Glosa

Nebyla to provokace, že 26. října, dva dny před výročím vzniku Československé republiky, přijal slovenský parlament zákon o zásluhách katolického faráře a politika Andreje Hlinky „o slovenský národ a Slovenskou republiku“. Bylo to jen trapné kouzlo nechtěného a důkaz propadu slovenské politiky do hluboké provinčnosti.

O Hlinku se už před dvěma měsíci strhl lítý boj mezi dvěma politickými stranami soupeřícími o to, která je národnější – zda opoziční křesťanští demokraté (KDH), či koaliční nacionalisté (SNS). Ostatní strany jejich slovní bitvě jen trpně přihlížely. Hrůza politiků z toho, že by mohli být pro svůj vlažný postoj k „slovenské otázce“ označeni za špatné vlastence, je paralyzuje a bezděky tak uvolňují prostor pro nacionalisty všeho druhu.

Samotný Hlinka je dokonalý mýtus pro každé použití: pro některé byl provinční farář se sklonem k antisemitismu, nacionalismu, bigotnímu katolicismu a fašismu, pro některé vizionář, jenž stvořil slovenský politický národ. Faktem je, že o něm nevyšla ani jedna historická monografie a jeho řídké písemné projevy se nedají číst.

Zákon o Hlinkovi, v němž se nakonec po dlouhé při neobjevil pojem „otec národa“ ani paragraf o zákazu poškozování jeho dobrého jména, je však jen jedním ze série parlamentních aktů (jako například deklarace o nedotknutelnosti Benešových dekretů), které ideologicky betonují provinční slovenský nacionalismus. A na rozdíl od první poloviny devadesátých let se to tentokrát děje na základě politického konsenzu koalice i opozice (samozřejmě s výjimkou strany maďarské menšiny SMK).

Rozdíl je ale také v tom, že počátkem devadesátých let byli nacionalističtí politici v čele s Vladimírem Mečiarem a Jánem Slotou hnáni davovou psychózou. Dnes už tyto a další ženou do plamenných projevů jen jejich vlastní běsy, neboť veřejné mínění si užívá svého nezájmu a davy se už nesrocují na náměstích, nýbrž v supermarketech.

Obsese dějinami, jež se zmocnila současného slovenského parlamentu (viz také esej Rudolfa Chmela na straně 63), má jistě svou příčinu v tradičním obranném reflexu vůči Maďarsku, které ostatně trpí podobnou obsesí. Ale je především důkazem bezradnosti politické elity, která při pohledu do budoucnosti vidí jen mlhu, proto raději zaostří svůj zrak na Andreje Hlinku, jehož voskovou figurínu odhalili v jeho rodném domě.