Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Jsem zde a všude

50_cerepkova01_jaros_R29_2009_n.jpg
50_cerepkova01_jaros_R29_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Vladimíra Čerepková, básnířka z děcáku rozkročená mezi Paříží a Prahou

50_cerepkova06_R29_2009_s.jpg
50_cerepkova06_R29_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Pařížská čtvrt Marais se táhne po pravém břehu Seiny od náměstí Bastille až k Centre Pompidou. Spletenec úzkých uliček svým vzhledem i atmosférou trochu připomíná starou Prahu: měšťanské domy, kostely, paláce, synagogy, obchůdky, kavárny, antikvariáty. Tady žije básnířka Vladimíra Čerepková.„Paříží ale teď už spíš jenom přelétávám. Pokud to jde, většinu času trávím na venkově v Burgundsku,“ řekne dlouhovlasá žena chraplavým hlasem a rozhlédne se po zaplněném salonku Týnské literární kavárny v Praze, kde v polovině června proběhlo čtení z její poslední sbírky Zimní derviš.

Světy se propojily, proletí hlavou, jako v její básni Průhledný svět. „Jsem zde a všude a nikde jinde nelétám/ zatékám do oken rozlehlých/ do říše sadů nádherných se někdy vracím zpět/ Jsem zde a všude a nikde jinde.“

Matka velryba
Narodila se v Praze devět měsíců po ukončení druhé světové války a kvůli příjmení ji tak celý život pronásleduje legenda o otci, důstojníkovi Rudé armády. Vybájený příběh dokonce pronikl i do Slovníku české literatury po roce 1945. O svém zrodu proto pobaveně tvrdí, že pochází z třikrát rozvedené velryby a opilého námořníka. Pravdou je, že jméno Čerepková zdědila po matce ruského původu, otce nikdy nepoznala. Poslední sloveso platí i o mateřské lásce, normálním rodinném zázemí.

„Máma střídala nápadníky, neměla na mě čas,“ vysvětluje, proč se v deseti letech dostala do prvního dětského domova. Pak už jen podotkne, že prošla několika strašnými místy a nerada o tom mluví. Další otázky jsou zbytečné. Přesto se k tomuto tématu jednou vyjádřila. V časopise Babylon z roku 2007 v rozhovoru řekla: „Když jsem se tam ocitla v roce 1956, tak to bylo opravdu v té nejhorší době a zažila jsem tam vůbec to nejhorší, co bylo dovoleno vůči dětem. Poznamenalo mě to na věky a je jasný, že z takovejch věcí se člověk nikdy nedostane a já se taky z toho nikdy nedostala.“

Kdoví, jak by dopadla (za své vzdorovité chování a útěky prošla i nápravným zařízením pro mladistvé), nebýt literatury, poezie. Knihy hltala od okamžiku, kdy se naučila číst, ta samá vášeň se týkala i psaní. „Pořád jsem psala o čemkoliv, co mě napadlo, proletělo hlavou. V děcáku to taky představovalo vysvobození z reality, útěk před tím hnusným světem. Když mně v patnácti řekli, že je to poezie a prý dobrá, hrozně mě to překvapilo.“

Na začátku šedesátých let se v životě Čerepkové udál zázrak. Do ústavu v Hodkovičkách přijeli studenti FAMU Tomáš ŠkrdlantLubor Dohnal, aby tam natočili dokument o světě odložených děvčat a sirotků. Vyptávali se, co holky dělají ve volném čase, čemu se věnují. Když se Vladimíra vrátila na pokoj ze zaměstnání, filmaři už věděli, že stále něco píše, je někde zalezlá s tužkou a sešitem. „Byly to mimořádně silné básně, žádný pubertální výplod, ale opravdová poezie,“ vzpomíná dnes na dávný zážitek v Hodkovičkách dokumentarista Škrdlant. „Stojím zde stranou kousek od pekla a dýchám do kalendáře/ To dýchací v mechu je můj dech/ v hodině ponořený/ na dně se pokorný osel boří do čumění mechu ve tmě.“

Ve Viole
Filmaři básně přepsali a začali je šířit po Praze. Tímto způsobem se poezie Vladimíry Čerepkové dostala k Františku Hrubínovi, který nadějnou autorku revoltující proti kánonu tradičního básnictví označil za „českého Rimbauda“ a zasadil se za její publikování. První verše chovanky dětského domova vyšly v Květech, další v Mladém světě, Literárních novinách, Plameni, Divokém víně… Z řetězce děcáků a pasťáků mladou básnířku vysvobodilo přijetí na střední keramickou školu v Karlových Varech. Studium však záhy opustila a zamířila do Prahy, kde vystřídala řadu zaměstnání. Živila se například jako číšnice, třídička papíru. Tehdy už ale nebyla anonymní, neznámou holkou. Díky její poezii o ní věděl i umělecký šéf poetické vinárny Viola Jiří Ostermann, jenž verše Čerepkové pravidelně zařazoval do programů anebo formou text-appealů pořádal její samostatné básnické večery.

Jak Vladimíra Čerepková přiznává, naprostou většinu času proto trávila v tom „skvělém propojení muziky a poezie, jakým Viola bývala, kam chodili lidé od divadla, zpěváci, výtvarníci, básníci, kde se hrál úžasný jazz třeba v podání Rudolfa Rokla, Luďka Hulana, zpívala báječná Eva Olmerová a po představení se až do rána diskutovalo o umění. Člověk to všechno vstřebával a získával náboj na celý život.“ „Jsem znova doma/ tak jak byl domov načrtnut a konečně znázorněn/ Jsem doma jako nikdy předtím/ zhasínám zvuk/ nebeské pásmo stále běží/ není nic nového co zbývá opustit.“

Období literárních pořadů, večírků, flámů po hospodách, podnájmech a ateliérech, ale i další tvorby a publikování básní v Československu, Chile, Anglii, Německu pro Čerepkovou skončilo příjezdem sovětských tanků. Jedna z nejvýraznějších osobností české podoby beatnické generace inspirované moderní americkou poezií Ferlinghettiho, Corsa nebo Ginsberga, k níž především patřili kamarádi z Violy, básníci Václav Hrabě a Inka Machulková, v dramatických srpnových dnech přesně odhadla situaci. O tři týdny později sbalila pár nejnutnějších věcí a se svým tehdejším manželem, bolivijským novinářem, zamířila přes Vídeň stopem do Paříže.

Druh nespavosti
„Nějak vnitřně mně bylo jasné, že je konec, že spadla klec, že se něco definitivně uzavřelo,“ popisuje básnířka osudový krok tehdy mladé černovlasé holky s hlubokýma tmavýma očima. Na otázku, zda toho někdy v emigraci nelitovala, nechtěla se vrátit zpět, odpovídá pohrdlivým smíchem a úsečným „to ani náhodou!“. Jak nelehké to však asi bylo rozhodnutí a kolik je za ním ukryto následující bolesti, dokazuje návrat. Do rodné země Vladimíra poprvé přijela až po sedmadvaceti letech, v roce 1995.

Victor Hugo kdysi prohlásil, že exil je druh nespavosti. „Nebo zvýšené snivosti,“ rozvíjí citát francouzského exulanta Čerepková v dokumentárním filmu Jany Bokové o českých emigrantech na Západě Bye Bye Shanghai. Pádným důkazem této teze je změna její poetiky. Jestliže prvotinou Ryba k rybě mluví, která vyšla ještě v Československu, prosakuje vliv blues, existenciálního zmaru, vykořeněnosti, kde inspirace vychází z konkrétních každodenních prožitků, exil otevírá brány k melancholii, vzpomínkám na domov. Ta tam je někdejší beatnická dravost, impulzivní záznamy řečí, myšlenek, pocitů, snů. Čerepková přesto nikdy nesklouzne k laciné nostalgii. V jednom verši kdysi napsala: „já nevymýšlím/ já to zaznamenávám“. I proto se do bývalé české reality stále naléhavěji vnucuje nová francouzská zkušenost. A nových zážitků, podnětů bylo požehnaně.

Nejenom formou objevování uměleckých pokladů metropole nad Seinou, ale i zapadlých lidových hospůdek, kaváren s levným stolním vínem a skvělou cibulačkou, kde ještě dožíval duch Hemingwayovy „Paříže coby pohyblivého svátku“. Nehledě na důležitá životní a umělecká setkání. Například s Janem Čepem,Pavlem Tigridem, Petrem Králem, později Jiřím Kolářem,Zdeňkem Vašíčkem a jinými svobodomyslnými lidmi, jež komunistický režim dříve či později donutil k emigraci.

Idyla to ale pořád nebyla. Po rozchodu s manželem Čerepková živořila všelijak. Příležitostné hlídání dětí a pomoc v domácnostech musely nahradit sen o práci v „břichu“ Paříže, slavné tržnici popsané ve stejnojmenném románu Emila Zoly. Kvůli jazykové bariéře a absenci dokladů tam neuspěla jako spisovatel Jan Beneš, který první měsíce po odchodu z Prahy v tržnici skládal bedny s rybami.

Nakonec se uchytila batikováním látek i honoráři za básně vycházející v exilových časopisech, jakými byly Tigridovo Svědectví, newyorské Proměny nebo vídeňský Paternoster. „Celou dobu ve Francii bylo nejdůležitější vydělat si na barvy, vosk a hedvábí, a pak na červené víno a chleba,“ popisuje toto období, kdy třeba dva roky žila a pracovala v zapůjčeném domě v Bretani či na francouzském jihu u břehu moře, kde podle svých slov kdysi na začátku emigrace prožila výjimečný zážitek absolutní naplněnosti při pohledu na oceán.

Asi v ní zůstal a postupem času pomohl překlenout bouřlivý pařížský život i zdravotní problémy. Důkazem je opět proměna její poezie, jazyková úspornost obsahově neobyčejně vyzrálých veršů z posledních let, jež v lidské existenci, poznamenané všemi možnými snahami, marnostmi, pády, zklamáním a bolestí, přesto hledají smysl, naději: „a ještě kousek a zůstaneme u alkoholiků navždy/ na rtech sice písně maminek/ jenomže jedno falešné číslo a přítele ztratíš navždy/ To proto že jsme se ukryli do tohoto světa a cesta nazpátek trvá celý život.“

50_cerepkova01_jaros_R29_2009_s.jpg
50_cerepkova01_jaros_R29_2009_s.jpg • Autor: Respekt
VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ
Narodila se 4. 2. 1946 v Praze. Publikovala básnické sbírky Ryba k rybě mluví (Praha 1969), Ztráta řeči (Kolín nad Rýnem 1973), Extra Dry Silence (Paříž 1988), Sans titre (Alfortville 1991) a v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst soubor své poezie s názvem Básně. Po roce 1990 její verše rovněž vycházejí v časopisech Tvar, Babylon a Fragment. Mimo básnickou tvorbu je i autorkou scénáře k celovečernímu filmu Boženy Horáčkové Mirek n’est pas parti.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte