Budík mi tradičně zvoní o dvacet minut dřív, jinak bych asi nevstala. Po záchodu následuje návštěva koupelny a s ní spojený ten tradičně vražedný pohled do zrcadla. Bože, jak já nesnáším akné. Stoupám na váhu a je mi jasné, že ten včerejší dort byl fakt hřích. Musím si uvařit čaj, prohodit pár slov s mámou a odsouhlasit její otázky typu: „Máš svačinu?“ Bágl na záda a můžu vyrazit. Kupodivu dneska ani nesprintuju na bus. No, přišla jsem o pár minut dřív. V metru si pročítám dějepis. Pak je tu moje stanice, všichni okolo pospíchají. Dávno před zastavením se celý vagon cpe ke dveřím, cestující mají nejspíš strach, že by nestihli vystoupit.

Přibližovací autobus mi staví skoro před školou. Z kopce dolů se mnou jdou samé známé tváře. Všichni se zdraví, i když spolu ještě nikdy neprohodili ani slovo. Zkrátka zdravení před autobusem se stalo dobrým zvykem. Tak a jsem před naší alma mater. Jdu včas – to se pozná podle toho, že ranní kuřáci ještě nezalezli do budovy. Míjím vrátnici, teď ještě úspěšně projít kolem módní policie v podobě bohatých spolužaček, a školní den může začít.

První dvě hodiny proběhly dobře. Ranní učení se vyplatilo. Teď už mám uvolněnku, jdu pracovat na školním časopise. Jsem v novinářském týmu nejmladší a taky jsem tam nejkratší dobu. Dneska mám odevzdat svůj první článek. Jsem z toho nervózní. Podávám našemu šéfredaktorovi papír s příspěvkem. Přísným pohledem narychlo kontroluje délku a bručí něco jako: „Už bylo načase!“ Normálně se sice říká „děkuji“, ale on dělá všechno po svém. Je to vážně milý kluk, jenže všechno, co se týká psaní, bere dost vážně. Dávají mi do ruky cédéčko, ať prý ho někde vytisknu – ale rychle! Už před minutou prý bylo pozdě. Zvoním na zástupkyni ředitele. Výborně! Asi druhý člověk, který se od rána usmívá. Zvoním na ni v poslední době pořád. Myslím, že až budu ve čtvrťáku vycházet, bude si muset změnit tón zvonku. Každopádně, úkol jsem splnila. Všechno je vytisknuto. A teď se bude rozdělovat práce. Už teď vím, co dostanu. Jsem nová, stahování obrázků je tedy určitě moje. Nikdo nechce stahovat obrázky. Všichni chtějí ankety, články, rozhovory… Nikdo se nechce starat o ty hloupé ilustrace, když je ve školních novinách kvůli psaní. Ale uvidíme, třeba dneska dostanu důvěru. Sedíme ve třídě a posloucháme, co všechno je potřeba udělat. Moje jméno se dlouho neozývá. Á, už je tady. Mám obrázky! Pro změnu. No nic, sednu si k počítači a užiji si to. Za chvíli mám hotovo. Teď už jen španělština a pro dnešek je konec.

Po poslední pětačtyřicetiminutovce jdu na oběd. Klasika: knedlíky s kouskem masa topícím se v jakési neidentifikovatelné „omáčce“. Není čas nad tím moc dumat. Házím to do sebe a jdu si do skříňky pro věci. Jsem utahaná a vůbec nemám dobrou náladu, když vtom mi na rameno klepe náš šéfredaktor. Chválí mi článek – prý ho hned v dalším čísle otiskneme! Při odchodu se dokonce usmívá – a to jsme mluvili o psaní! Během dvou minut se všechno otočilo. Teď jsem ze školy naprosto nadšená. Pouštím si do uší muziku a krokem tak trošku se pohupujícím do rytmu si to vykračuji na zastávku. Mám perfektní čas, dneska se mi celý den daří stíhat. Po pár stanicích vystupuju. Musím počkat na tátu, jedeme vyřídit můj pas.

V autě si celou cestu zpívám, zatímco táta zuří, že nemůže najít cestu. Konečně jsme ten zapadlý úřad objevili, nebo spíš táta ho objevil. Bereme si čekací lístek a překvapivě – čekáme. Po dlouhé chvíli se na displeji rozsvítí naše číslo. Paní v okénku je hrozně milá a má velmi příjemný hlas. A tím příjemným hlasem, který doprovází ten milý úsměv, nám oznamuje, že bohužel musíme přijít jindy, jelikož s sebou nemám rodný list. Táta má chuť mě přerazit, ale copak je to moje vina? Dobře, radši na tuhle otázku nebudu odpovídat. Táta mě veze rovnou na trénink. V bazénu je nás dneska pět a půl. Trenér nám dává dost zabrat, ale mně je to fuk. Vždyť se mi podařil můj první příspěvek do školních novin!

Tak a teď už rychle domů. Cestou se dívám po lidech kolem sebe. Ráno byli všichni ustaraní, ale teď se zdají být spokojení. Třeba ten kluk, co sedí naproti mně. Celou dobu se na mě usmívá, jako by chtěl něco říct. Nebo ta paní, která telefonuje. Směje se hrozně nahlas, ale nikomu to nevadí, vždyť smát se je tak krásné. Až budu doma, musím si připravit učení na zítra, abych nemusela ráno vstávat tak brzy. Taky bych mohla umýt nádobí, ať má máma radost. No a ještě bych mohla něco málo napsat.

Ale po návratu jsou plány v troskách: taktak zvládám se převléknout a okamžitě usínám. Byl to strašně dlouhý den, ale pokud jich bude takových víc, budu životu jen vděčná.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte