Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Pošťák, který nezvonil

V luxusním modrém fordu propašoval za dva roky celkem tři tuny zakázaných knih, dopisů a technického vybavení pro samizdat.

2007-2053-mobr-26AR432007.gif
2007–2053-mobr-26AR432007.gif • Autor: Respekt

2007-2053-vobr-26AR432007.jpg
Fotografie: Veřejné foto s Havlem. Co víc si přát? – Autor: Kateřina Malá • Autor: Respekt

V luxusním modrém fordu propašoval za dva roky celkem tři tuny zakázaných knih, dopisů a technického vybavení pro samizdat. Vozil to přes železnou oponu, s estébáky v patách, a přece ho nikdy nechytili. To bylo koncem osmdesátých let. Teď za to kanadský diplomat Peter Bakewell dostal od ministra zahraničí vyznamenání Gratias agit. Dosud neznámý příběh jednoho z nejdůležitějších „pošťáků“ československého disentu barevně ilustruje kapitolu zdejší dosud skryté a nezmapované historie.

Náš teoretik v Praze

Ten podsaditý chlapík v zeleném tričku a černém saku, který byl uprostřed prvního říjnového týdne středem pozornosti na kanadském velvyslanectví v Praze, vypadal, že si se vším tím lichocením neví moc rady. Když mu exprezident Václav Havel třásl rukou a ptal se ho na zdraví, nesměle se usmíval, stejně jako když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg hodnotil jeho pomoc jako „nezapomenutelnou“ a historik Vilém Prečan jako „zázrak“.

„Nevnímal jsem to jako nějaké hrdinství, lidé tady riskovali mnohem víc,“ říká Peter Bakewell (58), dnes expert kanadského ministerstva zahraničí na Blízký východ. „To nejhorší, co se mohlo stát mně, bylo vyhoštění a možná by mě to stálo ještě kariéru. Nikdy jsem toho ale nelitoval.“

Když v červenci 1986 přiletěl Bakewell jako sedmatřicetiletý diplomat do šedivé normalizační Prahy, byl to pro něj šok. Nejprve ze samotné změny: předchozích deset let rodina strávila v Brazílii. „Ze země plné barev a emocí jsme se najednou ocitli tady, v tak zvláštním a cizím světě,“ říká Bakewell. Jeho první kroky vedly do kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde se skrývali a také zemřeli parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Jediné, co totiž rodák ze severoanglického Wallasey o Československu tehdy věděl, bylo vyprávění jeho otce o druhé světové válce a o československých letcích v RAF. „Věděl jsem o Mnichovu, o tom, co udělal Chamberlain, o tom, že Anglie byla součástí ponížení Československa,“ říká Bakewell. „A pak ještě o srpnové okupaci. Ale třeba o Chartě 77 nebo o povaze režimu jsem neměl ani tušení. Znal jsem teorii – na univerzitě se mi líbil mladý Marx a Trockij.“

V Praze si vzdělání záhy doplnil o znalost praxe. Dozvěděl se, že hrdinné letce komunisté zavřeli do lágrů. Jako hluboce věřícího člověka ho šokovalo zjištění, že s letci do vězení putovali i duchovní. Přes prvního tajemníka politické sekce americké ambasády Roberta Normana (jehož tehdejší šéf komunistické strany a tím i státu Milouš Jakeš v jednom projevu těsně před pádem režimu označil za nepřátelského špiona) a kolegu z kanadské ambasády Donalda McKaye navázal brzy kontakt s disentem. Nynější biskup Václav Malý začal tehdy tajně chodit k Bakewellovým domů sloužit mše, diplomat pořádal večeře pro disidenty, zúčastnil se pohřbu umučeného politického vězně Pavla Wonky, jezdil do Bratislavy za Milanem Šimečkou či Jánem Čarnogurským.

Nejvíc ale disentu pomohl jako „pošťák“ – pár týdnů po příjezdu do Prahy se rozhodl, že svojí diplomatické imunity a možnosti volného pohybu využije jako spojka mezi disentem a okolním světem. „Nechtěl jsem dělat malé krůčky, chtěl jsem udělat něco pořádného,“ říká dnes Kanaďan. „I když to vyžadovalo mimořádná bezpečnostní opatření.“ Jedním z nich byl i nákup nového auta – nenápadné BMW vyměnil za dlouhý a hranatý americký kombík Ford Grenada, který musel v tehdejší komunistické Praze působit jako zjevení. „S tím jsem právě počítal, že si prostě nikdo nebude myslet, že takovým autem by někdo pašoval věci pro disidenty,“ směje se Bakewell. „Když jsem něco vezl, zaskládal jsem to slaninou a cornflaky. Celníci viděli bohatého západního diplomata, jak si ve svém bouráku veze jídlo z Německa.“

Tři tuny a klávesy

Bezpečnostní opatření nebyla jen pro Státní bezpečnost, která si diplomatových aktivit záhy všimla, ale paradoxně také pro Bakewellovy šéfy. Jako druhý tajemník ambasády a vicekonzul měl oficiálně na starosti kulturní styky a konzulární záležitosti, a byť byla kanadská zahraniční politika té doby oficiálně zaměřená na prosazování lidských práv ve světě, pašování tiskovin a peněz pro disidenty, honičky s tajnou policií a tajné schůzky v bytech tím ministerstvo v Ottawě nemyslelo. Bakewell tedy pracoval na vlastní pěst, na rozdíl od kulturního referenta západoněmeckého velvyslanectví Wolfganga Scheura, který byl spojkou disentu s cizinou v první polovině osmdesátých let. „Scheur měl krytí z ambasády, byl tam vždy jeden diplomat, který měl na starosti kontakt s disentem,“ říká Vilém Prečan, který v Hannoveru stál na tom západním konci diplomatovy pašerácké stezky. „Bakewell nic takového neměl. A po nějaké době jsem vycítil, že žije ve velkém napětí, nebylo to pro něj jednoduché.“

První zásilku od Prečana přivezl Bakewell do Prahy začátkem září 1986. Do srpna 1988, kdy Bakewellova mise skončila, se setkali ještě asi třicetkrát. Vilém Prečan má jako správný historik poznamenaná data setkání i to, co diplomat přivážel i odvážel – z Prahy, kde cesty organizačně zajišťovala socioložka Jiřina Šiklová, vozil korespondenci, dokumenty Charty 77, nezávislou publicistiku, samizdatová periodika a samizdatové knihy. Opačným směrem kromě dopisů a peněz literaturu a časopisy a také technické vybavení pro samizdat: velkou kopírku pro Lidové noviny, tři menší kopírky, pět elektrických psacích strojů, náplně pro kopírky… „Kdybychom dali všechny věci na váhu, vyšlo by to na tři tuny,“ odhaduje profesor Prečan. Mezi knihami a psacími stroji se v kufru Bakewellova modrého fordu objevilo také něco, co člověk může dodnes vidět na koncertech Plastic People – klávesy. Pro zakázanou kapelu je koupil překladatel Václava Havla a někdejší zpěvák Plastiků Paul Wilson – a vznikl problém, jak je do Československa dostat. Nakonec je převezl Bakewell. „Dali mu je, řekl no problem a odvezl je,“ vzpomíná Wilson.

Objekt Lumír

Bakewellova aktivita neušla zraku Státní bezpečnosti, která sledovala všechny cizince v Československu a zvlášť pozorně diplomaty. O nejaktivnějších z nich najdeme v archivech StB obsáhlé svazky – ten o Peteru Bakewellovi, krycí jméno Lumír-86, čítá 320 stran. Lumír proto, že tajná policie měla pro pracovníky každé ambasády jiný druh pojmenování – Brity označovali jmény z řecké mytologie, Američany názvy prvků Menděljevovy tabulky (Bob Norman byl Platinum), západní Němce názvy stromů (Wolfgang Scheur byl Jíva). A Kanaďané dostali jména z českého národního obrození.

To, že Bakewell nebude jen chodit na recepce, zjistili estébáci záhy po jeho příjezdu – už 20. listopadu 1986 jim „pramen“ z velvyslanectví sdělil, že diplomat obdržel z Vídně od Ivana Medka „výzvu exponentů pravice z Maďarska, Československa, NDR a Polska k třicátému výročí maďarské revoluce“, a z toho usoudili, že „náplní práce druhého tajemníka bude zájem o československé exponenty pravice“. Už 11. prosince 1986 píše „kapitán Kaluscha“, že Bakewell je „důvodně podezřelý z provádění nepřátelské činnosti proti ČSSR, zejména ve vztahu k československým exponentům pravice“. Spojení s Jiřinou Šiklovou a Vilémem Prečanem StB objevuje v březnu roku 1987. A od té doby ho sledují. „Věděl jsem, že mě mají v hledáčku, protože mi to čas od času dali vědět,“ vzpomíná Bakewell. „Třeba mi doma zmizely ze stolu nějaké klíče. Na druhý den jsem jel služebně do Košic, a když jsem se vrátil do hotelu, tak ty klíče ležely v pokoji na posteli.“

Mnoho estébáckých „operativně-technických prostředků“ však nefungovalo – mnohokrát je setřásl a Bakewell je také dodnes přesvědčen, že odposlouchávací zařízení v jeho pražském bytě bylo StB na nic. „Naše čtyři děti dělaly takový kravál, že tam nemohli slyšet vůbec nic,“ říká.

