„Půda tam byla suchá, léta nepršelo a už dvě století se tam nestal žádný zázrak.“ Těmito slovy popisuje řecký prozaik Pavlos Matesis ono podivuhodné údolí obehnané „věncem hor“, kde se odehrává děj knihy Starý dnů. Na první pohled by na tomto kraji ale nic zvláštního být nemělo. V osadách sice vládne nespecifikované bezčasí, lid je však bohabojný, pod žhavým řeckým sluncem a v potu tváře přičinlivě pracuje na vyprahlých polích, vinicích a v olivových hájích, dodržuje náboženské zvyky i místní tradice, s úctou pochovává své mrtvé a radostně vítá do života novorozence. Inu od světa odříznutý region, jakými jsou všechny horské samoty, kde rurálně-sakrální podoby existence odolávají jakýmkoli civilizačním změnám a vytvářejí tak mozaiku složenou z pitoreskních venkovských obrazů a originálních lidských postaviček.
Matesis ovšem není nostalgický sběratel starožitností. Že v tomto sluncem rozpáleném kotli mezi horami něco nehraje, čtenář pochopí hned po první stránce románu. Nešťastný manžel navzdory protestům porodní báby tluče zemřelou rodičku, aby ji přiměl k životu. Když rány a kopance nepomáhají, odnese nebožku k potulnému divotvůrci Eliseosovi, aby mrtvé šestinedělce znovu vdechl život.
Na následujících stránkách se život vskutku rozproudí. Řecký spisovatel tu divokou imaginací a nelítostnou ironií črtá krutě pravdivé podobenství…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
