Čtyři hodiny ráno. Poslepu vstávám a zavírám okno, ačkoli vím, že je to zbytečné. Hlasy muezzinů zaléhající celé městečko Hadža v horách severního Jemenu spolehlivě proniknou do pokoje i přes zavřená okna. Ale jsem tady už několik týdnů, takže ty zpěvné modlitby přestávám rychle vnímat a dopřávám si ještě čtyři hodiny sladkého spánku. V hlavním městě Saná, naší základně, by mě už kolem šesté budily hlasy z amplionků na střechách aut projíždějících městem a vyřvávajících slogany předvolební kampaně, o jejíchž ženských kandidátkách jsme sem přijeli točit dokument.
V horách je kampaň daleko tišší – alespoň co se decibelů týče. Z okna po probuzení vidím idylickou krajinu s domky kaskádovitě splývajícími po svazích hor a dvojicí orlů kroužících vysoko nad nimi na modrém nebi. Úplně stejný výjev jako včera večer. Jako by ani nešli spát.
K snídani nám vrchní Abdul připraví dle přání fazole, omeletu či vajíčka. Anglicky umí zatím jen pozdravit, zato italsky se domluví zcela plynně. Bohužel ani jednomu ze snídajících italština nic neříká, a tak se spolehlivě domluvíme rukama a prsty, jako to ostatně dělají všichni obyvatelé Arabského poloostrova. Člověk musí být jen opatrný a oprostit se od zažitých evropských gest: třeba ukazováček dotýkající se palce, co u nás znamená skvělé, supr, je tady obscénním gestem odkazujícím na ženskou část těla.
V deset hodin přichází první kandidátka a s ní naše překladatelka Bušra, pro mě a pro Jitku Adamčíkovou, toho času volební pozorovatelku Evropské unie, již známá tvář: odhalila ji před námi na včerejší ženské seanci. Pro mužskou část štábu zůstane Bušřina tvář navždy tajemstvím.
I přes černou abáju (obdoba afghánské burky) lze rozpoznat drobnou postavu pětadvacetileté Išrak. Rozhovor o její kandidatuře, kterou následně po tlaku rodiny a okolí stáhla, natáčíme na terase, kam nemilosrdně míří paprsky předpoledního slunce. Je mi Išrak upřímně líto, celá v černém včetně roušky přes obličej musí pod slunečním žárem trpět. Alespoň se tak domnívám; ona však na naše ustarané dotazy pokojně odpovídá, že je v pořádku a že je zvyklá.
Čas běží a za chvíli nás v nedalekém městečku Abs čeká další opoziční kandidátka doktorka Ajša. Předtím ještě stihneme v místní jídelně oběd. Naštěstí má ženskou sekci oddělenou od mužské plentou z linolea, kam s Bušrou usedám. Překladatelka si s povzdechem úlevy odhalí roušku a stěžuje si na horko, které abája pod žhavými paprsky zaručuje. Chci si to vyzkoušet sama na sobě a Bušra nad mým plánem nosit abaku celý jeden den radostí vyjekne. A vypráví mi o své mladší sestře, která se ve svém teenagerovském věku zahaluje přesto, že ještě nemusí, a navíc je hezká. Celá rodina ji přemlouvá, ať roušku ještě nenosí, ale ona chce splynout s davem.
Při obědě nás obsluhuje Bušřin bratr, který jediný může spatřit svou sestru bez roušky. A který ji doprovází na všech cestách mimo Hadžu, poněvadž není provdaná a bez mužského doprovodu by poskvrnila čest rodiny. Po jídle pak držím dveře umývárny, aby si Bušra mohla v klidu umýt ruce, a zkouším si představit, jaké to je – mít strach, že někdo cizí zahlédne moji tvář.
Nevelké městečko Abs je proslulé tím, že si tamní ženy nezahalují obličeje. Doktorka Ajša není výjimkou. Pohledná žena subtilní postavy pochází ze šejkovské rodiny a v letošních volbách kandiduje za nezávislé. Na rozdíl od Išrak má v rodině zajištěnou morální i finanční podporu a potažmo i v okolí, jelikož šejci se v Jemenu všeobecně těší velkému respektu. I přesto musí Ajša s blížícími se volbami čelit nejen čím dál častějšímu strhávání předvolebních plakátů, ale i výhrůžným anonymům po telefonu.
Na závěr rozhovoru přichází otec Ajšy, aby si s námi potřásl rukou. Lámanou arabštinou mu říkám, že má hezkou dceru. „Hezkou nepotřebuju,“ zní šejkova odpověď. „Potřebuju, aby byla silná.“ Zve nás k sobě domů na čaj, ale protože začíná pršet a za tři hodiny zapadne slunce a po jemenských silnicích bez jakéhokoli značení krajnic není radno jezdit, zvláště pak těch v horách, jsme nuceni nabídku kardamomem provoněného jemenského čaje zdvořile odmítnout a vydat se na cestu.
V hotelu nás už čeká Jitka. V salonku pro hosty vypijeme chlazenou kolu, pití, o které v Čechách nezavadím, ale v těchto teplých krajích neznám lepšího osvěžení, povyprávíme o právě uběhlém dni a rozejdeme se na pokoje. Do postele padám zcela vyčerpána a večerního muezzina tentokrát zaručeně zaspím. Možná až ten ve čtyři ráno dostane šanci…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte