2008-1632-mobr-15engelovaR302008n.jpg
2008–1632-mobr-15engelovaR302008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1632-vobr-15engelovaR302008.jpg
Fotografie: Tereza Engelová – Autor: Archiv autora • Autor: Respekt

Tereza Engelová

(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.

Přiletěla jsem do Česka zrovna na vrcholu radarového šílení. Z novin se na mě usmívali Condoleezza RiceováKarlem Schwarzenbergem a komentátoři už mohli jen opakovat opakované. Nejvíc se opakovala slova bezpečnost a ochrana. Nechci se v komentáři k radaru vracet, zmiňuji ho proto, že až v následujícím týdnu mi při cestě do Německa a Velké Británie došlo, jak nás pojmy bezpečnost a ochrana prošpikovaly skrz naskrz. Čteme o nich, žijeme je. A rozlišit, před čím jsme chráněni a před čím bychom se naopak chránit měli, je čím dál složitější.

Hranice toho, co je normální

V Berlíně otevřeli novou americkou ambasádu. Sláva byla veliká. Před Brandenburskou bránou desítky stánků s americkými hamburgery, pivem i německými wursty. Za bránou velkolepě pojaté jeviště pro baviče. Jen budova ambasády ve vší té nádheře poněkud zapadla. A není divu. Rozhodně se nejedná o architektonický skvost. Invence ustoupila funkčnosti a bezpečnosti.

Nenápadný blok domů spíš než reprezentační sídlo připomíná moderní pevnost, jejíž hlavní síla, jak mi prozradili Berlíňané, netkví v části „nad zemí“, ale „pod zemí“, kam prý sahá do čtyř pater. Požadavek americké strany, aby ulice u ambasády zůstala navždy uzavřena, sice neprošel berlínskou radnicí, běda ale, kdyby si někdo chtěl u Brandenburské brány nechat na pět minut kolo.

Nic překvapivého, vím. Nenechávat kolo nebo tašku v okolí ambasád jsme si už zvykli. Zřejmě proto na mě o to víc zapůsobila událost následující. Vešla jsem do Pergamského muzea a vplula mezi exponáty. V duchu jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že něco je špatně. Došlo mi to až po chvíli – nikdo nic nezkontroloval! Ani mě, ani tašku. Vyděsila jsem se. Ne představou, že by někdo pronesl do muzea bombu, ale sama sebou. Tím, že normalitu jsem vnímala jako nenormální. I tím, že se mi to bude stávat čím dál častěji.

Potvrdilo se mi to za týden v Londýně. To, že se pyšní snad největším počtem průmyslových kamer na světě, není tajemství. Odhady mluví o půl milionu. Nikoho nepřekvapuje, že kamery jsou na ulicích, v metru i ve vlacích. Na rozdíl od mého loňského pobytu ale nikoho nepřekvapuje už ani to, že se o nich přestává mluvit. Ještě loni vás ve vlaku příjemný hlas upozornil, že jste sledováni kamerou. Letos už ta informace visí jen na tabulce v rohu vagonu. Z psychologického hlediska ohleduplné řešení pro cestující. Komu by bylo příjemné každé ráno při cestě do práce poslouchat, že vás kdosi sleduje.

Zmíněné příklady nejsou ničím nové, jen mě při přemýšlení nad nimi a nekonečnou debatou o radaru napadlo, kolik času trávíme mluvením o nebezpečí viditelném či hypotetickém, zatímco to neviditelné se potichu a pomalu vkrádá do našich každodenních činností a my stejně potichu posouváme hranice toho, co je „normální“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte