43-vymahac1_n.jpg
43-vymahac1_n.jpg • Autor: Respekt

Jak vypadá zlatá éra vymahačů dluhů

Při bilancování světové krize stojí pravidelně na straně vítězů. Jen v České republice loni vymahači dluhů vybrali od firem a domácností pět miliard korun, což představovalo meziročně třetinový skok. A růst se očekává i letos. Stejně jako růst podílu firem, které si v oboru, surfujícím roky na hraně zákona, nasazují seriózní tvář.

43-vymahac1_s.jpg
43-vymahac1_s.jpg • Autor: Respekt
Bod obratu
Petr Brousil
toho rána jako obvykle brzo vstal, seběhl do garáže, nasedl do auta a chystal se vyrazit do práce. Když ale otevřel vrata svého domku a chtěl vyjet na ulici, zablokovala mu cestu šedivá limuzína s neprůhlednými skly. Z auta vystoupil muž, jehož pan Brousil dodnes s jistou úzkostí popisuje jako „vyholenou gorilu“. Nezvaný host mával složkou papírů a bez okolků pětatřicetiletého bezúhonného manažera jedné české pojišťovny osočil, že komusi dluží čtyři a půl milionu.

Zkoprnělý Petr Brousil se pokoušel oponovat, že směnka je vypsaná na jiné jméno. „Řekl, že je mu to úplně jedno, že prostě chce ty prachy. Na chvíli jsem ztratil hlavu,“ vzpomíná pan Brousil. Řešení nakonec přinesl duchapřítomný bleskový telefonát tchánovi, který bydlí s panem Brousilem pod jednou střechou. Společnými silami vymahače přesvědčili, že má v papírech špatné popisné číslo a objekt jeho zájmu sídlí o dva domy dál. Muž se nakonec nechal přesvědčit a na rozloučenou s úlevou zabručel, že je štěstí, že „sem neposlal ty svoje raply“.

Jeho poznámka dobře vystihuje, jaké pověsti se dnes v Česku vymahači dluhů těší. Z devadesátých let zůstávají vzpomínky na drsné vyřizování sporů mezi začínajícími byznysmeny a obraz holohlavých rváčů v bílých mercedesech, kteří hned u dveří zatínají pěsti. Dodnes se přitom drsné metody občas objeví. Naposledy poslal ostravský soud na pět let za mříže vymahače a skinheada Davida Dembinského, který vymáhal dluhy s pistolí v ruce. Lidé z praxe pak anonymně rozkrývají další strategie, jež tyhle krajní polohy úspěšně doplňují. Dlužníka lze například řádně vyděsit tím, že vymahači zabuší na jeho dveře ve tři hodiny ráno a začnou hrozit, že pokud nepodepíše papíry zavazující k rychlému zaplacení dluhu, odvezou ho na policii (ta s tím sice nemůže nic dělat, ale efekt je zaručen). Funguje i vyhledávání lidí v práci, aby se o dluzích dozvěděli kolegové, nebo halasné návštěvy příbuzných.

Výhodou těchto výpadů je, že na rozdíl od fyzického násilí nejsou protizákonné. Hranici mezi přijatelným nátlakem a nepřijatelným vydíráním je však těžké uhlídat. Tím spíš, že v Česku při vstupu do vymahačského byznysu nefunguje žádný filtr a pohybuje se v něm dodnes spousta problematických figur.

Vymáhání ale samozřejmě není jen temný obor. Část agendy je obyčejná kancelářská rutina zaměřená na získávání desítek tisíc pohledávek, které mají firmy u svých zákazníků. Inkasní agentury (jak zní oficiální název společností zabývajících se vymáháním) si najímají banky, telefonní operátoři, radnice i nakladatelské domy. A s nimi byznys začíná pomalu, ale jistě ukazovat i svou lepší stránku. Stojí za ní většinou lidé, kteří sbírali zkušenosti u zavedených zahraničních značek, jako je nadnárodní inkasní agentura EOS KSI nebo Intrum Justitia. „Pololegální vymáhání nás táhne do izolace a slušné způsoby nám všem do budoucna mohou přinést mnohem lepší zakázky,“ říká Vladimír Gazárek, který si po zkušenostech s prací v nadnárodní firmě založil vlastní malou inkasní agentruru a stál v Česku u vzniku Asociace inkasních agentur, která se pokouší poměry v branži uvést do normálu. V krizi teď stoupl počet klientů a solidní vymahači v obleku jsou samozřejmě v kurzu. „Firmy se pomalu přestávají bát, že kontakt s vymahačem znamená riziko problémů. Zvykají si, že jim naopak inkasní agentury přinášejí prospěch,“ pochvaluje si situaci prezident asociace Gazárek.

Tiše a rychle
U počítače sedí starší dáma s odbarvenými vlasy, na uších má sluchátka a na obrazovce před ní bliká tabulka s údaji o dlužníkovi, jehož číslo právě automaticky vytáčí počítačový program. „Dobrý den, dlužíte patnáct set za telefon, prosím, urychleně zaplaťte,“ říká dáma. „Ano, už jsme vám poslali upomínku,“ dodává. „Takže zaplatíte do dvou týdnů? Děkuji,“ ukončuje hovor a do tabulky rychle píše datum. Mezitím počítač automaticky vytáčí další číslo.
Jsme v sídle Creditreformu, inkasní agentury, která se chlubí tím, že v Česku operovala už v roce 1890. Interiér vily v pražském Bubenči je obložen tmavým dřevem a v ničem nepřipomíná sídlo siláků v bomberech. „Za dlužníky téměř nevyjíždíme,“ říká jednatel firmy Cyril Mores, jinak také generální sekretář Asociace inkasních agentur. Výjimečně prý jen tehdy, když se nemůžou dlužníkovi dovolat a vracejí se upomínky. To potom pracovníci firmy vyrazí osobně na poslední známou adresu, kde se snaží najít stopu, která by je k dlužníkovi dovedla.

Cyril Mores ve firmě pracuje od maturity. V raných devadesátých letech se učil řemeslo v Německu, teď šéfuje české pobočce firmy. S obratem šestatřicet milionů korun ročně se řadí spíš ke středně velkým inkasním agenturám. Mezi největší zákazníky patří jedna telekomunikační společnost, od které firma každé tři měsíce dostane přes internet balík dat s údaji o jednotlivcích dlužících za telefony. Začíná se složenkou, poté dlužníkům volá automat, a potom následují osobní telefonáty. Na vymáhání jsou tři měsíce a z toho, co během nich firma z dlužníků vytáhne, si nechává jen kolem desíti procent.

„S ničím se moc nezdržujeme,“ říká Cyril Mores. „Ctíme neděli a desátou hodinu večerní. Jinak ale voláme kdykoli. Klidně v osm večer, když většina lidí sedí doma u televize,“ dodává. Pokud se nic neděje, předává firma po dohodě s klienty dluhy advokátní kanceláři a začne tvrdší vymáhání prostřednictvím soudu. Za úspěch se považuje, když se podaří dostat zpět sedmdesát procent dlužné částky. „Neodmítneme nikoho, kdo potřebuje vymoci maximálně tři měsíce starou pohledávku od padesáti tisíc výš a má všechny potřebné papíry včetně smluv a odeslaných faktur,“ naznačuje pravidla pan Mores. Když se pohledávka blíží ke třem letům (po jejich uplynutí se podle zákona považuje za promlčenou), doporučuje firma klientům dát ji rovnou k soudu. „Soudní uznání dluhu neznamená spásu, ale aspoň zruší promlčení,“ vysvětluje Cyril Mores.

Budeme přísní
Spousta firem si troufá i na promlčené dluhy. Klienti ale musí za tuhle akčnost trochu přimhouřit oči. „No tak to máte blbý,“ reaguje pracovnice firmy Exekuční kancelář Praha na reportérskou historku o kamarádovi, který nechce vrátit milion půjčený před čtyřmi lety. Stěny kanceláře zdobí obrázky nahých žen a policejních nášivek. „Toho si nevšímejte, tady sídlej kluci,“ říká atraktivně oblečená dáma středních let a začíná sázet podmínky: „Zaplatíte dopředu zálohu dvacet tisíc a poskytnete potřebné doklady, tedy aspoň papír s částkou a podpisem dlužníka. Má ten váš kamarád rodinu, manželku, děti? Jo, tak to je dobře, budeme na něj tlačit přes ně. Samozřejmě všechno podle zákona!“ dodává dáma na rozloučenou.

Kolegy z asociace rozčiluje už sám fakt, že firma je ochotna vymáhat v podstatě ztracený dluh. Tady prý může být účinné jenom vydírání – třeba přes příbuzné, jak naznačovala dáma z Exekuční kanceláře Praha. Podezření vzbuzuje i název firmy, která se zabývá vymáháním peněz, ale v názvu operuje slovem exekuce (což je státem kontrolovaná akce, následující až po soudním potvrzení dluhu). „Tady se už dopředu dlužník mate: není mu jasné, jestli za ním přišel vymahač, nebo exekutor, který mu může bez okolků zabavit majetek,“ vysvětluje Cyril Mores.

Jeho asociace sice nemůže korigovat kolegy, kteří jsou mimo spolek, ale snaží se aspoň lákat ostatní, aby se přidali a dodržovali etický kodex, jehož jádrem je osobní nedotknutelnost dlužníků. „Pracovník inkasní agentury, která se k asociaci hlásí, vám v podstatě ani nesmí dát nohu do dveří, když je před ním chcete zabouchnout,“ tvrdí Cyril Mores. Asociace byla sice loni přijata do mezinárodní federace, která sdružuje inkasní společnosti z jedenácti evropských zemí, ale v Česku má teprve sedm členů (z odhadovaných dvou set). Zatím vedení asociace nemuselo řešit s nikým ze svých členů žádné porušení dohodnutých pravidel. Podle Cyrila Morese ale stačí, aby na jakoukoli z firem v asociaci přišla stížnost a nastane vyšetřování (které může skončit vyloučením) „Náš byznys potřebuje dobré jméno,“ říká Cyril Mores. „Jako podnět nám stačí obyčejný e-mail."

VYMAHAČI A EXEKUTOŘI
V tom, kdo je vymahač a kdo exekutor, panuje někdy zmatek. Ale v zásadě je to jednoduché. Vymahači stojí na začátku a na rozdíl od exekutorů nemají žádné státem uznané pravomoci. Většinou nevyžadují peníze dopředu a účtují si procento z vymožené částky. Jakmile dluhu začne hrozit promlčení, věřitelé ho zpravidla dávají k soudu. Pokud ho soud uzná, dostane dlužník příkaz k zaplacení. Teprve potom nastupuje exekutor, který má právo dlužníkovi zabavit majetek
.

Na téma současné praxe vymáhání dluhů, rozdílu mezi vymahači a exekutory i růstu podílu firem, které si v oboru, surfujícím roky na hraně zákona, nasazují seriózní tvář, můžete 20.10. od 14:00 diskutovat s Cyrilem Moresem, generálním sekretářem Asociace inkasních agentur. Dotazy můžete pokládat již nyní.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte