Rorýs
Dne 14. 11. roku 2009 jsem viděl svého prvního havrana. Byl velký, vypasený, lesklý a silný. Nevím, jestli právě přiletěli, ale já jsem dnes viděl prvního.
V listopadu je dobré vzpomenout na milované ptáky. Havrani dokážou přitáhnout do paměti i ty, kteří k tomuto času nepatří. Dnes v temném listopadu je dobré vzpomenout na půlku srpna, na rorýsy, kteří přilétají poslední a odlétají první. Létavci, letouni na tom horkém nebi.
Jednou, když nám vyměňovali okna a arkýř našeho obývacího pokoje vypadal jako záď lodi, vletěl jeden rorýs k nám domů. Do pokoje. Když přistál na podlaze, nemohl vzlétnout. Tloukl dlouhými křídly o podlahu a zděšeně se plácal po místnosti jako chromý tvor. Nemohl jsem se na to dívat. Ty rány, ta hrozná síla, se kterou se zraňoval. Kapky krve na zdi. Najednou jsem viděl duši, která se nevejde do těla.
On potřebuje propast, bezednou hloubku, ne podlahu a stěny. Vzduch, moře vzduchu. Vzdušný plankton, letící pavučiny, letící drobná peříčka a další materiál, o kterém já vůbec nic nevím, který se vznáší ve výšinách přístupných rorýsům a jímž vystýlají svá hnízda.
Ne naši podlahu a stěny. Tady zakopává o svá předlouhá křídla a zraňuje se do krve a asi se tu v té těsnosti utluče. Divoký letoun v krabici.
Stáhl jsem z postele prostěradlo a hodil jsem ho na něj. Pod plátnem se uklidnil. Ani se nehnul. Pomalu a opatrně jsem ho přes tu látku uchopil a jeho zmatená křídla jsem přitáhl k jeho tělu. Zvedl jsem ho i s tím plátnem a nesl jsem ho k oknu. A tu jsem v prstech pocítil jeho srdce, tlouklo, jako by mělo rozbít ten malý pevný hrudník letce. Jeho srdce tlouklo tak urputně a mocně, že se mi nechtělo myslet na to moje. Najednou jsem byl na chvíli rorýsem. Jako on jsem toužil po propasti, po pádu, který už je letem, po mocném záběru křídel, po bezpečí in the middle of nothing. Odhrnul jsem plátno a vrhl ptáka do prázdna za oknem. Odrazil se od mých rukou a bez váhání vyletěl šikmo vzhůru jako startující letadlo, jen tisíckrát dokonaleji. Zpětný ráz jeho pohybu vpřed mě odhodil do nitra krabice, do bídy čtyř stěn, podlahy a stropu, kde srdce jen tak trochu rozhání krev v těle, které nezná letu.
Omlouvám se všem čtenářům, které jsem naštval svým předchozím textem s názvem Socka. Nemyslel jsem ho až tak vážně. Naopak vážně myslím citát z evangelia: Pohleďte na ptactvo nebeské…
Příští týden píše Karolína Vitvarová-Vránková.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.
