Harry a Frodo dávají naději

U příležitosti 20 let od prvního vydání Harryho Pottera připomínáme recenzi na poslední díl ságy.

Je málo knih, které si prošly tak velkým pitváním různých expertů, jako to zažil Harry Potter. Jedni v něm vidí nebezpečí pro děti, protože je odvede od víry v Boha a nasměruje je k černé magii. Jiní v něm spatřují chladný kalkul J. K. Rowlingové, jak vytáhnout peníze z rodinných peněženek. Všechno to analyzování klidně hoďte za hlavu. Sedmidílné vyprávění kouzelníkova příběhu je prostě příjemné čtení.

Návštěva u premiéra

Upozornění hned na úvod: Nebojte se, tato recenze vám neprozradí finále Harryho Pottera. Autor nechce riskovat újmu na zdraví od všech, kteří se těší na český překlad.

Čtenáře jistě potěší, že si i sedmý díl udržel narůstající kvalitu dílů předchozích. Rowlingová si evidentně nevymýšlela, když prohlásila, že měla kostru příběhu detailně promyšlenou už od úvodního slova první části. Postavy skutečně stárnou, takže se na nich projevuje puberta, rozmrzelé nálady i první lásky. Stejně tak zrají i jednotlivé části, které se z pohádkové atmosféry pomalu mění v temné vyprávění, jež si svou spletitostí nezadá s klasickými literárními díly.

Oba šíří obecně prospěšné hodnoty: empatii ke slabým, věrnost přátelům či pevnost vůle při plnění složitých úkolů. 

Britské spisovatelce se podařilo popsat hlavní hrdiny tak obratně, že se v nich může najít dítě i dospělý čtenář, a to aniž by podlehl pocitu, že je trapně zaostalý. Úspěchu u dětí možná spisovatelka dosáhla i díky tomu, že před nimi nic netají. Strach, bolest či smrt jsou tu představovány bez nějakých zbytečných přikrášlení. Zároveň ale kniha nikdy neztěžkne natolik, aby se nechtělo pokračovat. Jemný humor dokáže čtení odlehčit, i když je pravda, že v posledním díle zábavných míst značně ubylo.

V knize jsou i pasáže, které pobaví spíše dospělé čtenáře, a to zejména ty, kteří jsou znalí britských reálií. V Británii je například tradicí, že když nový premiér poprvé usedne do úřadu, musí sepsat pokyny, co se stane, když je země napadena a zasažena jaderným útokem. Premiéři někdy i na dva dny mizí do ústraní, aby ten těžký pokyn sepsali. V Harrym Potterovi se premiéři hned po inauguraci dozvědí něco jiného, totiž že tu není jen svět lidí, tedy mudlů, ale že existuje i svět kouzelnický. A že nevysvětlitelné přírodní katastrofy či jiné příhody mnohdy způsobují právě kouzelníci.

Příběhy o lidech jako my

Úspěch Rowlingové spočívá na stejném základu jako úspěch Tolkienova Pána prstenů. Nejde ani tak o podmanivé vylíčení fantazijního světa, ale o to, že oba hlavní hrdinové – Harry a Frodo – vůbec nejsou ideální. Jsou to obyčejní kluci (byť je jeden hobit a druhý kouzelník), které osud přivedl do zásadní bitvy o budoucnost světa. Příběh Rowlingové a Tolkiena tak říká, že i malí „bezvýznamní“ lidé mohou hrát zásadní roli, pokud k tomu najdou odvahu.

Je husarským kouskem obou spisovatelů, že tento dojem nenarušují ani různé nadpřirozené či fantazijní schopnosti, které svým hrdinům přisoudili. Potřebné schopnosti jsou totiž čistě lidské: odvaha, odhodlání, trpělivost učit se, přátelství. Když Frodovi při úmorné a nebezpečné cestě do Mordoru, kde má zničit mocný prsten, jži docházejí síly, jeho přítel Sam mu vždy pomůže. Třeba vyprávěním o dobrodružných příbězích, které poslouchali jako děti a jež byly o lidech, kteří „měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky – jenomže to neudělali. A kdyby to byli udělali, tak bychom to nevěděli, protože by se na ně zapomnělo.“

Zajímavé je i jiné pojítko. Tolkien i Rowlingová nechávají ve svých příbězích vystupovat zdánlivě nechutné postavy, kterým hrdinové zpočátku přejí smrt. Když k nim ale projeví soucit, nevědomky si otevřou cestu k vyřešení svého úkolu.

Do života Harryho Pottera tak hned v druhém díle vstupují domácí skřítci. Bytosti, které jsou otrhané, páchnoucí, permanentně mají nudli u nosu a hlavně Harrymu přinášejí těžkosti. Jeden z nich má dokonce podíl na smrti jeho oblíbeného kmotra Siriuse. Když však Harry překoná svou nenávist, pochopí, proč se skřítek zachoval tak bídně. Projeví laskavost a vstřícnost, čímž dříve nenáviděnou bytost přiměje prozřít. A to rozhodne.

Podobně je to v Pánovi prstenů. Hned v prvním díle se vypráví příběh nešťastného Gluma, který kdysi zavraždil kamaráda, protože chtěl mít ve své moci prsten. Síla zlatého kroužku jej ale ničí, takže se fyzicky i duševně změní ve stvůru. Když ale Frodo říká Gandalfovi, jak lituje, že Gluma jeho strýc Bilbo kdysi nezabil, kouzelník odpovídá: „Nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců… Srdce mi říká, že má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlou, než bude konec; a až k tomu dojde, Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech – v neposlední řadě i o tvém.“ Frodo se pak při setkání nad Glumem opravdu slituje, čímž sice už nestačí Gluma zachránit, ale umožní mu sehrát klíčovou roli v příběhu.

Kouzelnický samizdat

Rowlingová i Tolkien ve svých knihách evidentně viděli možnost šířit obecně prospěšné hodnoty: empatii ke slabým, věrnost přátelům či pevnost vůle při plnění složitých úkolů. Pán prstenů i Harry Potter v sobě skrývají řadu podobenství a je na každém, aby si našel to své. V Tolkienových knihách mnozí viděli ve ztvárněném zlu synonymum pro nacismus a později komunismus.

Poslední díl Harryho Pottera líčí situaci, kdy se kouzelnického světa zmocňuje zlo. Popisují se tu čistky na úřadech, štvanice na lidi, kteří nejsou čisté čarodějnické rasy, manipulace s médii, mučení, zastrašování, unášení dětí či udávání. A také probíhající odboj, vydávání samizdatu a obyčejná statečnost lidí, kteří sice mají strach, ale v důležitý okamžik se rozhodnou pomoci správné věci. Ani zde není těžké vidět odraz nedávných totalit.

Třeba budou mít děti po přečtení Harryho Pottera lehčí cestu k pochopení toho, co se tu ještě před pár lety dělo. A když ne, aspoň prožijí napětí a dobře se pobaví. I to stojí za to.

Joanne K. Rowlingová: HARRY POTTER AND THE DEATHLY HALLOWS, BLOOMSBURY, 620 stran.