Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Něco je ve vzduchu

John Howard vládl Austrálii jedenáct let a vyhrál čtvery volby za sebou.

John Howard vládl Austrálii jedenáct let a vyhrál čtvery volby za sebou. Jeho logika byla neúprosná – všechna rozhodnutí je potřeba přijímat pouze s ohledem na to, zda přinesou Austrálii ekonomický prospěch. Tak alespoň obvykle zdůvodňoval, proč je Austrálie spolu se Spojenými státy jedinou rozvinutou zemí na světě, jež neratifikovala Kjótský protokol. Obě země jsou zároveň v přepočtu na hlavu největšími znečišťovateli ovzduší a obě se dušují, že by jim omezení vypouštění skleníkových plynů přineslo velkou ekonomickou újmu.

Australští voliči si už ale myslí něco jiného a John Howard změnu nálady včas nezaregistroval. Zasloužilý politik o minulém víkendu nejen prohrál se svou stranou volby, a ztratil tak možnost sestavit svou pátou vládu, on sám dokonce ani nedokázal obhájit své vlastní křeslo v parlamentu. Vítězní labouristé jako vůbec první krok zatelefonovali do Indonésie, kde se od pondělí koná konference OSN o změně klimatu, a potvrdili svoji účast. Zároveň se přihlásili k ratifikaci Kjóta a splnili tak svůj zásadní volební slib – že na rozdíl od svých předchůdců přijmou díl odpovědnosti své země za budoucnost celé planety. Jejich vítězství bylo drtivé.

V Austrálii je dnes pochopení nutnosti boje se změnou klimatu chápáno jako symbol modernity a odvahy, konec strkání hlavy do písku. Ve Spojených státech i prezident George Bush argumentuje závěry klimatického panelu OSN jako hotovou věcí. V Británii se dědicové Margaret Thatcherové trumfují s opozicí v tom, jakým způsobem by se oteplování dalo co nejúčinněji zastavit. Svět se definitivně posunul z fáze jedna – debaty o tom, zda člověk způsobuje ničivou změnu podnebí – do fáze dvě: hledání řešení, jak ze šlamastiky ven. Pokud vyhraje v amerických prezidentských volbách kterýkoliv z demokratických kandidátů, přinese s sebou do Bílého domu zcela konkrétní plán, jak snížit americké emise do roku 2050 o 80 %.

U nás doma je něco takového zatím nepředstavitelné. Hlavním pštrosem s hlavou hluboko v písku je sám prezident. Pro svět to tragédie není – Česko není tak velké, aby na něm záleželo, a až opatření přijmou všichni, stejně se nakonec přidá. Újma bude na naší straně. Třeba Hillary Clintonová totiž svůj plán neformuluje jako oběť, ale naopak jako výzvu – vydělají ti, kteří do nového světa přijdou s nejlepšími řešeními, s novými technologiemi, s novou vizí. Češi to podle všeho nebudou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 49/2007 pod titulkem Něco je ve vzduchu