Přestože estébáci vypracovali podrobný plán „odhalení nepřátelské činnosti“ Bakewella, nikdy se jim to nepodařilo. Opakovaně, ale neúspěšně se kupříkladu chystali Kanaďanovi zatarasit cestu na hranicích („provést blokaci Lumíra-86“) a nakonec na jaře 1988 nachystali past – chtěli zadržet Jiřinu Šiklovou nesoucí zásilku do Bakewellova auta, vykonstruovaně ji obvinit z nastražení „destrukčního zařízení“ a auto pod touto záminkou prohlédnout. K akci však nikdy nedošlo – zástupce náčelníka 1. odboru Správy vyšetřování StB Jan Trkovský rozhodl, že „vzhledem k vnitrostátní a mezinárodní situaci není vhodné akci realizovat“. Nejspíš už si nedovolili mezinárodní skandál, což by zadržení cizího diplomata vyvolalo. Doba se změnila – dvanáct let předtím se orgány nerozpakovaly vypovědět kanadského diplomata Jamese Bonthorna za schůzku se zakázaným divadelníkem Otou Ornestem.

Možné další příčiny toho, proč nebyl Bakewell nikdy zcela odhalen, člověk pochopí při rozhovoru s Jiřinou Šiklovou. Postupy, které při předávání zásilek tehdy dodržovali, jako by vypadly z románů Fredericka Forsytha – krycí jména, smluvená znamení, triky na odhalení a setřesení sledování, pomocníci, kteří netušili, co vezou ani čí je auto, z něhož náklad vyložili, a kteří v životě neslyšeli o žádném kanadském diplomatovi.

Coming out

Celá tahle fascinující historie zůstala neznámá i osmnáct let po listopadu 1989. Nejen že o Bakewellovi neslyšel – až na bývalé disidenty – nikdo v Česku, jeho příběh je zcela neznámý i doma v Kanadě. „Doslechl jsem se o tom až tady v Praze,“ říká kanadský velvyslanec Michael Calcott.„Když jsem ten příběh slyšel, tak jsem byl hrdý na to, že jsem Kanaďan,“ říká šéf ostravské jazykové školy Brett Gray, který v Česku žije od revoluce. „Ale slyšel jsem o tom poprvé až teď.“ Není divu, Bakewell o tom dosud nikdy veřejně nemluvil. Takže – jak se teď vtipkovalo na kanadské ambasádě – prodělal tedy při předávání medaile svého druhu diplomatický „coming out“.

Sám Bakewell vysvětluje konec dlouhého mlčení prostě: jeho kariéra v diplomacii se chýlí ke konci a nemá už co ztratit. Na konci 80. let byla ale situace jiná – v srpnu 1988, po pouhých dvou letech, skončil na velvyslanectví v Praze také proto, že přes proklamovanou podporu boje za lidská práva si šéfové kanadské diplomacie metody představovali trochu jinak než Bakewell. Mateřské ministerstvo zahraničí ho dokonce po jeho návratu domů nějakou dobu vyšetřovalo. Moc mu nepomohla ani skutečnost, že se o něm a jeho činnosti na jaře roku 1989 kriticky zmínil hlavní list v zemi, komunistické Rudé právo. Bakewell byl spíše za exota než za hrdinu.

Svědčí o tom také jeho dopis profesoru Prečanovi z února 1990, kde se zmiňuje o „značné nelibosti“, kterou stále vzbuzuje na odboru pro východní Evropu ministerstva zahraničí. Pro jeho chlebodárce bylo dodržování oficiálních pravidel diplomatických styků – Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961 – důležitější než pomoc demokratické opozici. Jak to shrnuje Vilém Prečan v eseji o Wolfgangu Scheurovi, „zájmem západní diplomacie bylo nevytvářet konfliktní situace s vládami komunistického bloku, neohrožovat klid pro práci diplomatických zastupitelství“. A také šlo i o obyčejnou rozladěnost zaměstnavatele, protože zaměstnanec dělal cosi víc, než měl v popisu práce.

Peter Bakewell tuto nelibost nakonec ustál, možná také díky tomu, že tak záhy přišel převrat. V devadesátých letech sloužil na kanadské ambasádě v Japonsku, pět let strávil v Jordánsku a dalších pět ve Washingtonu jako rada pro blízkovýchodní otázky.

Do Prahy se poprvé vrátil těsně po revoluci na první veřejné setkání signatářů Charty 77 v březnu 1990 a pak až na skok loni v zimě na Forum 2000. Kontakt s českou současností ztratil téměř úplně, byť s Jiřinou Šiklovou a Vilémem Prečanem udržuje přátelství. „Já ani nevím, co se tu po revoluci dělo, ten vývoj jsem nesledoval,“ říká Bakewell se sklenkou červeného v ruce na kanadské ambasádě. „Praha ale vypadá skvěle, jste v Evropské unii, demokracie tu je. Můžu se nechat veřejně vyfotit se Šiklovou i s Havlem. Co víc si přát.“


Peter Adrian Bakewell

Narodil se 2. 10. 1949 v anglickém Wallasey. Absolvoval Univerzitu v Oxfordu a od poloviny sedmdesátých let pracuje jako diplomat. Na kanadské ambasádě v Praze působil v letech 1986 až 1988, v pozdějších letech na ambasádách v Japonsku, Jordánsku nebo USA. Od roku 2004 působí na kanadském ministerstvu zahraničí jako hlavní poradce pro otázky Blízkého východu. Je ženatý, má čtyři děti.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1468
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte