Chůva nevydrží a usekne Soničce hlavu. (Vánoce u Ivanovových)
Chůva nevydrží a usekne Soničce hlavu. (Vánoce u Ivanovových) • Autor: Festival Divadlo 2009

Mezinárodní divadelní festival v Plzni přišel o privilegia, ale úroveň drží dodnes

Plzeňáci si už vyzvedli saka a večerní róby z čistíren a leští si botky, zatímco ze všech světových stran míří do jejich města autobusy plné hereček a herců a kamiony s kulisami a jevištní technikou. Už tuto středu v Plzni začíná první velká událost tuzemské divadelní sezony – Mezinárodní festival Divadlo.

Je pro každého, kdo chce mít přehled, co se v posledním roce odehrálo na českých divadelních scénách. I pro toho, kdo se zajímá o dění za humny, ale nechce se mu kvůli tomu jezdit do Budapešti, Nitry nebo Krakova. Na „cizí“ představení se Plzeňáci tradičně nehrnou, přesto jsou právě hosté pro festival zásadní. Současné divadlo je totiž především komunikací: hledáním způsobů, jak něco sdělit filmem, televizí a internetem zhýčkanému divákovi 21. století.

Co se v Česku nevidí
Divadelní festival je dost riskantní podnik. To není jako poslat krabici s filmem, režiséra či jednu herečku. Po velkých přesunech a stěhování se den nebo dva staví scéna, herci zkoušejí, snaží se přizpůsobit novým podmínkám. Pak jedno představení. V lepším případě se povede, v tom horším nepřeskočí jiskra a jindy dobré představení padá pod stůl. Diváci zívají, kritici ohrnují nos a jede se domů.

Přesto to pořád stojí za to. Plzeňský festival vznikl před sedmnácti lety a jeho počátky byly slavné. V dobách, kdy se okolní svět entuziasticky zajímal o naši zemi a naopak, tu hostovaly hvězdy současného divadla, třeba britský soubor Cheek by Jowl, vídeňský Burgtheater nebo Volksbühne z Berlína. Byly ochotné slevit z ceny, vždyť každý si chtěl potřást rukou s Václavem Havlem. Do Plzně vážil v polovině 90. let cestu i Arthur Miller a Tom Stoppard.

Chůva nevydrží a usekne Soničce hlavu. (Vánoce u Ivanovových)
Chůva nevydrží a usekne Soničce hlavu. (Vánoce u Ivanovových) • Autor: Festival Divadlo 2009
Dnes je realita skromnější. Plzeňský festival se zařadil mezi ostatní podobné evropské přehlídky střední velikosti a významu, jako je například Kontakt v polské Toruni nebo Divadelná Nitra. Slevu mu kvůli Havlovi už nikdo nedá, ale základní ambice zůstala stejná: dovézt ze zahraničí něco mimořádného, nového, co se v Česku nevidí. A na druhou stranu předvést to nejlepší z čerstvé domácí produkce nejen plzeňskému publiku, ale i českým a hlavně zahraničním odborníkům. Jedná se o zástupce zahraničních festivalů a také o kritiky, kteří mohou zhlédnutá představení doporučit ve své zemi. Letos přijedou do Plzně opravdu z celého světa a bude jich více než obvykle: během festivalu tu totiž proběhne zasedání výboru Mezinárodní asociace divadelních kritiků (IATC).

Pryč jsou časy, kdy se úspěšnost divadel měřila počtem prodaných vstupenek. Dneska se renomé souboru, režiséra nebo představení odvíjí hlavně od toho, jaký je o ně zájem v zahraničí, jak často jsou zváni a kam. A tak je pro ně účast na festivalech, i na těch menších, důležitá.

Ze zahraničních hostů letos největší očekávání vzbuzují hlavně dva soubory: Stary teatr z Krakova, který zahájí festival s výrazně zkrácenou Oresteiou režiséra Jana Klaty (1976), a zřejmě nejlepší soubor v současném Maďarsku Katona József Színház z Budapešti, který předvede černou grotesku Alexandra Vveděnského Vánoce u Ivanovových v nastudování Pétera Gothára (1947).

Klata propojuje klasickou Aischylovu předlohu s fenoménem celebrit a medializace způsobem, který by – alespoň podle dramaturgyně festivalu Kamily Černé – mohl leckteré české znalce antiky popudit. Matkovrah Orestes, který má být bohy souzen za svoji vinu, se v jeho verzi ocitá v reality show, kde bohové Athéna a Apollon přebírají role moderátorských celebrit, kde neexistuje vina ani trest a u diváků vyhrává ten, kdo lépe zatančí či zazpívá.

