Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Trendy

Půlnoční v krychli a válci

Na Štědrý večer budou na ostravském sídlišti Zábřeh jako každý rok nejspíš bouchat petardy, v hernách budou padat mince do automatů a na diskotéce Alexandria vyhrávat hity.

2007-2532-mobr-91trendykostely1R51200nahled.jpg
2007–2532-mobr-91trendykostely1R51200nahled.jpg • Autor: Respekt

2007-2532-vobr-91trendykostely1R51200.jpg
Fotografie: Ducha svatý u pizzerie. (Nový kostel v Ostravě-Zábřehu) – Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt

Na Štědrý večer budou na ostravském sídlišti Zábřeh jako každý rok nejspíš bouchat petardy, v hernách budou padat mince do automatů a na diskotéce Alexandria vyhrávat hity. Nad tím vším se letos poprvé vznese zvuk zvonů. Uprostřed sídlištní „občanské vybavenosti“ vyrostl kostel svatého Ducha, bělostný válec s třicetimetrovou betonovou zvonicí, v jehož oknech se odráží neony heren, hospod a kadeřnictví.

„Vždycky když jdu na nákup, zkouším, jestli mají otevřeno. Když tak tam chvíli jen tak sedím a hledím,“ říká Jana Klagová z Ostravy. Jako dítě na vesnici chodila do kostela povinně a skoro za trest, teď po šedesátce tam hledá klid. Nemodlí se, spíš se jen tak rozhlíží. „Je to krásné, vypadá to tam jako někde v koncertní síni,“ shrnuje své dojmy.

Ve válcovité hale kostela to tak opravdu trochu působí. Voní to tu novým zdivem, v čele visí abstraktní obraz mladého malíře Jakuba Špaňhela, který sice zpodobňuje svatého Ducha, ale stejně dobře by to mohla být třeba alegorie ostravské filharmonie. Je tady teplo a v podzemí bar s dobrým espresem. Jen madona v postranní kapli a těžko popsatelný klid napovědí, že to je chrám.

Nemrznout před kostelem

Takové nové kostely jsou: přizpůsobují se lidem. Hlavně ve městech vznikají spolu s duchovně-kulturními centry s rozsáhlým zázemím. Mnohem více času a prostoru než komunikace s Bohem tady zabírají mateřské kluby, kurzy a kroužky. „To už je jenom kulturák s věžičkou,“ shrnula to dosti nesouhlasně jedna návštěvnice jiného nového sídlištního kostela v Praze na Jižním Městě. Ale další obyvatelé sem rádi zajdou na mši i na divadlo pro děti.

Tomu se přizpůsobuje také uspořádání, většinu současných kostelů lze pohybem několika příček přeměnit třeba na sál. Někteří architekti to všechno s citem skloubí a vznikne kvalitní i posvátná architektura. To je ovšem v Česku pořád dost výjimka.

Nový kostel v ostravském Zábřehu většinu farníků přesvědčil. Až doteď chodili do starého kostelíka několik stanic tramvají odsud, kde voní kadidlo, na zdech visí výjevy ze života svatých ve zlatých rámech, lavice studí a od pusy jde pára. „Mám to tady ráda a váže mě sem spousta vzpomínek, třeba že jsem se tady vdávala,“ říká matka pěti dětí Marie, která spěchá na adventní mši. „Ale třeba pro rodiny s dětmi je to v tom novém kostele mnohem lepší,“ myslí si. Po mši se lidé sejdou v podzemní společenské místnosti, vypijí kávu, popovídají si a nemusejí mrznout před kostelem.

Nový kostel je také mnohem větší: vejde se tam pět set padesát lidí a na obě nedělní mše je plno. Farníci mezi sebou vybrali třetinu z pětapadesátimilionové investice, peníze buď věnovali, nebo půjčili. Třetinu zaplatily různé zahraniční organizace, třetinu sponzoři, město a stát; z těchto zdrojů se financuje většina nových církevních staveb. „Lidé tu na kostel čekají už čtyřicet let, tehdy byla první sbírka. Vždyť tady je sedmdesát tisíc obyvatel a jeden kostelík,“ říká zábřežský farář Vítězslav Řehulka.

Pražské sídliště Jižní Město má dokonce osmdesát tisíc obyvatel. V nových čtvrtích a na sídlištích vznikají duchovní centra. Pro někoho to nejsou kostely, jen kulturáky s věží.V květnu tady bylo otevřeno Komunitní centrum Matky Terezy, kde se slouží mše, ale také scházejí anonymní alkoholici, pořádají kurzy tance, klub pro matky s dětmi, přednášky pro seniory. Na organizaci takového programu je tady dokonce zaměstnankyně, jejíž funkce nese označení „pastorační asistentka)“. V popisu práce má „všechno, co je potřeba a co nedělá kněz“, jak svou práci charakterizuje Romana Kraleva. Teď právě pobíhá po centru s červenými růžky na hlavě; přestrojená za čerta organizuje mikulášskou besídku. Prostor kostela se trochu upravil a vznikl tak sál s pódiem, jehož tři stovky míst jsou beze zbytku zaplněné. Zdaleka ne všichni jsou věřící, některé sídlištní rodiny jsou tu poprvé, ale svorně si vystojí frontu na svatého Mikuláše, který trpělivě už posté vyslechne píseň „Mikuláš ztratil plášť“.

Také v dalších nových sídlištních kostelech to funguje podobně: v Komunitním centru svatého Prokopa v Nových Butovicích v Praze (vysvěceno 2001) jsou katolické i evangelické mše, hodiny náboženství i hry na klavír. Také v duchovním centru Brno-Lesná (2004) jsou v neděli dvě mše, ale také se tu konala mikulášská besídka a třeba i burza dětského oblečení.

Církevní pudink

Od revoluce vznikla v Česku asi stovka římskokatolických kostelů a kaplí; pro srovnání, na Slovensku je to podle odhadů šest až sedm set. Jednoznačně nejvíc křížků přibylo na mapě jižní Moravy a v Moravskoslezském kraji. Ve velkých městech vznikají právě komunitní centra v nových částech, na vesnicích zase drobné kaple. Také druhá nejpočetnější církev, Českobratrská církev evangelická, dokončila za poslední dva roky výstavbu tří nových modliteben, tři další plánuje a staví. Také ty jsou praktické a variabilní.

Ještě jedna věc ovšem spojuje kostely, modlitebny a kaple po celé republice – architektonické ztvárnění často nevalné. „Kvalita je kolísavá,“ říká diplomaticky výtvarník a historik umění Karel Rechlík, který se podílel na dvou monografiích o současných sakrálních stavbách. Když knihami člověk listuje, vidí často trochu afektované pokusy o modernost anebo zase napodobeniny gotických kostelíků, kterým ovšem chybí proporce i řemeslná zručnost předků. Architekti věkem i svým rukopisem pevně vězí v šedesátých a sedmdesátých letech. Někdy si také farnost vybere projektanta z vlastních řad, ani domácké pokusy ale nekončí zázrakem.

Mnohem vytříbenější sakrální stavby se najdou v Rakousku a Německu. U sousedů se už od šedesátých let stavějí kostely, které reagují na „aggiornamento“, tedy „zdnešnění“, vyhlášené Druhým vatikánským koncilem v letech 1962 až 1965. Což byla výzva „vyrovnat se s požadavky přítomnosti“ a k „činné účasti lidu“, jak to charakterizuje Karel Rechlík v jedné ze svých statí. Vedlo to ke změně liturgie, kdy kněz slouží mši čelem k lidem. Vedlo to také k přiblížení kněžské části kostela k laikům, kněz při kázání přestal vystupovat na kazatelnu a věřící přicházeli k němu předčítat z Písma. Vznikly také nové modely, jako je právě duchovně-společenské centrum, a rovněž pozoruhodné experimentální stavby.

U nás se kvalitní architekti pouštějí do církevních staveb jen zřídka. Architekt Marek Štěpán na to má své vlastní kategorie. Církevní stavby dělí na výborné, strašné a pudink, tedy něco mezi. „Ty výborné by se daly spočítat na prstech jedné ruky,“ myslí si Štěpán. Čtyřicetiletý architekt z katolické rodiny z Místku, se jako jeden z mála mladších tvůrců navrhování kostelů sám věnuje. Právě on vytvořil nový kostel v Zábřehu, podle jeho projektů vzniklo i několik menších staveb v Ostravě a okolí a právě se dostavuje kaple v Šumné na Znojemsku.

K těm několika etablovaným architektům, kteří u nás stavěli náboženské stavby, patří například anglický minimalista John Pawson, který pracoval pro řád trapistů v Novém Dvoře u Toužimi; vznikla stavba, která v lecčem připomíná Pawsonovi bělostné módní butiky, ale posvátná síla jí rozhodně nechybí. Novou českobratrskou modlitebnu pro Litomyšl projektuje architekt Zdeněk Fránek, autor řady zajímavých vil a bytového domu. Své dvě kapličky mají také architekti Ladislav KubaTomáš Pilař, známí jinak hlavně multifunkčním domem Omega přímo na náměstí Svobody v Brně. Před půldruhým rokem byla vysvěcená jejich kaple svatého Antonína v Černé na Žďársku. Stejně jako všechny jejich stavby, i drobný svatostánek u potoka budí nadšení i prudké nepochopení.

Loď u potoka

„Hrozná bouda, co?“ několik obyvatel Černé čeká na autobus na návsi a dívají se na protější stranu silnice. Stojí tam malá dřevěná stavbička s fasádou ze dřeva, které je opršené do šedivé patiny. Tato „bouda“ má však ušlechtilý oblý tvar, který připomíná loď. Má na sobě zvon a kříž, což jediné prozrazuje, že to je kaple. Uvnitř je neméně jednoduchá, jen dřevěné zdi a černé lavice, veškeré dečky a svaté obrázky jsou architekty zakázány. I přesto má prostor svou sílu, a dokonce i nejkritičtější sousedé uznávají, že uvnitř je kaple „moc pěkná“.

Jediná barevná součást interiéru je dřevěná soška Antonína Paduánského, která připomíná, že vesnice měla také svou starou kapli. O ni přišli farníci za kuriózních okolností. Byla v areálu zámku, jenž je od restituce v soukromých rukou. Od té doby je obehnaný vysokou zdí, ovšem občas se odtud nesou divné zvuky. Třeba tleskání a povzbuzování, když dominy pohánějí submisivní muže po závodní dráze. Ze zámku se stal sadomasochistický podnik Other World Kingdom, za zdí zmizela kaplička, stejně jako kulturní sál a bývalá úřadovna národního výboru. „Museli jsme vybudovat úplně nové centrum obce,“ říká starosta Vítězslav Plocek.

A právě kaplička má být novým srdcem vesnice, proto ji obec také zafinancovala pěti miliony korun. „Chtěli jsme něco zvláštního a kontrastního, ne tuctovou stavbu, jako se staví kolem,“ říká starosta. A tak do Černé jezdí architektonické exkurze, kaple byla nominovaná na evropskou cenu Miese van der Rohe a uvádí se v architektonických publikacích. A sousedé si stěžují, že radní měli raději zaplatit kanalizaci.

„Transcendovat funkční, estetické a formální požadavky tak, aby vznikl prostor s atmosférou, v níž bude přítomen duchovní rozměr, vyžaduje značnou architektonickou jistotu a citlivost vůči liturgickým a sociálním vztahům,“ píše se v textu v rakouském architektonickém časopise Detail, který hodnotil současné sakrální stavby. Svatá pravda. Ale jak to převést do reality? „To asi dokáže jedině Duch svatý,“ říká architekt a katolík Marek Štěpán.


Silniční bezpečnost, Bože!

„Kdo si dopřál zastavení v dálničním kostele, pokračuje dále uvolněněji, bděleji a bezpečněji. Proto je návštěva kostela také příspěvkem k dopravní bezpečnosti,“ píše se na internetových stránkách německých dálničních kostelů. Ve Spolkové republice je jich přímo na dálničních odpočívadlech asi dvacítka, ročně sem zavítá podle odhadů tři sta tisíc návštěvníků. Svou první „čerpací stanici ducha“ má od podzimu také Česká republika. Je to strohá stavbička v prostorách benzinové stanice u Šlovic na Plzeňsku od architekta Jana Soukupa. Jen čtyřikrát šest metrů, dvě řady lavic a betonový stůl. A kdo se chce cestou mezi Plzní a Rozvadovem pomodlit, klíč si musí vyzvednout na pumpě.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1103
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte