Když si s hlubokým ulehčením sundá z hlav černé šátky ženská polovina zahraničních hostů filmového festivalu Fajr v Teheránu, s údivem hledí do tváří svých kolegyň. Jsme na soukromém večírku, kde hodně z toho, co je venku, neplatí a skutečnost, že se šátkem na hlavě vypadáte úplně jinak, je nesporná.

Všichni se znovu seznamujeme a po několika minutách se cítím jako doma. Tolik sympatických a přirozených lidí najednou si ani nepamatuju. Než začne projekce, na kterou jsme přišli, povídám si s hosty. 

„Jak se vám tady líbí, co říkáte Íránu, jste tady poprvé?“ 

„Jsem jako ryba ve vodě, všechno mě zajímá, všechno neznámé se mi líbí.“

„Írán si se svými problémy poradí sám, Bush ať hezky zůstane venku a netlačí se tam, kam ho nikdo nezve…“

„No dobrá, když tvrdíte, že se musí něco změnit, co se musí stát?“ „Změna musí přijít zevnitř, lidi musí pochopit, co mají dělat, a o to se postarají umělci…“

„Jak?“

„Přesně tak, jak jsme to dokázali za šáha.“

Vzpomenu si na jednu z knížek analyzující lidové hnutí, které vyvolalo revoluci. Zvítězili písněmi, obrazy, hesly, letáky, odhodlání skoncovat s nedemokratickým režimem bylo skutečně masové a oduševnělé. Alespoň tak ho viděl autor knížky.

Začíná film, příběh ženy, která žije před revolucí docela veselý a bezstarostný život. Nejdřív ztratí muže, podezřelého z odporu vůči šáhovi, pak  jediného syna v íránsko-irácké válce. Zjistí, že její manžel měl nemanželské dítě. Chlapeček po smrti své matky nemá kam jít…

Slyším posmrkávání. Pláčou. Vnitřní patos filmu, který nese známky nedokonalosti  nezávislé výroby, je možná tou kapkou, ze kterých se bude jednou skládat veliká vlna.

Po filmu mluvím se starší decentní paní. Vysvětluje mi, jaký tady byl život za šáha.

„To, co jste viděla ve filmu, ulice bez šátků a restaurace s jazzem a whisky, to bylo skutečně tak…“ 

„Ale asi to ke štěstí nikomu nestačilo,“ usmívám se.

„Chtít všechno a hned nejde, víte? Za to se musí platit,“ říká stará krásná paní a usrkává víno z číše. Není tady ani stopy po pocitu nebezpečí nebo ohrožení.

„Elita tady žije jiný život než zbytek země a má i více svobody,“ vysvětluje mi někdo druhý den. „Kriticky se může vyjadřovat ten, kdo má v zdejší společnosti jisté uznávané postavení.“

Na večeři s rodinou Mochsena Machmalbafa (do Íránu prý nemohl přijet kvůli nevůli mocných) si s jeho manželkou, paní Marzyieh Meškini (filmy Den, kdy jsem se stala ženou a Potulní psi), vyměňujeme ruská slovíčka. Natáčejí teď v Dušanbe další film. Devatenáctiletá Hana skromně sedí a poslouchá, ještě netuší, že její film Buddha, rozpadlý od hanby za několik dní získá jednu z cen na berlínském festivalu. Syn Maysam, který studuje v Londýně ekonomii, na mou prosbu vypráví o tom, na co se ho ohledně Íránu vyptávají spolužáci.

„Chtějí vědět, jak se tady žije, co můžeme a nemůžeme…“

„Dokážete jim to vysvětlit?“

„Snažím se.“

„Rozumí tomu?“

„Spíš ne.“

Je těžké vysvětlovat realitu, která je v něčem, co známe, stejná a zároveň úplně jiná, kdy naše chápání některých věcí v jiném kontextu vyvolává nejenom nedorozumění, ale úplný chaos. Íránský elixír  má hodně vůní a člověk potřebuje čas, aby se naučil mu rozumět. Klidná jistota, vyrovnanost a vnitřní důstojnost Íránců  je ovšem srozumitelná všem, co sem přijíždějí se zájmem a obdivem ke všemu, co za obdiv stojí.

Autorka je novinářka, žije v Pákistánu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte