2008-990-mobr-08AR182008n.jpg
2008–990-mobr-08AR182008n.jpg • Autor: Respekt

2008-990-vobr-08AR182008.jpg
Fotografie: Vím, že jsi šelma. (František Šusta s Rozárkou) – Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

S tou krabicí na hlavě vypadá dost legračně. Když ale pořádně zavrčí, ucukne před ním i chlap jako hora. A přitom je Jirkovi jen osm let: na hlavě má karton, na němž je nakreslena psí hlava, a svým spolužákům předvádí, co mají psi rádi a co naopak nesnášejí. Za Jirkovou rolí rozhodně není jen snaha pobavit své vrstevníky. Sledujeme experiment, jak upravit vztah psů a lidí na ulicích jinak než ve vleku náhubků, vodítek a vzájemné antipatie skalních „pejskařů“ a těch, kdo je upřímně nesnášejí.

Co vy neslyšíte

Zástupkyni starosty jedné z částí pražského Jižního Města Evě Štampachové už dlouho přišlo, že takhle to prostě dál nejde. „Jednou jsem viděla paní učitelku s houfem školáků, sotva zahlédla psa, začala je popohánět, pozor, děti, honem pryč, támhle jde pes, mohl by vás pokousat. Probouzela v nich zbytečný strach. Děti se to naučí, psi jsou potom z jejich chování nervózní a může se něco stát,“ vysvětluje aktivní chovatelka psů, proč se rozhodla uspořádat šňůru představení, ze kterých by děti pochopily, že se psů nemusejí bát, a současně se vyvarovaly chyb, které můžou i v domácím mazlíčkovi probudit nebezpečný instinkt dravé šelmy.

V každé základní škole v obvodu se tak jednou za čas objeví nevšední návštěva: dvoumetrový ramenatý instruktor František Šusta (kromě těchto představení šéfuje v pražské zoo oddělení tréninku se zvířaty) a patnáctiměsíční stafordšírská bulteriérka Rozárka.

Tentokrát se dvojice schází s asi třiceti školáky Základní školy Campanus. Pod fixou pana Šusty ožívá na papírovém stojanu něco jako předobraz všech predátorů: dlouhé drápy, ostré zuby, naježené chlupy. „Co je to šelma, děcka?“ ptá se instruktor a jeden chlapeček odpovídá, že „zlý zvíře, který zabíjí lidi“. Pes jim ale do téhle kolonky nějak nesedí.

Přichází Rozárčina chvíle, přátelská fenka předvede, že umí i zavrčet a zaštěkat, vyčenichat jídlo a nakonec se i zuřivě zakousnout do pánovy ponožky. „Vidíte, pes sice není zlý, ale je to šelma, nejblíže příbuzná vlkovi,“ shrnuje Šusta. Obrázky i Rozárka pak ukážou, jak se k sobě vlci ve smečce chovají, jak vůdci olíznou ucho, podají packu nebo ukážou bříško. „Tohle můžou udělat svému pánovi, ale rozhodně ne cizímu člověku,“ obrací se Šusta k dětem.

Už se nebojím

Za chvíli se už do „kotle“ belhá s hůlkou a kloboukem jedna z druhaček vylosovaná pro roli stařenky v parku. Instruktor k ní přijde, nepozdraví, srazí jí klobouk a podrbe na hlavě. Děti vyprsknou smíchy, ale pan Šusta je rychle krotí. Upozorňuje na to, že přesně takhle podivně se lidé často chovají, když se potkají s cizím psem.

A právě na Jirkovi s maskou psa se dobře předvádí, jak si lidé koledují o pohryzání. Jirka zavrčí vždy, když přijde pan Šusta moc blízko, dívá se mu zpříma do očí nebo se na něj zubí. „Pejsek si říká, co je to za divné zvíře, proč mi vyhrožuje, já ho radši kousnu první.“ Další děti se střídají, aby si vyzkoušely, jak na to. Zůstávají v uctivé vzdálenosti, stavějí se bokem, nezírají mu do očí a nechají ho, aby přišel sám a očuchal si je. „Hlavně mu nesahat na obličej, packu, břicho, ocas nebo krk, nejsme jeho šéfové,“ připomíná krotitel Šusta, „když přijde sám, můžu ho leda pohladit po zádech, pokud to pán dovolí.“

Děti se rozprchávají se švitořením zpátky do družiny. „Já jsem se dřív psů bála, protože mě jeden kousnul,“ říká na odchodu vytáhlá blondýnka. „Šáhla jsem mu na čumák. Teď už bych to neudělala. A psů se už taky nebojím.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte