Zvoní budík, to ale vím až teď. Otevírám oči. Je ráno. Venku je pod mrakem, ale ještě není nic ztraceno, říkám si, určitě se nakonec ukáže slunce. Skypuji s ČR a do toho zalévám vločky mlékem, není pravda, že muži nestíhají více věcí najednou. Po snídani a kontrole e-mailových schránek si balím vše potřebné do tašky přes rameno, která už měla spousty funkcí, dnes je tu na místě pracovního báglu: nepromokavý žlutý oblek, oběd v plastové přepravce z lednice, lístky na MHD, gumové rukavice, MP3 přehrávač a knížku.

Jsem venku z MHD – stanice Burrard, kráčím si to po West Penderu kolem květinářství, poprchává, mám namířeno do přístavu Coal Harbour. Pardon, společně se nacházíme v kanadském Vancouveru. Včerejším e-mailem mi můj čínský zaměstnavatel Eric sdělil jména lodí, které potřebují vydrhnout palubu a umýt okna. Vytahuji lístek: Prérijní ústřice, Staré časy, Anděl. Po výměně slovních formalit v kanceláři přístavu dostávám kód od přístavních dveří, jsou tři, vedou k samotným lodím v docích. 8968. Tento den to nebude složité – sametová revoluce a invaze vojsk Varšavské smlouvy, jindy si to musím psát na kůži čínskou tužkou, jak jinak. Převleču se, vyzvednu věci na uklízení lodí: čisté savé hadříky, hrubé a jemné koště, mýdlo, hadici a houbičky na skvrny fungují bezvadně. Ověšený jak žlutý vánoční stromek se prosmýknu dveřmi po naťukání kódu, což někdy může připomínat artistický výkon.

Je půl desáté a já jsem…