Zatímco Klata svou inscenací, doufejme, vyprovokuje mezi odborníky debatu o různých přístupech ke klasickým textům, Gothárovy Vánoce u Ivanovových jsou mimořádné hlavně svou nápaditostí a výtvarným pojetím. Skandální byla Vveděnského pochmurná, surreálná hříčka v době svého vzniku. Autor ji napsal v roce 1938, potom co byl už dříve Stalinem perzekvován za to, že do nonsensových veršů ukrývá protistátní narážky. O tři roky později zemřel na cestě do stalinského koncentračního tábora.

Děj shrnuje lakonicky v časopise Svět a divadlo jeho šéfredaktor (a jeden ze zakladatelů plzeňského festivalu) Karel Král:„Předvečer Vánoc, rodiče šli na balet, chůva myje děti, holčička Soňa zlobí, chůva nevydrží a usekne jí hlavu. Je zatčena. Rodiče se citově hroutí i tělesně milují. V rakvi je vystavena mrtvá Sonička. Chůva je odsouzena. Před vánočním stromkem stojí zbylých šest dětí a rodiče. Jsou uchváceni tou krásou. Na místě pak jeden po druhém a většinou sami od sebe, protože se jim chce, umřou. Hodiny ukazují, že od začátku do konce neuplynul ani den.“

Mladí a nadějní
Zahraniční část programu plzeňského festivalu se poslední roky orientuje vždy na jinou část Evropy. Byly tu už soubory z Pobaltí, ze severských zemí, z Balkánu. Letos – až na výjimku jednoho libanonského představení – dorazí divadla ze zemí Visegrádu: dvě z Maďarska, dvě z Polska a dvě ze Slovenska.

Blízcí sousedé jsou na festivalu častými hosty, důvodem jsou kontakty, dostupnost grantů i menší náklady na převoz. Tento rok je ale přece jen zvláštní: organizátoři festivalu chtějí dát najevo, že berou na vědomí oslavy dvacátého výročí státních převratů, které ve střední Evropě proběhly téměř současně. S výročím souvisí i to, že letos dostali více prostoru mladší režiséři. „Chceme ukázat proměny, k nimž za poslední dvě desetiletí došlo, přímo na režijních přístupech mladých lidí, kteří začali pracovat až po roce 1989,“ vysvětluje dramaturgyně Černá.

Zas úplní zelenáči to ale nejsou, nikomu z nich není pod třicet. Jenže divadelní režiséři dozrávají pomalu, a pokud se z nich hned nestanou „režisérské hvězdy“ (s rizikem, že brzy pohasnou), vyhrabou se ze škatulky „nadějných“, až když jim táhne na čtyřicet. Ze zahraničních hostů spadá mezi mladé kromě Jana Klaty ještě Maciej Sobociński. Ze Slovenska dorazí Michal Vajdička. Českých nastupujících režisérů se v Plzni předvede celá řada, jmenujme alespoň některé: Jiří Havelka s představením pražského Studia Ypsilon, Martin Glaser s nastudováním Havlova Odcházení z Českých Budějovic, Jiří Adámek s představením Evropané, Rosťa Novák a Skutři s produkcí La Putyka a Jan Mikulášek se dvěma inscenacemi: Hamletem, kterého nastudoval s brněnskou Husou na provázku, a Ibsenovou Hedou Gablerovou, která vznikla v ostravském Divadle Petra Bezruče. (Tady si nelze nerýpnout: proč mezi „mladými a nadějnými“ úplně chybí ženy? Neslučuje se snad ženské pohlaví s divadelní režií? Jsou ženy na českých divadelních školách diskriminovány?)

Tito třicátníci patří k jedné divadelní generaci. Lze najít něco, co je spojuje? Karel Král si to nemyslí: „Nacházím spíš jen vnější společné znamení. Zdá se mi, že se mladí režiséři soustředí hlavně na formu. V tomto směru bývají jejich produkce opravdu osobité. I když někdy, když tu osobitou formu začnou recyklovat, taky duté a otravné. Hlavní problém českého divadla ale obecně vzato není jak, ale o čem ho dělat.“

Možná že se o tom v Plzni něco dozvíme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte