2007-178-vobr-06A.jpg
Fotografie: Když šla loď ke dnu, všichni té pochodni rozuměli. Ale k čemu nám je její světlo dnes? (Palachův pohřeb, Praha, 25. 1. 1969) – Autor: Profimedia.cz/Corbis, www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Koně frkají, sníh křupe pod nohama, Staroměstské náměstí posévají turisté jako mák housku. Od stolků na předzahrádkách vyhřívaných plynovými sluhy doléhá hovor a smích, na lavičkách u Husovy sochy si skupinka mladých lidí rozbaluje svačinu. Tenkrát před osmatřiceti lety tu nebylo k hnutí mnohem víc, vedle sebe tu tiše drkotaly zuby desítky tisíc lidí, místo do práce nebo po nákupech se šlo na Palachův pohřeb. Na poslední cestu mladého, inteligentního kluka, který se upálil s nadějí, že – vzletně řečeno – jeho smrtelná oběť ostatní popíchne, aby naopak lépe chránili svůj život a jeho svobodu. O dvacet let později se jméno Palach stalo heslem, pod kterým proběhla největší tuzemská vzpoura proti totalitárnímu režimu. V drsných dobách se zdálo samozřejmé, že Češi svému hrdinovi rozumějí. Co si o smyslu té oběti myslí dnes?

Jediné, co mám

V anketě Největší Čech obsadil 45. místo, za Gottem, Jágrem, Šebrlem či Landou. Učebnic moderní doby je asi pět od různých nakladatelství, ale všechny o Janu Palachovi referují stejně. „Jeho smrt vyburcovala veřejnost a jeho pohřeb vyzněl jako celonárodní manifestace proti okupantům. Ústup od reforem se však ani tímto drastickým činem nepodařilo zastavit.“

Reklama
Reklama

Z kabinetu fyziky pražské Základní školy sv. Voršily se živelně hrnou deváťáci rozjaření z toho, že skončila hodina. „Palach byl student, který se upálil tady nahoře na Václaváku kvůli fašistům,“ tvrdí jedna z oslovených školaček. „Upálil se, aby vyburcoval lidi proti komunistům,“ odříkává její blonďatý spolužák. „A ty lidi si něco uvědomili, pro tu dobu to bylo potřeba a pak to mělo cenu i při pádu komunismu.“ Na to, co si o Palachovi přečtou v učebnici a že se k téhle informaci v našlapaných osnovách dostanou nejdřív v únoru, překvapivý výkon. „Asi bych se neupaloval,“ zastaví se ještě sám od sebe jeden z chlapců. „Ale připomenout bychom si to měli.“

Palachova legenda je dost čerstvá na to, aby se našly hromady pamětníků, kterým ještě něco osobně říká. „On naplnil myšlenku filozofa Jana Patočky, že existují hodnoty, za které stojí za to žít i zemřít. Byla to mimořádně silná výzva národu, aby se nezkřivil pod okupačním režimem,“ říká kněz a Palachův někdejší spolužák z filozofické fakulty Tomáš Halík. Bylo proč burcovat. V zemi už půl roku stály okupační tanky, ale navenek jako by se nic nedělo. „Mluvilo se otevřeně a tvrdě – a přitom se dalo mluvit de facto jen o vlastní bezmoci,” vzpomíná na tu dobu Václav Havel v knize Dálkový výslech. „Loď se zvolna potápěla, ale pasažérům bylo dovoleno jen křičet, že se potápí.”

Za těchto okolností se jedenadvacetiletý student z venkova Jan Palach rozhodl, že se pokusí celonárodní pád do nesvobody zastavit. „Neměl žádný nástroj, kterým by mohl svoje představy mocensky prosadit. Nestálo za ním ani žádné dílo, o něž by se mohl opřít. Ve své bezmocnosti nabídl to jediné, co měl, svůj život,“ říká evangelický kněz Jakub Trojan, který Palacha pochovával.

Přestože o smyslu Palachova činu většina jeho současníků nepochybuje, ne každý si ví rady se způsobem, jakým to udělal. V dobovém tisku, ale i v současných komentářích nejčastěji zaznívá, že svojí formou nepatří do evropské tradice. „Sebeobětování je velké tajemství, třeba já sama bych to neudělala,“ říká bývalá mluvčí Charty 77 Eva Kantůrková. Podle politologa Bohumila Doležala je ale smysl Palachovy oběti prostý. „Někdo obětoval život ne s výzvou, aby ho lidi následovali, ale aby si nenadělali do kalhot.“

Víc vědecky, prosím

Jestliže chtěl Palach vyprovokovat národ k akci, podařilo se to jen na chvíli. Za pár měsíců začaly čistky, občané se takřka bez odporu stáhli do soukromí a veřejný život opanovali neostalinisté. Byla tedy Palachova oběť marná? „Rozhodně ne. Lidé v hloubi duše na jeho čin nezapomněli,“ říká Jakub Trojan. On sám na Palacha například myslel i při podpisu Charty 77. Podobnou zkušenost zmiňuje i Tomáš Halík. „Když jsem byl spolu s dalšími lidmi vystaven nátlaku StB, cítil jsem morální závazek, že kvůli Palachovi to nesmím vzdát. Co by bylo bez Palacha? Těžko se to dokazuje, ale možná by společnost upadla do ještě většího marasmu a cesta z něj by byla daleko těžší,“ přemítá politolog Bohumil Doležal.

Hmatatelným důkazem „Palachova odkazu“ jsou první týdny roku 1989, kdy v den 20. výročí jeho smrti vypukly rozsáhlé, týden trvající protivládní protesty. „Právě tyhle demonstrace zaštítěné Palachovým jménem otřásly v lednu 1989 režimem a přispěly k jeho pádu,“ říká ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma. „Dokonce i listopad téhož roku proběhl v Palachově duchu,“ míní Jakub Trojan. „Byl to podobný akt bezmoci, byla to ‚pouhá‘ morální síla beze zbraní.“

V tom, že Palach je velkou a zaznamenáníhodnou postavou dějin, panuje mezi historiky shoda. Přesto se jím nikdo z nich nezabývá. O Palachovi tady nevyšla jediná historická studie, jen jedna životopisná kniha, kterou kdysi v hlubokých sedmdesátých letech napsal pro samizdat publicista Jiří Lederer. Čím si ten nezájem vysvětlit? „Jiří Lederer mluvil s účastníky těch událostí. I když není historik, vytěžil z té látky, co se dalo,“ nabízí důvody Oldřich Tůma. To opravdu vědcům stačí pro postižení tak výrazné historické události jedna kniha, sepsaná bez přístupu k dokumentům a s hrozbou zatčení v zádech? „Nestačí, mělo by se to napsat znovu,“ připouští jeho kolega Jiří Hoppe. Tak proč to nikdo nedělá? „Možná je v tom ostych před velkou obětí, velkým jménem. Skrývá to také hodně námahy přesně vysvětlit okolnosti, vážit každé slovo na jemných vážkách.“

Výklad Palacha znamená jednak hodně práce, jednak určitý přesah do dalších oborů, psychologie, literatury. A to zdejší profesionály odrazuje. V Česku se dějiny nepojímají jako příběhy velkých postav, ale jako suchopárně pojatý výklad „problémů“. „Možná je to proto, že se obáváme, že by nás grantové komise nepovažovaly za dost vědecké,“ přemýšlí nahlas Tůma. „A vlastně to je i věc interpretace, on neexistuje ustálený obraz celého pražského jara, nejen Palacha.“

Zkoušel to?

Co si o Palachovi a jeho činu myslí generace vyrůstající bez totalitní zkušenosti? Studenti pražského gymnázia Jana Nerudy mají proti úvodem citovaným školákům dvojí výhodu: jsou starší a na formulaci názoru mají čas – odpovědi si při hodině specializovaného dějepisného semináře můžou promyslet. Informace o Janu Palachovi se k nim dostaly už dřív a to různými cestami, někdo o něm ví od rodičů, někdo ze „základky“, jiný si cosi přečetl. Nezdá se ale, že by díky tomu náskoku byl pro ně o to jednoznačnější. Spíš naopak. „Na Palacha jsou rozporuplné názory, na jednu stranu, že obětoval život za svobodu, na druhou stranu, že to byl neúspěšný student, který si řešil svoje problémy,“ překonává počáteční ostych slečna se stříbrným křížkem na krku. „Není to pro mě úplně pochopitelné, myslím, že je lepší vysvětlovat a říct svůj názor než se upálit. Kdyby třeba vyzkoušel všechny možnosti, jak se tomu režimu postavit, a neuspěl, pak by se to asi chápalo líp. Zkoušel to předtím?“ táže se její sousedka v lavici. „Pro nás jsou to jenom věty v učebnici, nedokážeme pochopit, proč jsou z toho lidi, který to zažili, tak říčný,“ pozastavuje se nad zaujetím pamětníků zpoza brýlí dlouhovlasý mladík. „Je fakt, že když by to člověk viděl ve filmu, tak by to asi na něj působilo jinak.“

Co na to učitelé? Dá se dnes mládeži „vysvětlit“ Palach? „My jim můžeme o té době barvitě vyprávět, ale nikdy jim nesdělíme tu náladu, ten pocit. Který židovský rodič byl schopen do hloubky vysvětlit svým dětem Osvětim?“ ptá se řečnicky učitelka dějepisu z Nerudova gymnázia Věra Hanzlíková. I ona byla Palachovou spolužačkou a jeho čin považuje za důležitý moment české historie. „Ale ten odstup dnešních dětí od něj má hlubší kořeny,“ říká. „Ony jsou přesvědčeny, že na zlo je potřeba reagovat konstruktivní akcí, ne sebezničením. Proto jsou jim taky bližší třeba vzpomínky lidí, co seděli za protikomunistický odboj, než Palachova oběť.“

Na kulaté palachovské výročí 1999 přišel k jeho pomníčku na Václavském náměstí prezident Václav Havel i premiér Miloš Zeman. Letos se na pietních akcích žádný představitel státu neukázal. „Nevěděl jsem, že se něco děje, nikdo mě nepozval ani neposlal avízo,“ říká předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Jeho senátnímu protějšku Přemyslu Sobotkovi zase v úkloně před pomníkem zabránil pobyt mimo republiku. „Na Palacha jsem si vzpomněl soukromě,“ říká. „Ale do budoucna vám za sebe a za Senát slibuji, že se něčeho podobného budeme aktivně účastnit.“


Pomohla něčemu Palachova oběť? Debata nawww.respekt.cz.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte