Jsou filmy, které se snaží měnit svět. Snímek Jako zabít ptáčka (1962), adaptace stejnojmenného románu spisovatelky Harper Leeové (o dva roky dříve za něj dostala Pulitzerovu cenu), se o to pokouší s jistou naivitou. Pokud na ni divák přistoupí, přinese mu i po letech silný emotivní a katarzní zážitek. Ne náhodou se film, který v boji o Oscara za nejlepší film prohrál s velkofilmem Lawrence z Arábie, drží v žebříčku největší internetové filmové databáze IMDb mezi padesáti nejlepšími filmy všech dob.
Kouzelné propojení nostalgické retrovzpomínky na dětství ve třicátých letech ve státě Alabama se soudním dramatem dotýkajícím se rasové segregace reagovalo na atmosféru v americké společnosti, v níž na počátku 60. let sílilo emancipační hnutí za rovnoprávnost bílých a černých Američanů. Idealistický právník Atticus Finch (Gregory Peck) je váženou autoritou uvnitř maloměstské komunity. Někdy jsou jeho klienty sousedi, kteří nemohou platit penězi a odměnu za právnické služby mu nosí v naturáliích. Je také vzorným a milujícím ovdovělým otcem dvou dětí, desetiletého Jema a šestileté Jean Louise, které ovšem neřekne nikdo jinak než Scout. Jak se ukáže, je také přeborníkem ve střelbě, tohle své umění ovšem před dětmi tají, aby nepochytily násilnické sklony.
Svým potomkům poskytuje mravokárné rady do života: „Když se naučíš jednoduchý trik, budeš vycházet mnohem lépe s jakýmikoli lidmi,“ radí nezbedné dceři, která nechápe, že se nemá ve škole prát, aby prosadila své názory. „Nikdy doopravdy neporozumíš člověku, dokud se na věci nepodíváš z jeho úhlu pohledu, dokud se nedostaneš pod jeho kůži a neprojdeš se v ní,“ uděluje jí lekci empatie a tolerance. Když za altruistickým právníkem přijde starosta, jestli by neobhajoval černého rolníka Toma Robinsona, je jasné, že advokát s chováním a přesvědčením Mirka Dušína nemůže říci ne.
Gregory Peck do své role podle svých slov vložil „všechny své pocity a všechno, co jsem se naučil za 46 let o rodinném životě a o otcích a dětech“. Oscara za nejlepší herecký výkon (svého jediného) získal pravděpodobně oprávněně. Ale je to malá Scout, která ovládne plátno, kdykoli se na něm objeví.
Stvůra v sousedství
Celý příběh totiž vidíme jejíma očima. Debutující Mary Badhamová, která se už nikdy v žádném jiném filmu neobjevila, je v roli šestileté rošťačky úchvatně přirozená a její klučičí kumpáni (Phillip Alford a John Megna) jí úspěšně sekundují. V první polovině filmu sledujeme bezstarostné dětské hry zahrnující schovávání se v úkrytech na stromech a toulání po okolí. Nejvíce fantazie v hrách vzbuzuje tajemný dům jednoho ze sousedů, který obývá Boo Radley (pamatujete ještě na britskou popovou skupinu 90. let, která nesla jeho jméno?). Ten je podle zjitřené dětské fantazie lidskou stvůrou, kterou otec přivazuje přes den k posteli a která se po nocích potuluje po městě a živí se výhradně syrovými veverkami a toulavými kočkami.
Režisér Robert Mulligan nenatočil jiný film, který by aspiroval na vstup do filmových dějin. Proto je překvapivé, jak se mu povedlo – za nemalého přispění přirozených dialogů ve vyváženém scénáři Hortona Footea – tak přesně vystihnout dětský pohled na svět, v němž je celé městečko prostorem pro dobrodružné výpravy a v němž může sousedův dům nabýt hrozby hororových rozměrů. Režisérovi se podařilo vyvolat pocit dobové nostalgie přesně podle úvodního monologu dospělé Scout, která mimo obraz své vzpomínky čas od času komentuje: „Maycomb bylo staré, unavené městečko, už v roce 1932, když jsem ho poprvé objevovala. Nějak tam tehdy bylo větší vedro. Pánům povadly tvrdé límečky už v devět hodin ráno. Dámy se koupaly před polednem, před šlofíčkem ve tři odpoledne a do večera vypadaly jako měkké čajové zákusky zalité polevou potu a sladkého pudru. Den měl dvacet čtyři hodin, ale zdál se delší.“ A do tohoto prostředí, do idealizované krajiny dětství, zasazují tvůrci příběh o rasových předsudcích a lidské rovnosti. Pasáž soudního procesu s nespravedlivě obviněným Tomem Robinsonem (Brock Peters) je považována za jeden z nejsilnějších výjevů ze soudní síně ve filmové historii. Nešťastný rolník byl obviněn ze znásilnění manželky opileckého farmáře Boba Ewella (James Anderson). Při přelíčení vychází najevo, že obžaloba vychází hlavně ze svědectví samotného Ewella. Ten ovšem zbil svou ženu za to, že byl svědkem scény, v níž se pokoušela Robinsona svádět. Zbitá žena pak trvala na vykonstruovaném obvinění nejen na nátlak manžela, ale podle Finchovy závěrečné řeči také proto, že cítila vinu. Za to, že sváděla a políbila mladého černocha, což bylo v bigotním jižanském prostředí neodpustitelné.
Porota se ovšem Finchovými argumenty nenechá obměkčit. Tragédie na sebe nenechá dlouho čekat a otřese advokátovou vírou v justici. Takže když dojde k závěrečnému zvratu, v rámci něhož se Scout a Jem ocitnou v ohrožení života, rozhodne se jejich otec raději nepokoušet vrtkavou náladu slepé dámy s vahami v ruce a smrt agresora po dohodě se starostou označí rovnou za nešťastnou náhodu.
Atticus Finch byl Americkým filmovým institutem vyhlášen největším hrdinou amerického filmu a nechal za sebou na dalších medailových pozicích Indianu Jonese i Jamese Bonda. Jeho postava je ztělesněním liberálních hodnot, jejichž obhajoba dnes není o nic méně aktuální než v 60. letech. Možná i proto tento film úspěšně odolává zubu času.
Jako zabít ptáčka, Prima TV, 24. 8., 0.00.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
