Hádky o výši daní, které ODS do poslední chvíle předváděla, uškodily nejvíc. Teď každý přepočítává, zda bude příští výplatu v plusu. O tyhle počty ale v reformě nešlo. Svým způsobem je to taková malá česká senzace. V zemi, kde už deset let vládne na politické scéně remíza, kde vůdce opozice sleduje žebříčky veřejného mínění s podstatně větším zaujetím než vývoj veřejných financí a kde osobní antipatie zcela zásadně ovlivňují vývoj politiky, je Topolánkova reforma příběhem nečekaného úspěchu. Pánové z ČSSD se tváří nespokojeně a slibují revizi, ve skrytu duše ale musí být blahem bez sebe. ODS za ně udělala zcela nezbytný krok k tomu, aby bilance státní kasy neskončila katastrofou. Navíc celou tu z principu nepopulární věc tak politicky zpackali, že víc už si Paroubek nemohl přát.

Stávky na později

Co tedy reforma přináší? Měla by stočit křivku rostoucího schodku státního rozpočtu zpět směrem dolů. Jinak řečeno – předtím schodek stále rostl, teď by se měl opět zmenšovat. Samozřejmě i redaktoři Respektu by si – jak se ve zdejší politice říká – uměli představit nižší daně, kvůli nim se ale reforma nedělala. Výška daní nebyla a není zásadní problém (to dokazuje i výše investic směřujících do Česka), velkým problémem není ani výběr daní. Naopak velký problém je přebujelý sociální stát a zadlužování státního rozpočtu.

To se jakž takž podařilo změnit a další věci jsou tedy už méně důležité jednotlivosti, navíc sporné. To se týká i snižování daní, na které doplatí mimo jiné česká kultura výrazným seškrtáním rozpočtu. Podobně je to i s poplatky u lékaře, jejichž efekt teprve ukáže čas (podrobněji v našem článku na straně 6). Víc naopak mohli politici škrtat v sociálních podporách, které v Česku inkasují i rodiny s nadprůměrnými příjmy.

V celkovém pohledu je tedy Topolánkova reforma záchranným kruhem před možným utopením. Mluvit teď o protestech nebo stávkách, jak předvádí odbory a opozice, je z ekonomického pohledu opravdu směšné. To by bylo lepší si schovat na opravdové krize, které – kdo ví – můžou přijít.

Kolik sakra vydělám?

Z politického pohledu jde o jiné kafe. Schvalovat reformu jen díky přeběhlíkům z opozice, navíc s nejednotnou partou vládních poslanců, reformní zápal Česka značně oslabuje, zvlášť když tohle byl jen první krok.

Zametat by se teď mělo zejména před prahem ODS. Od Vlastimila Tlustého to byla velká zlomyslnost a také sladká pomsta. Důvod je zřejmý: Při sestavování své první, jednobarevné vlády před rokem neměl Topolánek na výběr a Tlustého musel vzít jako ministra financí. Sotva se ale začalo později vyjednávat o koalici s lidovci a zelenými, rychle se Tlustého zbavil i za cenu ztráty klíčového ministerstva. Každý, kdo se profesionálně nezabývá politikou, se zeptá proč. Odpověď asi nebude úplně uspokojující: Protože tak to v ODS chodí. Bývalou Klausovu stranu nedělí programové spory (alespoň ne nijak zásadní) ani spory ideologické. Dělí ji ješitnost, osobní averze, boj o moc. Dokud byli Topolánek a spol. v opozici, dařilo se jim to skrývat. Teď ale vládnou a Vlastimil Tlustý by chtěl taky. A když to nejde, snaží se alespoň zkomplikovat vládnutí Topolánkovi.

Nutno dodat, že to není až tak těžké. Pokud Topolánek kvůli nepopulární reformě prohraje příští volby (je to dost pravděpodobné), chytil se do pasti vlastního stranického programu. ODS před volbami měla svoji „tlustou peněženku“. Pod tímhle sloganem se kupily sliby, jak všichni na reformě okamžitě vydělají. To byl samozřejmě velký populismus. Reforma veřejných financí není totéž co snižování daní. Nedělá se kvůli tomu, aby všichni hned další měsíc měli tlustší peněženku. Dělá se kvůli dlouhodobě udržitelné prosperitě, na které – a ne nižších daních – pak skutečně všichni vydělají.

Tohle měl být srozumitelný vzkaz – když ne pro všechny, tak určitě pro střední třídu. Právě pro ni se taková reforma dělá. Bohatí lidé mají dost úspor, aby přečkali i krize. Chudí nemají – cynicky řečeno – co ztratit a žít ze sociálních dávek v prosperitě nebo recesi není až takový rozdíl. Opravdu chudých je tu ale podle průzkumů nejméně z celé EU. A střední třída je na rozumné politice orientované do budoucnosti závislá nejvíce a nejvíce také pocítí každou vlnu prosperity nebo propad. Právě kvůli maximální přesvědčivosti pro střední třídu je nutné připravovat každou reformu veřejných financí dlouho dopředu, aby lidé věděli, že jde o nutný a promyšlený krok, nikoliv nějaké narychlo spíchnuté přeskupování daní.

Schvalování Topolánkovy reformy v tomto směru probíhalo naprosto tragicky. Premiér propadl jako její propagátor. Vedl defétistické řeči o tom, že Češi nejsou reformě nakloněni, místo aby je zkusil přesvědčit o opaku. Mimo jiné i proto, že mu to jeho straničtí kolegové nijak neulehčili. Záchrana veřejných financí se v podání ODS scvrkla na hádky o výši daní, s procenty se navíc žonglovalo do poslední chvíle, jen aby snížení daní vypadalo navenek co nejlépe.

Hádky o výši daní se samozřejmě chytla i média a hned začala přepočítávat, jestli tedy opravdu hned zítra všichni vydělají, jak slibuje ODS. Fakt, že o to v reformě veřejných financí nešlo a nemohlo jít, najednou uniká. Ano, všichni vydělají, ale především tím, že se za pár let nezhroutí státní rozpočet, vláda bude moci navázat dalšími reformami (penzijní) a země bude moci přijmout euro.

Chvála disciplíny

Zamést si před svým prahem by ale měli i lidovci, jejichž poslanec Ludvík Hovorka jako jediný hlasoval proti reformě. V českém parlamentu vyrašila podivná hodnota, známá jako hlasování „podle svědomí“. Zní to pravdu dobře – „vlastní svědomí“ je v českém politickém slovníku pozitivní hodnota, kdežto „stranická disciplína“ negativní. Poslanec obrácený ke svému svědomí myslí přece na voliče, zatímco strany jen na sebe.

Tohle pojetí má však své velké otazníky. Podle svědomí se samozřejmě hlasuje všude v demokraciích, ale jen pokud se problém svědomí opravdu týká. Pokud někdo bytostně věří, že lidský plod je živá, plnohodnotná bytost, těžko může hlasovat pro liberalizaci potratů. Pokud jde ale třeba o zákaz kouření na veřejných místech nebo provozní poplatky u lékaře, nemá to se svědomím nic společného. Na druhou stranu stranická disciplína je něco, na čem v demokraciích stojí legislativní proces. Bez ní by žádná vláda na světě nic neprosadila: ani zákaz kouření, ani reformu veřejných financí. Každý politik, který se rozhodne dát vládě důvěru, tohle musí vědět, přizpůsobit tomu svoji práci a řeči o ideálním volebním programu nechat na doma. Realista zkrátka musí uznat nutnost kompromisů vynucených partnery nebo momentální situací. Trvat na dodržování „vlastního programu“ za cenu toho, že podtrhnu výsledky složitého vyjednávání vlastní vlády, je útokem na principy parlamentní práce.

Pokud má tedy Hovorka jako koaliční poslanec s vládním programem tak zásadní problém, měl by z parlamentu raději odejít.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2189

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte