Výkon, flexibilita, nasazení, růst… Klíčová slova, která nás stále častěji obklopují. Z těch slov se téměř dá složit definice stávajícího světa – mít úspěch. Proto nyní panuje taková nervozita, tento svět stálého růstu je ohrožen. Vedle toho jsou naopak podezřelé termíny jako nezaměstnaný, dávky či finanční tíseň. Kdo nechce růst nebo to neumí, nepatří do dnešní doby.
Před dvaceti lety skončila éra, kdy být snaživý a úspěšný znamenalo být podezřelý. Komunismus trestal jinakost, všichni museli mít papírově práci, ale ne výsledky. To naštěstí s pádem diktatury skončilo, nicméně lidé bez práce zůstali v očích okolí stejně podezřelí jako za komunismu. Není to tak dávno, co ministr sociálních věcí říkal nezaměstnaným „nemakačenkové’.
Devatenácté století a začátek dvacátého je plný příběhů umělců, kteří neměli co do úst, žili z půjček, darů (dnes bychom řekli dotací) a potloukali se ošuntělí ulicemi. Střechu nad hlavou střídali každou chvíli, když majitelům došla trpělivost s dlužníky. O jejich umění nebyl zájem, ten přišel mnohdy až po jejich smrti.
Pro takové lidi by v současném světě měli mnozí jen pohrdání, protože jsou to neplatiči, spodina. Děláš něco, co nevydělává, tak pryč s tebou.
Pomalu se ale posouváme do jiné etapy, kterou zahájila ekonomická krize. Lidí bez práce přibývá, a to nehledě na jejich schopnosti. Vykřikovat něco o příživnících znamená ostudu, protože bez zaměstnání jsou i lidé, kteří poprvé v životě museli odejít od strojů či z kanceláří.
Mít finanční neúspěch není ostuda. Ve svém životě ho zažije většina lidí. Někdy se zkrátka daří a někdy ne. Jsou věci, které můžeme ovlivnit, a jiné nikoliv.
Překvapivě ale mezi námi žijí i lidé, kteří na komerčním neúspěchu staví svoji životní filozofii. Stejně jako v minulosti tu funguje čilý underground, který odmítá lákavé finanční nabídky, nestojí o pozornost médií a užívá si prostě jen své jinakosti.
Nejde o levičáky či revolucionáře, kteří nenávidí dnešní úspěšný svět a proklínají kapitalismus. Mnohdy to jsou úspěšní manažeři, kteří si prostě chtějí uchovat část svobody, jež není svázána pravidly trhu, marketingu či komerce. Prostě chtějí hrát hudbu, vystavovat výtvarná díla či předvádět divadlo, které je baví. A jestli je to jen pro pět diváků? Koho to zajímá? Vždyť jde prostě o zábavu, svobodu, radost z umění, které je unikátní.
Kdyby tak měla fungovat celá společnost, chod země se zhroutí. Touha po již zmiňovaném zisku a růstu pomáhá posouvat zemi kupředu a také vydělává na ty, kterým se zrovna nedaří.
Přesto jde o důležité vyjádření postoje, jež nám umožňuje srovnat si hodnoty. Uvědomit si, že neziskové věci mají obrovský význam, který neleží ve vybraném vstupném.
O této čisté radosti napsali kolegové Jaroslav Formánek, Jan H. Vitvar a Petr Třešňák Téma na straně 34. A jak konstatují: „V blahobytné společnosti se undergroundu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.“
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné podzemní čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
