Nic pro veksláky

Obchod se starožitnostmi se mění: dříve se lidé starých věcí zbavovali, teď je vykupují

Paprsky jarního slunce dopadají skrz skleněnou střechu na staré obrazy, vyřezávané skříně, stoly, komody, benátská zrcadla, ručně tkané koberce, broušené sklo, šperky, porcelán, sloupkové hodiny, svícny, mince, tabatěrky, mramorové sošky, šavle i samurajské meče. Je poslední dubnový víkend a pražská výstavní síň Mánes připomíná jeskyni plnou pokladů z pohádky Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Oproti napínavému příběhu z Tisíce a jedné noci tady vrcholí veletrh starožitností Antique Fair pořádaný Asociací starožitníků České republiky.

Jde o nejprestižnější podnik svého druhu v Česku, který se koná dvakrát do roka. Podle prezidentky sdružení Simony Šustkové je to zásluhou minimálního počtu replik, jež se tady objevují (kupec tedy nemůže být podveden), ale i možností setkat se se zahraničními kolegy, sběrateli, diskutovat u tematicky zaměřených kulatých stolů. V Mánesu však především běží o velké peníze.

Sezame, otevři se
Výstavních stánků je v Mánesu pouze třicet. Zjistit, na kolik vyjde pronájem jednoho anebo podle jakého klíče se vybírají zájemci o prodejní expozici (jen samotná dobrovolná asociace má na 450 členů a o volná místa je obrovský zájem), jednoduše nelze. Sezame, otevři se, tady automaticky neplatí. Nebo jen pro někoho.

V Mánesu nakonec vystavují hlavně špičkové a zaběhlé firmy, což odpovídá i cenám nabízeného zboží. Vykládaná komoda stojí 80 tisíc, samurajský meč jednou tolik, moravské dívky v kroji od malíře Úprky 600 tisíc, zátiší od vlámského mistra Gillemanse skoro tři miliony. Ve výstavní síni jako jazyk klientů převažuje ruština. Odborníci v oboru se ovšem shodují, že nejvíce obchodů se uzavírá už v předvečer zahájení veletrhu, kdy starožitníci své zboží teprve instalují a z beden vytahují první cennosti. Asistují jim totiž u toho sběratelé a obchodníci z celé Evropy i zámoří a starožitnosti rychle mění majitele. Navzdory krizi, která v této branži prý začala dávno před tou současnou ekonomickou.

Veřejnosti se tu proto během veletrhu předvádí jen jakási druhá liga, byť ceny laikovi pořád vyrážejí dech. Svět českých starožitníků má zkrátka několik podob a to nejenom na veletrhu. Luxusní butiky v historických centrech měst pro movitou klientelu, obchody pro střední vrstvu, krámky připomínající vetešnictví, internetová starožitnictví, ale i úzce specializované podnikání na zapadlé vesnici.

Za pár šupů
Džin z láhve byl vypuštěn v roce 1990, kdy tu se změnou poměrů padl monopol komunistického podniku v obchodování se starožitnostmi jménem Klenoty. „Objevila se nová možnost obchodovat s krásnými a kvalitními věcmi, což při absenci aukcí, hodnotového žebříčku a tradic v oboru přitáhlo různé kšeftaře. Takové ty veksláky a taxikáře s cílem rychle zbohatnout, kteří jak do objemu, tak i neustálým zvyšováním cen ve starožitnictví neúnosně nafoukli velkou bublinu,“ popisuje divoké zlatokopecké období dlouholetý sběratel uměleckých děl a jeden z prvních internetových starožitníků, architekt Michael Třeštík.

Tehdy se otevřely půdy domů a za pár šupů se vykupovaly věci od starých lidí, kteří vůbec netušili, co vlastní. Třeba české sklo z 19. století nebo biedermeierovský porcelán, čalouněný nábytek, obrazy. Obratem se pak tyto objekty prodávaly na Západ s vysokým ziskem. Naopak první čeští zbohatlíci bez uměleckého vkusu či vzdělání nakupovali za přemrštěné částky bezcennosti nebo antikvární škvár dovážený z blešáků ve Francii, Anglii i odjinud. Třeštík vzpomíná na různé módní bronzové objekty ze Západu anebo osekaný korejský mramor.

V druhé polovině devadesátých let začala bublina splaskávat. Ceny se stabilizovaly, vznikly aukční síně, odborné katalogy s pevně stanoveným ohodnocením starožitností. Nezájem dobrodruhů a kšeftařů o toto podnikání se po roce 2000 projevil zavíráním různých krámků, hal a stodol, jež ve městech a v okolí silnic nabízely zboží především cizincům. Svým způsobem se trh pročistil. Jak ale připomíná spolumajitel internetového obchodu eAntik.cz Michael Třeštík, v té době se taky proudění starožitností otočilo jiným směrem. Lépe řečeno, jako by stále bohatší česká společnost dospěla a nabažila se za komunismu nedostupných moderních bytových doplňků ze Západu.

„Proud se obrátil, dříve se lidé starých věcí zbavovali, teď je vykupují a taky přesně vědí, co chtějí,“ říká Michal Dušánek. Jeho obchod s názvem Antique&Decoration leží v zapadlé polabské vsi Dymokury. Shluk domků, potraviny, dvě hospody, fotbalové hřiště, kostel a škola, na první pohled klasická vesnice. U někdejšího pivovaru rodu Černínů však návštěvník zpozorní. Na velkém dvoře leží hromady kvádrů, dlaždic, kamenů, obkládaček, mramorových desek, chlévské žlaby, kamenná mlýnská kola, kašny, sochy z pískovce. Odlišný dojem od nablýskaného přítmí pražských starožitnických krámků s decentními majiteli v kvalitních oblecích a kravatách umocní i mladý muž v kraťasech a vytahaném tričku.

Sem tam přijede policie
Dušánek náruživě sbíral starožitnosti od dětství, teď se specializuje na podnikání se starým stavebním materiálem. „Vykupuju věci z demolic, třeba i futra, trámy, okenní rámy. Dříve měli o tento materiál zájem jen cizinci, dneska mám většinu klientů z Česka. Jde o lidi, kteří už nechtějí mít plastová okna nebo si s vkusem a citlivě stavějí nový dům či rekonstruují chalupu.“

Pak se někdejší učitel tělocviku rozvypráví o tom, jak podle zákona nesmí rozebrat bývalý kostel, zpustlý zámek nebo ruiny hradu, a narazí-li na historicky cenné věci či liturgické předměty, například krucifix či obrazy s náboženskou tematikou, musí o tom vyrozumět památkáře. Kdo ale vlastně může být v Česku starožitníkem? A kdo tento obchod (mimo finanční úřad) kontroluje?

„Musíte mít patřičný živnostenský list,“ vysvětluje Simona Šustková z Asociace starožitníků, „a ten vám dnes vystaví na základě určitých podmínek.“ Oproti minulosti jsou tak uchazeči o živnost povinni prokázat se buď šestiletou praxí anebo vzděláním ze střední školy oboru starožitník, z vysoké školy uměleckého směru (nejlépe dějiny umění) nebo z dvouletého rekvalifikačního studia na Rudolfínské akademii, jež organizuje asociace.

„Což jde ale jednoduše obejít, když si otevřete třeba bazar. Tam tyto podmínky neplatí, se starožitnostmi v něm klidně můžete obchodovat,“ tvrdí Michael Třeštík. Jak je to s kontrolou, zase popisuje Libuše Franková ve svém krámku v jedné z uliček vedoucích od náměstí jihočeského Tábora. V oboru podniká už skoro dvacet let a místnosti, kde kdysi bývaly koňské maštale, jsou přeplněné starožitnickou všehochutí, zacílenou na střední vrstvy. Je to znát na cenách, oproti centru Prahy jsou víc než o polovinu nižší.

„Sem tam sem přijdou policisté v civilu, ale to jde spíš o namátkovou kontrolu, zda nenabízím liturgické objekty,“ říká majitelka. Jinak se policie objevuje pouze v případech, když pátrá po ukradené památce, cennosti. „Samozřejmě se musíte mít na pozoru. Starožitníci věci nevykupují jen z pozůstalostí a aukcí, ale i od neznámých lidí, kteří do obchodu přijdou zboží nabídnout. Jestliže je zcizené a policie ho pak u vás objeví, nemáte šanci.“

Stačí kliknout na internet
Co přesně to znamená, objasňuje dymokurský podnikatel Dušánek. „Zabaví vám to, přijdete o peníze a ještě vám hrozí spoluúčast.“ Vhodný recept, jak se proti tomu bránit u běžného artiklu, například starých, ale obyčejných skleniček, talířů, hodin, šicích strojů, přitom neexistuje. Ale cennou věc v nesprávných rukou by podle Frankové měl zkušený starožitník poznat. „Sběratel nebo obchodník ví, co vlastní, a když je okolnostmi přinucen to prodat, hodnotu nadměrně nepřecení ani nepodcení tak jako zloděj. Jinak je to otázka osobního svědomí, profesionality,“ popisuje žena z Tábora opačné situace, kdy se objeví laik, jenž vůbec netuší, jaký skvost přináší.

Franková nemluví do větru. Česká televize před časem odvysílala reportáž, v níž redaktor pod dohledem skryté kamery obcházel s cenným šperkem starožitníky. Franková byla přitom jediná, která mu řekla správnou odhadní cenu. I v tom se však časy změnily. Obcházet starožitníky jako kdysi a porovnávat jimi určenou cenu je dnes zbytečné. Stačí totiž kliknout na internet a podívat se, za kolik se ta která věc právě prodává. Anebo, jak zasněně tvrdí praví sběratelé, z nichž se údajně rodí dokonalí starožitníci, si předmět nechat a položit tím základy nějaké unikátní sbírce.