Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

TVÁŘE KRUŠNOHOŘÍ / GESICHTER DES ERZGEBIRGES

Tváře Krušnohoří podle poučeného aktivisty Petra Mikšíčka

50_krusnohori_R34_2009_s.jpg
50_krusnohori_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Mimořádné postavení Prahy v kulturních dějinách českých zemí má své státotvorné důvody, ale také řadu negativních důsledků. K nejzávažnějším dlouho patřila marginalizace kulturního dění v regionech. Co Praha nevyzdvihla, jako by neexistovalo. V éře vzestupu českého národa bylo v tomto smyslu nejhůře upozaděno německé pohraničí. O tamním kulturním dění se toho v Praze moc nevědělo ani za Rakouska, natož v první republice. A po odsunu tří milionů českých Němců se nad kulturou a tradicemi tzv. Sudet rozhostilo mlčení, jež během let přerostlo v zapomnění. K vytěsnění sudetoněmeckého svérázu z paměti nedošlo jen v Československu, ale také v Německu. Vyhnané rodiny zde sice nalezly nový domov, nikdo se tam však o jejich kořeny moc nezajímal.

Reklama
Reklama

Rozlehlé bílé místo na kulturní mapě střední Evropy začalo v poslední době přitahovat mladé objevitele. K nejznámějším patří Petr Mikšíček, jeden ze zakladatelů hnutí Antikomplex, jehož členové se poprvé sešli před osmi lety nad projektem Zmizelé Sudety. Už tehdy si vypracovali strategii třístupňové prezentace svých nálezů: výstava – knižní publikace – stránka na webu. To se Mikšíčkovi později osvědčilo u dalších projektů: Znovuobjevené Krušnohoří (2005), Mozaika krušnohorské kultury (2006) či Rok v Krušných horách (2007), z nějž by měla v dohledné době vzejít velká obrazová publikace.

Hledání krásy
Na sudetské pole Mikšíček zabrousil i beletristickou knížkou Sudetská pouť aneb Waldgang (2005). Tehdy osmadvacetiletý absolvent kulturologie na FF UK ji sepsal s vroucím zanícením, jež se nezříkalo kouzla chlapecké naivity v duchu rané německé romantiky. Letos přichází s vyznáním méně osobním, zato obsáhlejším: s dvojjazyčným svazkem Tváře Krušnohoří / Gesichter des Erzgebirges. V první části (Tvarosloví) pojednává historické, sociální, ekologické i estetické aspekty tématu, ve druhé (Lidé) předkládá rozhovory s osobami spjatými se třemi hlavními oblastmi Krušných hor a ve třetí části (Obrazy) navazuje na projekt Zmizelé Sudety paralelním uváděním starých a současných fotografií týchž míst.

Pokud Mikšíček usiloval o syntézu nashromážděného materiálu v celistvý portrét nejdelšího, ale zároveň publikačně nejzanedbávanějšího českého pohoří, uspěl jen zčásti. Podobně jako knížka předchozí vznikala i ta nová „za pochodu“. Působí jako snůška postřehů a informací, v níž se historické reminiscence prolínají s aktuálními apely (třeba proti masové výstavbě větrných elektráren). V úvodní, esejistické části se pohled poučeného aktivisty střídá s dojmy fotografa a turisty, respektive chalupáře. Jako kulturolog se autor zasvěceně dotýká množství problematik, které by se mohly stát předmětem samostatných studií, a jako fotograf charakterizuje s neobyčejným výtvarným citem proměny krajinného rázu – od romantické členitosti na západě k monumentalitě náhorních plání na východě.

Sporněji vyznívají pasáže, kde z pozice milovníka přírodních krás a lidových tradic horlí proti kulturní pokleslosti současných „horalů“. Misionářským zápalem, s nímž se tu místnímu obyvatelstvu vyčítá nedostatečná láska k domovu, prosvítá rekreantská záliba ve venkovské idyličnosti. Dějiny posledních sedmdesáti let však posunuly Krušnohoří k úplně jinému svérázu. Autor polemizuje s jejich „romanticko-devastačním“ zobrazováním v médiích, kde se prý často jeví jako „ráj ztroskotanců“, vyzdvihuje pozitivní příklady péče o životní prostředí a vžívá se do role buditele, jenž káže osvícené ideály. Jenže sny o neporušené přírodě, v níž žije bodrý, pracovitý a pořádkumilovný lid, se dají v Krušných horách spřádat hůř než jinde. Krušnohorské „krásy“ asi nelze posuzovat podle šumavských kritérií. Blíž mají k estetice průmyslové periferie, jakou objevovala Skupina 42. Platí to také o zdejším společenství, jež se neutvářelo v poklidu Babiččina údolí, ale v podmínkách připomínajících napůl Divoký západ, napůl Vorkutu. Tenhle kraj prostě nepřeje iluzím.

Tvář v mlze
Vlastní vidění Krušnohoří vykreslil Mikšíček v úvodní části. Ve druhé se ke slovu dostávají odborníci a pamětníci. Rozhovory s prvními jsou laděny publicisticky, u druhých převládá metoda orální historie: autor nepolemizuje s vyslovenými soudy a nechává svědectví vyznít pokud možno v úplnosti. Historiografická hodnota takto vedených rozhovorů je cenná, z publicistického hlediska však jejich věrohodnost bývá relativní. Pro odborníky vypovídá doba i tím, co paměť účastníků událostí vytěsní nebo zkreslí, běžný čtenář však míru objektivity neodhadne.

Autor nechává rozhovory v podstatě bez komentáře, podobně jako fotografie ve třetí části. Čtenář z nich může mnohé vycítit, souhrn však působí jako sběr bohatého materiálu, který teprve čeká na odborné zpracování. I proto je plurál v názvu případný. Tváří Krušnohoří zachytil Mikšíček bezpočet, ale k tváři – zobecněné jedinečnosti regionu – se zatím moc nepřiblížil. Jeho kniha vyniká v lokální drobnokresbě, když se však vzdaluje od lokalit k celku, ztrácejí se reálné obrysy tak trochu v mlze.


PŘEČTĚTE SI UKÁZKU
(v pdf).

PETR MIKŠÍČEK: TVÁŘE KRUŠNOHOŘÍ / GESICHTER DES ERZGEBIRGES. PODOBY, PŘÍBĚHY A PROMĚNY REGIONU MEZI CHEBEM A ÚSTÍM NAD LABEM
Fornica graphics, 655 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte