jejich mateřská starostlivost,“ říká Yahya a chlubí se tím, že více než polovinu rwandského parlamentu tvoří ženy, nikde jinde na světě není podíl poslankyň tak velký. Svou chválu žen podsaditý třicátník vysvětluje i celosvětovou zkušeností poskytovatelů drobných půjček, tzv. mikrofinancí, lidem z nejchudších poměrů. Muži svěřené peníze běžně nevrátí či je propijí, ale ženy díky nim v naprosté většině vytvoří fungující živnost, a pak peníze splatí. Nejúspěšnější "mikrobankéři“ půjčují už jen ženám, je to jeden z vůbec nejúčinnějších způsobů boje proti chudobě.

"Chci se naučit hledat granty, půjčky, které by mohly ostatním ženám pomoci v podnikání,“ překládá Yahya z místního jazyka kinyarwanda slova jedné z účastnic kurzu. Ve své vesnici pracuje pro pobočku asociace žen - učí číst a psát negramotné rolnice, vysvětluje jim základy podnikání, pomáhá jim získávat malé půjčky a také je brání před domácím násilím, které je dnes ve Rwandě přísně trestáno.

Rozdíl mezi světem uvnitř šedivého autobusu a rwandskou každodenností je však zatím propastný. Zmíněná žena - tak jako naprostá většina Rwanďanů - nemá zatím ve své vesnici nejen internet, ale ani elektřinu. Devadesát procent Rwanďanů žije na venkově a živí je jejich pole.

52_tema14_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema14_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Tato realita však vládě a inženýrům z RDB nepřekáží v jejich touze dostat výhody internetu i do těch posledních koutů země, právě počítačové a komunikační technologie mají zemědělský stát vyvést z pasti chudoby. Vláda proto s finanční podporou Světové banky ve všech okresních městech zřídila telekomunikační centra s novými počítači, skenery, tiskárnami a počítačovými odborníky, kde budou moci vyškolení místní lidé své nové počítačové dovednosti využívat. V Kamonyi stojí hotové, ještě nenavštívené telecentrum hned vedle "digitálního autobusu“ - vede do něj už nový optický kabel umožňující provoz rychlého internetu, ale stejně jako nové dřevěné stožáry podél silnice čeká, až do vsi v příštích měsících dorazí elektřina.

Zatím ale lidé v Kamonyi hospodaří a tráví své dny víceméně stejně jako před sto lety. S odcházejícím dnem se na okrajích silnice prodlužuje průvod lidských těl putujících ze svých polí. Rwanda je nejhustěji osídlenou zemí africké pevniny, a tak jsou při setmění chodci skoro na všech jejích silnicích. Většinou nemluví, jen tiše jeden za druhým pochodují. Svůj náklad raději než v rukou a na zádech nesou na hlavě, při rychlé chůzi jim z ní nespadnou ani motyky. Je to pro cizince nepochopitelné africké umění rovnováhy.

 

Strach z bílého slona
Motorka sviští po hřebeni jednoho z kopců, na nichž se rozkládá Kigali. Stroje řízené muži se zelenými přilbami na hlavě a se zelenožlutou uniformou na těle kličkují mezi auty. Místo tramvají a autobusů se po Kigali jezdí nejčastěji právě na motorkách. I jejich řidiči, nejvýraznější rys rwandských měst, odrážejí proměnu rozbořené bezvládné země ve funkční stát se snad nejčistšími ulicemi Afriky.

52_tema08_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema08_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Po genocidě své zákazníky vozili na bicyklech a na starých orezlých mašinách. Pak díky výdělkům a drobným půjčkám nakoupili nové motorky a nakonec jim stát vymezil přesná pravidla podnikání. Musejí mít řidičskou zkoušku, přilbu pro zákazníky a na uniformě napsané telefonní číslo, kam kdokoli může zavolat stížnost na příliš rychlou jízdu, hrubé chování nebo přemrštěné ceny.

Podobně organizovaná jako "mototaxikáři“ je celá Rwanda. Protínají ji kvalitní silnice. Ekonomika v každém z posledních deseti let rostla o více než pět procent (před vypuknutím hospodářské krize o jedenáct). Vloni Rwanda dostala od Světové banky cenu určenou zemi, která prosadila nejvíce reforem prospívajících podnikání. Za korupci padají tvrdé tresty, jež nešetří ani bývalé ministry nebo cizince, kteří se pokoušeli uplácet...

Vláda chce však více. Její plány jsou velkolepé, podle kritiků megalomanské. Podle státní "vize 2020“ by se ze Rwandy měl stát "africký tygr“. Během dvaceti třiceti let by se zemědělská ekonomika měla po vzoru úspěšných východoasijských států proměnit na ekonomiku založenou na informacích a službách. Do roku 2020 chce vláda Paula Kagameho vyškolit padesát tisíc programátorů. Chce do země přitáhnout call centra a jiné služby, které dnes západní firmy přesouvají hlavně do Indie. Hrubý domácí produkt se má podle plánů zvýšit sedmkrát.

Přesný harmonogram vize 2020 je nesplnitelný, na tom se v Kigali shodnou skoro všichni, ale cíle jsou položené úmyslně vysoko, aby co nejvíce motivovaly. Každopádně tak ambiciózní příklad sociálního inženýrství svět zřejmě ještě nezažil. Jeho šance na úspěch není možné předem odhadnout, protože zatím nemá obdoby.

Jedni plán kritizují coby technologickou utopii, naivní víru, že technologiemi a příkazy osvíceného, ale autoritářsky vládnoucího prezidenta lze měnit lidi a společnost. Prezident Kagame totiž skutečně nestrpí příliš mnoho kritiky. Svým projektem rozvoje Rwandy, při němž mu jako poradce slouží například i Tony Blair, se chce zapsat do dějin a nenechá si v tom překážet. Naposledy jeho úřady ze země vykázaly výzkumnici lidskoprávní organizace Human Rights Watch, která dlouhodobě kritizuje porušování svobody slova a šikanu prezidentových politických odpůrců. Stížností na státní zvůli přibývá zvláště teď před letními volbami, které potvrdí Paula Kagameho v úřadu na dalších sedm let. Kritici vize 2020 se také obávají, že z vládních programů zbudou tzv. bílí sloni, jak se v Africe říkalo ruinám továren v poušti, zbytkům po megaprojektech neúspěšné rozvojové pomoci 60.-80. let.

52_tema06_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema06_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Druzí se radují a Kagame je pro ně příkladem jednoho z mála sebevědomých afrických vládců obdařených vlastní dlouhodobou vizí rozvoje a vůlí ji zrealizovat. Investice do internetu a počítačové gramotnosti se prý v "bílého slona“ nepromění, protože odpovídají skutečným potřebám obyvatel. Maximálně se stanou investicí, jejíž přínos se projeví až za dlouhou dobu a nikdy nebude možné jej přesně vyčíslit. Už jen to je podle četných příznivců rwandských plánů lepší než jen čekat a spoléhat se na rozvojovou či boží pomoc. Zdejší projekty jsou sice nadále placené především z americké a evropské rozvojové pomoci, její podíl se ale dlouhodobě snižuje. Kagame by nejraději úplně zbavil svou zemi závislosti na charitě bohatých států.

Právě kvůli této vizi, kvůli úspěchům minulých šestnácti let a také kvůli pocitu viny z neschopnosti Rwandě během genocidy pomoci Západ Paulu Kagamemu odpouští jeho hříchy v oblasti lidských práv i zapojení do války v sousedním Kongu. Rwandský prezident bývá častým řečníkem na amerických univerzitách a vloni za propagaci moderních technologií obdržel cenu World Technology Award.

 

Stavitelé státu
Mototaxi zastavuje před sídlem Rwanda Development Bureau (RDB) ve vládní čtvrti na jednom z kopců Kigali. Elegantní ženy a muži pracující ve zdejších kancelářích mají za úkol vizi prezidenta Paula Kagameho naplnit. Je to jakýsi prosklený, šestipatrový mozek země. Zde inženýři rýsují Rwandu budoucnosti. Zde se buduje stát.

Yahya Hassani a jeho kolegové zde organizují jízdní řád školicích autobusů. Ve vedlejší kanceláři kolega sleduje poslední kroky dovedení optického kabelu do všech okresních měst a napojení všech státních úředníků na společnou, rychlou síť. Další kolegové spravují systém eSoko, který vesničanům umožňuje pomocí SMS zjistit ceny plodin na nejbližších trzích - rolníci si tedy mohou vybrat, kde své zboží prodají s nejvyšším výnosem, a obchodníci už při nákupu sklizně nemohou tak snadno zneužívat jejich nevědomosti.

V dalších patrech inženýři dokončují projekt Wireless Kigali, který umožní rychlé bezdrátové připojení v celé metropoli. Ekonomové vymýšlejí pobídky pro zahraniční investory a odborníci na marketing pracují na zlepšení image země, kterou by svět nebýt genocidy a horských goril žijících v přírodním parku na hranici s Kongem a Ugandou zřejmě vůbec neznal.

"Tahle země začala od nuly, je to teď jako stavět nový stát. Před genocidou například Rwanda nebyla vůbec spojená se světem, telefony vlastnila jen ta nejmocnější státní elita,“ říká perfektní angličtinou Artur Byabagambi, třicetiletý zaměstnanec RDB.

Jeho příběh je pro vzdělané technokraty z RDB typický. Narodil se v Ugandě jako potomek Tutsiů, kteří byli ze Rwandy vyhnáni během etnických čistek koncem padesátých let 20. století. V zahraničí získal výborné vzdělání v angličtině a poté se vrátil do země svých předků. Stejně jako se v letech po genocidě vrátily stovky tisíc utečenců a jejich dětí, kteří do světa utekli během desetiletí protitutsijské nenávisti a pogromů.

Patří k nim nejen Artur, který vyrůstal v Ugandě, ale i Yahya, jenž se narodil v Tanzanii, a spolu s nimi více než polovina zaměstnanců RDB. Rwandu dnes utváří elita navrátilců z exilu, která vyrůstala a žije v naprosto odlišném světě než devadesát procent jejich spoluobčanů. Právě tito lidé určují směr, kterým se země vydává, a díky své kvalifikaci a kontaktům v zahraničí také na jejím rozvoji nejvíce vydělávají.

Zárodky nového střetu mezi elitou tutsijských navrátilců a většinou obyvatel zatím viditelné nejsou. Na to se zemi daří příliš dobře. "Do hlav lidí nevidíš,“ říkají však Rwanďané během rozhovorů. Jisté ovšem je, že profesionálové z Kigali jsou jen úzkou elitou. Její plány musejí naplnit lidé, kteří vězeli celý život v pasti chudoby typické pro většinu Afriky.

I cizinci žijící v Kigali, kteří oceňují profesionalitu většiny zaměstnanců ministerstev, si všímají nedostatku schopných elit mimo metropoli. Vláda například dala šéfům pětadvaceti okresů ke splnění konkrétní cíle - jen tři z nich je však dokázali splnit a udržet si tak svůj post. Proto teď vláda na venkov posílá - často proti jejich vůli - mladé schopné lidi pracující dosud v Kigali.

"Největší překážkou úspěchu jsou naše dějiny, které nám zanechaly nevzdělané, negramotné obyvatele. Největší výzvou je proto lépe využít schopností obyvatel, kteří se zatím nemohli rozvíjet. Dokud se nám to nepodaří, tak budeme nuceni nabízet špičková pracovní místa cizincům,“ říká už zmíněný Artur Byabagambi. Kvůli nedostatku kvalifikovaných sil Rwanda do země láká odborníky z Evropy, Ameriky, Číny či z ostatních východoafrických zemí - posledně jmenovaní nepotřebují žádné vízum ani pracovní povolení. A soustředí se na ty nejmladší.

 

52_tema12_varianta_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema12_varianta_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Zvukovod online
Boltec, zvukovod, Eustachova trubice, kladívko, kovadlinka, třmínek... Žáci čtvrté třídy na základní škole v Kagugu na předměstí Kigali mají zrovna hodinu biologie. Dívají se před sebe na nákres sluchového ústrojí. Nekoukají se ale do učebnic, ty nemají, nýbrž na monitor malého zelenobílého laptopu. Díky barvě a malým tlačítkům klávesnice určeným speciálně pro dětské prsty vypadá počítač spíše jako hračka.

Obrázek ucha je z nainstalované encyklopedie Wikipedie, kde mohou žáci klikat na další odkazy s podrobnějšími informacemi. Laptopy pro děti z chudých zemí, projekt započatý před pěti lety z iniciativy amerických vědců a s podporou OSN, jsou dalším nástrojem na přetvoření Rwandy v bohatou zemi. Projekt "počítač za 100 dolarů“ sice funguje v 35 zemích, ale Rwanda jde i v něm opět do extrému - v roce 2012 by měly mít laptop všechny děti ve věku od devíti do dvanácti let.

"Chceme žáky naučit samostatně hledat informace, komunikovat se světem, musejí si vrýt do paměti, že informace nedostanou jen ve škole od učitele, ale že si je mohou a musejí najít sami,“ říká mladý ředitel školy Eduard Nizeymana. Děti měly například za úkol sepsat otázky, které jim vrtají hlavou - proč jsou Evropané bílí nebo proč prší. Ve škole si pak za asistence učitele odpovědi samy našly pomocí vyhledávače. Anebo měly doma s laptopem vyfotografovat své příbuzné a při prezentaci pak spolužákům představit svůj domov. "Počítače máme na škole zatím jen dva roky, ale zdá se mi, že jsou žáci motivovanější, mají lepší prospěch,“ říká ředitel. Potvrzuje tím průběžné výsledky jednoho z mála detailních psychologických výzkumů užívání laptopů v rozvojových zemích, který probíhá v Etiopii. Podle něj jsou děti díky počítači sebevědomější, mají přesnější představy o svých snech a budoucnosti, uvažují kritičtěji a mají větší sebevědomí i motivaci studovat.

Projekt, který radikálně nabourává často zkostnatělý, velmi autoritářský styl výuky v afrických školách, však naráží na řadu bariér. Jsou to překážky dokazující, jak obtížně se nejchudší státy světa i při nejupřímnější snaze svých elit a podpoře zahraničních zemí mohou odrazit ode dna.

52_tema11_stransky_R21_2010_s.jpg
52_tema11_stransky_R21_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Většina učitelů předtím s počítačem nepracovala a motivaci k jeho využití mají spíše ti mladší. Zatím jim chybějí digitalizované učebnice, takže jsou laptopy momentálně k výuce spousty předmětů nepotřebné. Během dvou let se dále díky vysoké porodnosti a urbanizaci počet žáků v základní škole Kagugu zvýšil ze tří na skoro čtyři tisíce. Nebyly však prostředky na nové počítače, takže se o ně ti nejmladší musejí dělit. Rwanda navíc před dvěma lety - kvůli francouzské podpoře genocidní vlády a kvůli lepším vyhlídkám v globální ekonomice - radikálně změnila oficiální jazyk z francouzštiny na angličtinu, takže řada učitelů nejenže nedokáže změnit své metody výuky, ale nezvládá ani dokonale učební jazyk.

Projevuje se tak opět současný nedostatek kvalifikovaných lidí, v tomto případě učitelů. Kromě toho projekt dětských laptopů naráží na dva zásadní problémy - nedostatek elektřiny a pomalý internet. Většina žáků nemá doma elektrický proud a baterka notebooku vydrží běžet jen hodinu, což dětem komplikuje pracovat na počítači i ve volném čase. "Ale děti vždycky přijdou se splněnými úkoly, i ty bez elektřiny. Sám nevím, jak to zvládají, ale nějak se prostě k proudu dostanou,“ říká ředitel školy.

"Kritici namítají, že by vláda měla nejdřív všude zavést elektřinu nebo pitnou vodu. Ale tak to nejde. Svět nečeká, musíme ho dohnat, musíme běžet, musíme dělat hodně věcí najednou a nečekat s moderními technologiemi až na dobu, kdy budou všichni mít vodu,“ říká Eduard Nizeyimana. Stejně jako všichni oslovení Rwanďané je o smysluplnosti projektu přesvědčen. Kromě vody není v úprku do moderních časů možné čekat ani na rychlé připojení k internetu. To zatím funguje jen v některých učebnách, jinde si žáci chytnou signál jen pod otevřeným oknem, načtení webové stránky trvá minuty. Stejný problém trápí i ženy ve školicích autobusech a návštěvníka řady internetových kaváren v celé zemi.

Rwanda má totiž sice všechna svá okresní města propojená kvalitním optickým kabelem, ale ještě není podobným kabelem napojená na zbytek světa. Celá východní Afrika byla do loňského roku posledním světovým regionem bez rychlého připojení. Až na podzim doputoval podmořský optický kabel s rychlým internetem z Indie do keňského přístavu v Mombase a od té doby se posouvá dále do středu kontinentu. Rwanda by měla být napojena na podzim letošního roku. Měla by to být chvíle, která vynese dobře připravenou zemi do pozice regionálního informačního lídra.

 

Vedle Apokalypsy
Je to prý nejnebezpečnější jezero světa. Nejen proto, že jeho pobřežní vody byly před šestnácti lety rudé krví zmasakrovaných obětí genocidy. Ani proto, že v malebných sopečných pahorcích na konžské straně hranice dodnes vraždí a znásilňují jedny z nejkrutějších milic světa.

Jezero Kivu je totiž geologickou časovanou bombou, jeho vody jsou nasycené plynem, metanem a oxidem uhličitým. Podle vědců se plyn při větším zemětřesení nebo erupci nedaleké aktivní sopky Nyiragongo může dostat nad hladinu a zabíjet. Může z jezera vytrysknout jako bublinky z lahve šampaňského. Podobně vybuchla před více než dvaceti lety dvě jezera v Kamerunu a zanechala po sobě stovky mrtvých.

Desítky miliard kubíků metanu v jezeře Kivu se však mohou pro Rwandu stát spásou, zárukou naplánovaného zbohatnutí. V celosvětově jedinečném projektu se investoři a vláda snaží metan vytěžit - snížit tím riziko výbuchu a současně plyn přeměnit na elektrický proud. Velkolepou vizi 2020, počítače na venkově a příchod investorů - její základní fundament, totiž nemá země šanci naplnit bez dostatku elektřiny. A té je v zemi zatím málo. Její ceny jsou jedny z nejvyšších na světě, místní kapacity by nestačily ani k tomu, aby si všichni Rwanďané doma rozsvítili žárovku, a až třetinu dnešní spotřeby zajišťují drahé naftové generátory znečišťující prostředí. A do toho vysvitla naděje jménem metan.

"Funguje to, to už je nepochybné. Technologie jsou známé, teď zbývá jen nalákat investory,“ říká inženýr Muhire Hodari na výzkumné plošině postavené stovky metrů od jezerních břehů u města Gisenyi. "Zatím se investoři báli. Nevěřili tomu, že se ve Rwandě může najít dost spotřebitelů, asi úplně nevěřili technologiím a taky asi měli strach z války v Kongu,“ říká Muhire. I on se narodil rwandským exulantům, na konžské straně jezera, v apokalyptickém městě Goma. V minulých dvaceti letech jej nejprve dvakrát vyplenili neplacení vojáci diktátora Mobutua, pak do něj došel zástup dvou milionů vyčerpaných Hutuů, uprchlých ze Rwandy. V utečeneckých táborech pak vypukla epidemie cholery a zkázu dokonal výbuch Nyiragongo, jehož žhavá láva pohltila polovinu města. "Rwanda nemá dost kapitálu, aby mohla metan sama těžit. Jen jsme postavili pilotní projekt, který větším firmám ukázal, že to je možné. Teď už jsme v rukou investorů a jejich odvahy,“ tvrdí mladý inženýr.

Investoři se už zřejmě bát přestávají, například americká společnost ContourGlobal. "Do výzkumu jsme investovali hodně peněz, už nemáme pochyby, že to funguje,“ říká finský zástupce firmy Jarmo Gummerus. ContourGlobal teď staví plošinu, která bude od konce roku 2011 dodávat proud do rwandské sítě, produkce v zemi se rázem zvýší o třetinu. Do dalších dvou let by už jen její elektrárna měla vyrábět více proudu než dnes všechny malé rwandské elektrárny a generátory dohromady. A v příštích letech k jezeru Kivu nejspíš přijdou další těžaři.

Rwandě se totiž podaří odstranit další z důvodů, proč se jí investoři zatím vyhýbali - její příliš malý trh. Prvního července totiž mezi pěti východoafrickými státy vznikne celní zóna a mnoho firem se chystá do malé efektivní Rwandy přesunout své regionální centrály. Východoafrické země chtějí výhledově vytvořit společný volný trh, dlouhodobě uvažují i o společné měně. To by umožnilo snadný vývoz elektřiny z jezera Kivu do celého regionu. Na to investoři slyší, a tak přivezou to, co Rwandě a všem africkým státům schází zřejmě nejvíce: kapitál.

 

Poslední hranice
Rwandské státní instituce fungují, politikům a úředníkům je možné věřit. Jenže po desetiletích života v chudobě na periferie planety jí chybí zdroje a vědomosti potřebné k tomu, aby zbohatla sama ze svých sil. Rwanda potřebuje kapitál. Potřebuje přesvědčit zbytek světa, že není jen zemí potřebných, chudoby a cyklicky se opakujících krizí. Investoři musí uvěřit, že i tady žijí kariéristé, konzumenti, zlatá mládež, lidé, díky nimž je možné vydělávat. Patří k nim i Yahya, Artur, Edward nebo Muhire, představitelé nové africké střední třídy, která všude na kontinentu získává stále více příležitostí utvářet osud svých zemí.

Zrození "rwandského tygra“ jen totiž jen nejextrémnějším příkladem vzestupu většiny Afriky. Nikdy dříve tolika africkým státům nevládli odpovědní politici. Nikdy dříve sem nepřicházelo tolik zahraničních investic. A nikde jinde nejsou výnosy z akcií tak vysoké jako na burzách na jih od Sahary. Za poslední nedobytou hranicí globálního kapitalismu.

01
01 • Autor: Matěj Stránský
02
02 • Autor: Matěj Stránský
03
03 • Autor: Matěj Stránský
04
04 • Autor: Matěj Stránský
05
05 • Autor: Matěj Stránský
06
06 • Autor: Matěj Stránský
07
07 • Autor: Matěj Stránský
08
08 • Autor: Matěj Stránský
09
09 • Autor: Matěj Stránský
10
10 • Autor: Matěj Stránský
11
11 • Autor: Matěj Stránský
12
12 • Autor: Matěj Stránský
kigali
kigali • Autor: Matěj Stránský
14
14 • Autor: Matěj Stránský
nyamirambo
nyamirambo • Autor: Matěj Stránský
16
16 • Autor: Matěj Stránský
17
17 • Autor: Matěj Stránský
18
18 • Autor: Matěj Stránský
19
19 • Autor: Matěj Stránský
20
20 • Autor: Matěj Stránský
21
21 • Autor: Matěj Stránský
demobilizacni centrum mutobo pro byvale vojaky FDLR
demobilizacni centrum mutobo pro byvale vojaky FDLR • Autor: Matěj Stránský
23
23 • Autor: Matěj Stránský
24
24 • Autor: Matěj Stránský
25
25 • Autor: Matěj Stránský
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte