Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Vítězný únor

Málokterým výročím časem roste jejich význam, ale toto je jedno z nich

Málokterým výročím časem roste jejich význam, ale toto je jedno z nich. Před 60 lety se totiž stalo něco výjimečného: v Československu se jako v jediném evropském státě dostali komunisté k moci bez přímého použití násilí a česká společnost – spíše dobrovolně než s odporem – přijala otroctví v sovětském systému. Pro Západ byl tento pokus o národní sebevraždu natolik šokující, že si poprvé do hloubky uvědomil nebezpečí komunismu a už o rok později založil NATO. Západní socialisty český příklad probudil z levicových snů o spojení s komunisty ve vlastních zemích a jali se po boku pravice bránit demokracii. S trpkou ironií tedy lze říci, že Češi významně přispěli ke svobodě Západu. To je však příliš slabá útěcha a my nadále dlužíme především sami sobě vysvětlení původu té podivné nemoci. Jinak nebudeme mít jistotu, že jsme opravdu vyléčeni.

O jednotlivých příčinách února 1948 toho víme dost. Víme, že čeští komunisté měli po roce 1945 největší podporu obyvatelstva v celé Evropě (s výjimkou Jugoslávie, ale tam si ji vysloužili v partyzánské válce proti Hitlerovi), a známe také vnější důvody jejich popularity – byli dědici ruského osvobození Československa, svým spojením s Moskvou ručili za to, že vyhnaní sudetští Němci se nevrátí, reprezentovali naději na sociální spravedlnost a tak dále. Víme toho dost také o pomnichovském zklamání z demokracie a ze Západu, o slabosti Beneše a síle Stalina. Jenže ani dokonale vyčerpávající souhrn jednotlivých příčin nestačí k pochopení toho, jak se mohl moderní evropský národ tak poslušně a na tak dlouho vzdát své vlastní svobody.

Pozorně je studovat

Naše výjimečnost spočívá v tom, že na rozdíl od mnoha jiných národů nejsme oběti, ale spoluviníci vlastního osudu. Proto máme také mnohem silnější důvod hledat příčinu oné zvláštní přitažlivosti totalitní „modernity“ s její oddaností chladnému rozumu a odporem k lidské emocionalitě, včetně vášně pro svobodu. A máme k tomu ještě jeden důvod navíc: Česko je dnes jediným evropským státem, kde název „komunistická strana“ není riskantní přítěží, ale naopak zárukou politického úspěchu.

Reklama
Reklama

Čeští komunisté nejsou v současnosti jen trapným důkazem toho, že společnost dosud nenašla klíč k vlastní minulosti, ale také důvodem k pokornému uznání, že česká demokracie není tak pevná, jak si myslíme. Pud sebezáchovy by měl proto hnát český stát v dnešním mimořádně příznivém větru dějin do co nejtěsnější integrace Evropské unie a vazeb uvnitř NATO. Příznivý vítr totiž nemusí foukat dlouho, a jak známo, v mrazivých vichřicích zatím Češi vždy ztráceli směr. Vládní ODS a prezident se však naopak arogantně vymezují vůči EU ve jménu „národních zájmů“ a chlubí se tím, jakou hrají s Unií rovnocennou partii. Jaká je to rovnocennost – s komunisty v parlamentu, kteří mají zrušení NATO ve svém volebním programu a odpor k EU v duši? A pud sebezáchovy by měl hnát český stát také co nejdál od Putinova Ruska, jenže místo toho opoziční ČSSD a také současný prezident Rusku nadbíhají, jako kdyby se učili od Beneše.

Ano, komunisté by dnes, kdy na ně už i my můžeme nahlížet pohledem „západní země“, mohli být pro současnou českou politiku užiteční asi tak, jako byl únor 1948 užitečný pro Západ – jako urychlovač prozření. V technologii boje o moc jsou komunisté nedostižní.Měli bychom je pozorně studovat (jejich ignorování v devadesátých letech vycházelo z mylné víry, že komunisté časem prostě zmizí) a současně stavět vysoké mantinely demokracie. Místo toho – jak ukázala volba prezidenta – se čeští politici s komunisty předhánějí v taktických bitvách, v nichž mizí jakékoli hodnoty a zůstává jen cynické pojetí moci. Zapomněli, že v technologii boje o moc jsou komunisté historicky nedostižní? (Zdařilou ukázkou správného postupu budiž postoj zelených, kteří odmítli s komunisty jednat o odmítnutí radaru výměnou za volbu Švejnara, přestože pro některé zelené by mohla být tato nabídka lákavá.)

O sobě víme málo, o nich nic

Aby bylo jasno: hrozbou dnes v Česku není komunismus jako takový. Hrozbou je česká neochota k sebepoznání, bez něhož si nevytvoříme protilátky na obranu svobody, které jsme se kdysi tak poslušně a jakoby mimochodem vzdali. Kdybychom dnes dokázali do hloubky porozumět našemu tehdejšímu selhání ve vztahu ke komunistům, měli bychom jasno také o komunistech dnešních – a mohli bychom je možná beze strachu i politicky přijmout. Ale protože víme tak málo o sobě, nevíme o nich nic. Nevíme, zda jsou smrtelně nebezpečnou inkarnací Gottwaldovy KSČ, anebo jen její odumírající odnoží. Nevíme, jak silné jsou kořeny komunismu v české společnosti a jak silná je její vůle je vytrhat.

Na první pohled, zejména přes mediální brýle, vypadá Česko jako země, která se s komunismem navždy rozešla a uctila jeho oběti. Ale jen co parlament po 18 letech konečně schválil vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, komunisté a někteří poslanci ČSSD se s cílem zrušit ho obrátili na Ústavní soud s tvrzením, že komunistický režim totalitní vlastně nebyl. Tento ústav je přitom první podmínkou, abychom vůbec začali zkoumat podstatu tehdejšího režimu, a zejména naší kolektivní účasti na jeho stavbě a trvání. Po 60 letech je nejvyšší čas.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte