O zesnulém Ivanu Medkovi, jeho životě, charakteru a zásluhách píšeme v tomto čísle v rubrice Eseje (str. 62). S Medkem vskutku odchází výjimečný člověk s nebývalou erudicí, který se dokázal angažovat vždy, když věci veřejné ztrácely svůj přirozený obsah a vyvážený smysl. Jednoduše řečeno, když je ve svůj prospěch lámala ideologie, ohýbala politická i ekonomická korupce, morální pokrytectví, sobectví. Medkova výjimečnost však spočívala v tom, že neztrácel optimismus a energii ani v situacích, kdy jiní házeli flintu do žita nebo unaveně opouštěli pole prostoru, kde se lze za věci veřejné angažovat. Čím to bylo? Zkušeností, moudrostí? Možná obojím, ale snad i vědomím toho, že v této partii nelze nikdy vyhrát, což ale neznamená přijímat svět se sklopenou hlavou. Zkrátka úsměv tao.
Někdy před dvaceti lety se mi dostala do rukou kniha ve francouzštině s názvem Le sourire du Tao. Úsměv tao od spisovatele
Lawrence Durrella
, kde milovník krajů a zemí z okolí Středozemního moře popisuje své víkendové setkání s podivuhodným Číňanem Jolanem Changem. Stráví spolu pouhé tři dny ve spisovatelově domě u jihofrancouzského městečka Sommières, kde Chang světově proslulého Durrella zasvěcuje do tajů různých asijských filozofií. Největší prostor v jinak útlé knížce však romanopisec věnuje úsměvu svého učitele. Úsměvu nad poklesky, hříchy, nezdary, neboli věčnými problémy lidské existence. Ten úsměv podle spisovatele není ironický, škodolibý, smutný, falešný či zlý, ale shovívavý, vlídně moudrý. Představoval jsem si ho dvacet let.
Loni na podzim jsme s Ivanem Medkem probírali jeho práci pro Hlas Ameriky. Pak se rozhovor stočil na neutěšené poměry mezi českou politickou elitou. Náhle se na svém lůžku trochu vzepřel a řekl. „Jednou mně Václav Talich vyprávěl, jak v popřevratových dnech října 1918 přišel na jakýsi úřad něco vyřídit, a tam k jeho údivu v kanceláři sedí jeden známý, kterého by tam nikdy nečekal. Talich mu proto říká, proboha, co tady děláte? A ten dotyčný odpoví, sedím, aby tu neseděl někdo jiný, když se ta židle uvolnila. Není to špatné.“ Starý pán zvrátil hlavu na polštář a dodal, že to tak bylo a je s naší politickou elitou. Nato jeho tvář rozsvítil úsměv. Ani ironický, škodolibý, smutný, falešný či zlý.
Jolan Chang v Durrellově knížce říká, že i ta největší tma obsahuje světlo. Ivan Medek by ta slova určitě podepsal.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
