38-merkel_n.jpg
38-merkel_n.jpg • Autor: Respekt

Co stojí za úspěchem nejmocnější ženy světa

38-merkel_s.jpg
38-merkel_s.jpg • Autor: Respekt
Studentka Angela Merkelová stojí na odrazovém můstku tři metry nad vodou. Bojí se skočit. Třikrát přichází až na hranu prkna, podívá se dolů, ale neodváží se. Hodina plavání se už blíží ke konci. Mladá Angela ví, že za několik vteřin zazvoní, a tak ještě jednou dojde až na hranu prkna. Podívá se dolů, najednou přestane váhat a šipkou se vrhne do vody.

Tahle historka ze školních let, kterou zaznamenal životopisec německé kancléřky, politolog Gerd Langguth, je výmluvná pro styl, kterým Angela Merkelová minulé čtyři roky vládla Německu. „Nejsem prostě spontánně odvážná, potřebuji čas si předem všechno pořádně promyslet,“ vysvětluje pětapadesátiletá předsedkyně křesťanských demokratů (CDU).

Přesně tak kancléřka vloni reagovala i na vypuknutí finanční krize – s pumpováním miliard eur na záchranu hospodářství váhala tak dlouho, až týdeník Der Spiegel na obálce její fotografii doprovodil titulkem Angela Mutlos (Neodvážná Angela). Nakonec však vláda schválila uznávaný ekonomický balíček, a především: po čtyřech letech u moci s prací Angely Merkelové, která je založena na tomto promyšleném, klidném stylu politiky, jsou spokojeni čtyři z pěti Němců. Podobné popularitě se svého času netěšily ani legendy německé poválečné politiky Konrad Adenauer nebo Helmut Schmidt. Týden před německými parlamentními volbami se zdá skoro nepředstavitelné, že by po nich do berlínského kancléřství zasedl někdo jiný než dlouho podceňovaná Angela.

Čím si na první pohled nudná vědkyně tak získala srdce Němců? Při hledání odpovědi na tuto otázku je důležitější pohled na chování Angely Merkelové než rozbor konkrétních politických kroků. Kancléřka se od všech svých předchůdců v čele německé politiky odlišuje právě svým vystupováním.

Bez zvonku
Předminulý týden se předseda sociálních demokratů Franz Müntefering pokusil narušit nezvykle poklidnou předvolební kampaň. „Merkelové nezáleží na pracovních místech obyčejných lidí,“ vykřikl zkušený sociální demokrat na tiskové konferenci. Reakce Angely Merkelové byla odzbrojující. Neřekla totiž vůbec nic, nenechala se zatáhnout do slovních přestřelek. Müntefering se svými jedovatými slovy, která měla sloužit jen k vyvolání předvolebního konfliktu, najednou vypadal trapně.

Merkelová z nechuti k přímé konfrontaci, což by vlastně pro špičkového politika měla být sebevražedná vlastnost, udělala princip své moci. Když se objeví nový problém, tak nejprve nechá probíhat veřejnou debatu a vyčkává s tím, než vysloví svůj vlastní názor. I proto se jí častěji stalo, že nakonec podpořila politiku, se kterou sama vnitřně nesouhlasí – kupříkladu zavedení šrotovného nebo minimální mzdy v některých odvětvích.

Německá kancléřka poznala, že právě hledáním konsenzu, nikoli zálibou v konfliktech si získává pochvalu novinových komentátorů a náklonnost rodin sledujících doma v televizi večerní zprávy. Do politiky přenáší vlastnosti, které si na sobě Němci cení ze všeho nejvíce – klid, racionalitu, touhu po harmonickém řešení problému, jakousi zálibu ve „zlatých středních cestách“. „Styl vládnutí Angely Merkelové spočívá v dosahování náročných cílů, kterých ale dosahuje neustálým zapracováváním nuancí,“ napsal v jejím profilu pro časopis Time dlouholetý stratég americké moci Henry Kissinger.

Oproti svým předchůdcům Kohlovi a Schröderovi, kteří rádi bouchli pěstí do stolu a polarizovali veřejnost, se Merkelová profilovala hlavně jako umírněná „řešitelka problémů“. „Vypadá to, že jí taková role vyhovuje. Je to kancléřka z povinnosti, prusky a protestantsky disciplinovaná, neideologická, zajímající se čistě o věc,“ píše už citovaný německý politolog Langguth.

Svědčí o tom i zlatý zvonek, který má Merkelová položený na svém pracovním stole v Berlíně. Při pravidelných středečních vládních schůzích slouží kancléřům k tomu, aby kontrolovali diskuse mezi ministry a v případě potřeby je zazvoněním umlčeli. Podle týdeníku Der Spiegel byl tento zvonek v minulých čtyřech letech používán jen zřídkakdy. Merkelová si zkrátka své ministry vždy ráda pečlivě vyslechla, usmívala se na ně, nechala si vysvětlit jejich potíže. V žádné předešlé vládě poválečného Německa prý mezi ministry nevládla tak klidná a přátelská atmosféra, což je zásluha především schopné moderátorky Merkelové.

Děti do jeslí
Merkelová, kterou ekonomický časopis Forbes už čtyřikrát v řadě prohlásil za nejmocnější ženu světa, však neunikla kritice. Nedokáže prý strhnout Němce vizí lepší, jiné budoucnosti, jak to kdysi dokázali například Willy Brandt nebo Helmut Kohl. Německá vláda pod vedením Angely Merkelové opravdu neučinila žádné velké reformy, spíše jen zemi poklidně spravovala. „Byla to hlavně vláda vyčkávání,“ bilancuje Der Spiegel, spíše než skutečnou „vládu“ prý Německo zažilo čtyři roky „managementu“.

Přesto Merkelová má své dlouhodobé priority. Tvář své konzervativné strany dokázala změnit především v otázkách životního prostředí a rodinné politiky.

Velká koalice pod vedením Merkelové pokračuje v ekologické politice předchozí rudozelené vlády, která z Německa učinila model země snažící se snižovat emise skleníkových plynů – Německo, čtvrtá největší ekonomika světa, chce do roku 2020 snížit své emise CO2 o 40 procent. Merkelová spolu s ministryní pro rodinu, matkou sedmi dětí, Ursulou von der Leyenovou také změnila politiku německých konzervativců ve vztahu k výchově dětí. Do roku 2013 má být například v celodenních jeslích v Německu místo pro 35 procent dětí mladších tří let. Cílem je zjednodušení mateřství pro ženy ze středních vrstev, které se nechtějí vzdát své kariéry.

Nedůvěra
Původní profesí přírodovědkyně Merkelová ale opravdu místo velkých vizí na politická jednání raději přichází se znalostí nejmenších detailů probírané problematiky. Na mezinárodních fórech tím udivuje své zahraniční partnery a v Německu tím získává voliče, kteří si píle i u politiků tradičně cení. Podle citovaného životopisce Gerda Langgutha se v této vlastnosti odráží i mládí Angely Merkelové.

Merkelová pravidelně od základní školy až po doktorské zkoušky ve škole mívala jedničky. Tento „syndrom premiantů“, který způsobila i nutnost dcery protestantského pastora v komunistické NDR být odmalička „lepší než ostatní“, je podle politologa Langgutha dodnes čitelný v její politice a projevuje se soustředěním na detaily. Podle něj je pro pochopení političky Merkelové nutné se podívat blíže na mládí strávené v komunistické NDR.

Angela Merkelová ve svém mládí nikdy proti komunismu nevystupovala. Byla sice dcerou pastora, ovšem její otec Horst Kastner patřil k prorežimnímu křídlu církve. Angela tak na rozdíl od dětí kritických pastorů mohla studovat na střední a vysoké škole a cestovat – poprvé do Moskvy na olympiádu z ruštiny, v roce 1986 dokonce do západního Německa (to v té době mohly jen prověřené, spolehlivé osoby). V 80. letech Merkelová nikdy neměla blízko k východoněmeckým disidentským kruhům. Angažovala se však ve východoněmecké verzi svazáků FDJ – podle svých slov organizovala kulturní akce.

Až roku 1989, kdy se zhroutila východoněmecká gerontokracie (polovina vedení vládní strany byla tehdy starší 70 let), se Merkelová politice vyhýbala. Mnohé své přátele proto překvapila, když se začala angažovat v opoziční Demokratické akci, která v roce 1990 splynula s křesťanskými demokraty. Očekávali prý tehdy, že Merkelová kvůli svému zájmu o ochranu životního prostředí spíše vstoupí k Zeleným, nebo pod vlivem levicové rodiny dokonce k sociálním demokratům.

Podle Gerda Langgutha si Merkelová z NDR odnesla jakousi vnitřní nedůvěru ke svému okolí. Kancléřka chce mít co nejvíce věcí pod kontrolou, což stojí na první pohled v protikladu k jejímu konsenzuálnímu stylu politiky. Dokázala proto v minulých letech obratně odstavit své největší vnitrostranické konkurenty a nedaří se jí příliš týmově spolupracovat s ostatními velkými politickými kalibry své strany, s předsedy zemských vlád.

Za komunismu si Merkelová zvykla nedávat na veřejnosti najevo, co si ve skutečnosti myslí. Podle Langgutha i tato zkušenost způsobila, že Merkelová na rozdíl od svých konkurentů nepouští novináře do svého nitra, nesděluje otevřeně svá přesvědčení.

Od všeho trochu
Na rozdíl od ostatních čelných německých politiků nikdy neprošla pravo-levými kulturními spory, které od konce 60. let rozdělily německou politiku na dva tábory – levicově rudo-zelený a konzervativně-liberální. I proto je ve své každodenní politice tak pragmatická, nedělá jí problém vykonávat v mnoha oblastech typickou sociálnědemokratickou nebo zelenou politiku. Nechce se nechat svázat žádnou ideologií – k nelibosti pravicového křídla své vlastní strany. Právě tato nespoutanost a schopnost rychle se přizpůsobit novým politickým situacím jsou základem jejího pořád překvapivého mocenského úspěchu.

Celým svým stylem politiky je Merkelová jako stvořená pro vedení velké koalice. Bude zajímavé sledovat, jestli se dokáže podobně dobře sžít a přizpůsobit, pokud po volbách 27. září stane v čele většinové pravicové vlády. Pak totiž bude více než na jejím umění vyjednávat záležet na schopnosti udávat jasnou vládní linii.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte