Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Blogy

Procházka krajinou určenou k odpisu

Chtěl jsem ji ještě vidět. Alespoň v dnešní podobě. A možná už opravdu úplně naposledy.

SUTA.BLOG.RESPEKT.CZ

Chtěl jsem ji ještě vidět. Alespoň v dnešní podobě. A možná už opravdu úplně naposledy. Možná už nenajdu odvahu ji vidět odepsanou, zmrzačenou…

Vystupujeme z motoráčku jen tři. Já, Lída a Mirek. Ten nám dělá zasvěceného průvodce. Už samotné nádražíčko a pohled na okolní krajinu je osvěžující.

České středohoří se nám otevírá na všechny strany. Pomalu kráčíme na místa, která brzy přestanou existovat. Už brzy. Už se chystají buldozery a bagry. Výbušniny a beton je po milionech let vymažou z povrchu Země. Romantickou krajinu Středohoří vylepší náspy a estakády. Zářezy, tunely a mimoúrovňové křižovatky. A po nich se budou řítit kamiony. S tureckými paprikami do Dánska. S holandskými sýry do Maďarska. Dálnice. Co kilometr, to miliarda.

Stoupáme po stráni příkré tak, že se občas musím opřít rukou o zem nebo zachytit o kořen či kmen. Supím jako lokomotiva. „Tady nad námi povede estakáda z tunelu,“ upozorňuje Mirek a já využívám chvilkovou přestávku ve výstupu k nabrání dechu. „A támhle rostly unikátní jeřáby,“ doplňuje Mirek. „Jeřáb český. To je endemit. Roste jenom ve Středohoří. Byly tu čtyři. Tak je správa CHKO dala označit, aby je tu ,omylem‘ nevykáceli. Jenže pak tu dal jiný chytrák označit stromy určené k probírce. A chlápci s motorovkama pokáceli všechno. Jeřáb nepřežil ani jeden. Prý nevěděli, že je to jeřáb a že je vzácnej. Prostě fachmani.“

Doškrábali jsme se k jámě. „To je průzkumná štola pro budoucí dálniční tunel,“ vysvětluje Mirek. „Chtěli jsme, aby aspoň nejcennější částí krajiny vedla dálnice v tunelu. Ale prý to nejde. Prý by to bylo moc drahý, říkali dálničáři. Ale teď říkají, že to bude o čtyři miliardy dražší. I bez tunelu.“

Sedíme na hraně kopce a svačíme. Kocháme se výhledem na bránu Čech. „To jsou panorámata,“ řekla by paní Homolková. Porta Bohemica je sice pošramocená, ale pořád krásná. Jizvu starého lomu pod námi hojivá ruka přírody přeměnila v romantické zákoutí. Jsme tu ve správnou dobu. Z rozmanitosti květin tu oči přecházejí.

Teď mám jeden z těch unikátních jeřábů přímo před sebou. Fotím si ho. Scházím kamenitou strání do bývalého lomu. „Támhle má být portál tunelu a tohle všechno kolem je na odpis. Všechno půjde do hajzlu. Dálničáři to chtějí zplanýrovat. Prý pro stavební dvůr,“ vysvětluje Mirek a rozhorluje se: „Za drahý peníze zplundrujou to, co už příroda zahojila.“

Na cestě potkáváme nerudného chlápka. V legrační uniformě. Ale s ostrým vlčákem.

„Co tady děláte?“

„Díváme se. Prý tu povede dálnice. Chceme vidět, co má zničit.“

„Cože? A víte, že tady je soukromý pozemek? … Že tu můžou volně pobíhat hlídací psi?“

Nevěděli jsme. Nikde žádná cedule, žádné varování. Co tady asi hlídá? proletí mi hlavou. Tady se přece nedá nic ukrást. Ani zničit. Leda ta příroda. Ale tu určitě nehlídá. Ta už byla úředně odepsaná…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 46/2007 pod titulkem Procházka krajinou určenou k odpisu