Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Chartistou na konci světa

Před třiceti lety podepsali Chartu 77 – ve zchátralém domě v Sudetech, na vesnické faře u Mostu nebo sami uprostřed rudé Ostravy. Daleko od Prahy, přátel, vůdčích postav disentu i zahraničních ambasád.

2007-64-mobr-13Ax.gif
2007–64-mobr-13Ax.gif • Autor: Respekt

2007-64-vobr-13Ax.jpg
Fotografie: Umí postavit lešení, spravit střechu, ujít pěšky 3000 kilometrů a rvát se s bolševiky. Prostě vesnický farář, jak má být. (Josef Kordík v Železnici) • Autor: Respekt

Před třiceti lety podepsali Chartu 77 – ve zchátralém domě v Sudetech, na vesnické faře u Mostu nebo sami uprostřed rudé Ostravy. Daleko od Prahy, přátel, vůdčích postav disentu i zahraničních ambasád. Režim cítil, že jsou v nevýhodě, a dal jim to pořádně najevo. Příběhy signatářů z končin, kde StB dávala dobrou noc, mohou být dnes dobrým způsobem, jak si aktuální kulaté výročí Charty připomenout. Představují výstižnou zkratku toho, čím předlistopadový režim doopravdy byl.

Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v maskáčích, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na nohou kanady, na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty. Milicionáři. Právě dnes rodině Princových vyprší ultimátum, které dostala k vystěhování z vlastního domu. Koupili ho před dvěma lety za sedmnáct tisíc korun v dezolátním stavu, bez oken, dveří i střešních tašek. Přestěhovali se sem z Prahy a každou volnou chvilku za vydatné pomoci přátel věnovali opravám. Jenže pak jim stát oznámil, že právě na jeho místě potřebuje postavit točnu pro autobusy. Marně Princovi namítali, že příhraniční vesnice na Děčínsku s pár chalupami už jednu točnu má a další nepotřebuje, úřady rozhodly jasně: dům se vyvlastňuje ve veřejném zájmu.

Květa Princová oficiálnímu důvodu nevěřila ani vteřinu. Režim rodinu trestal za to, že podepsala Chartu 77 a navštěvovali ji další takoví. Jenže na dohadování už bylo pozdě. Zatímco rodina balila, příslušníci Lidových milicí vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet dveře a okna. „Prožili jsme toho před listopadem hodně a většinou nemám problém o tom mluvit,“ vzpomíná dnes Květa Princová. „Ale tohle je výjimka – byl to opravdu stres a dodnes mi z toho není dobře.“ Když tehdy v létě roku 1978 viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo zapakovala poslední věci a s manželem a dvěma dětmi (čtyři a jeden rok) nasedla do auta. Projeli první zatáčkou a za zády uslyšeli ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany, jeden z nich prolétl sousedce oknem a málem jí zabil vnouče. Jejich dům přestal existovat. Žádná autobusová točna na jeho místě ovšem dodnes nestojí.

Život, ne politika

Není divu, že Květa Princová se po revoluci začala věnovat humanitární pomoci: předchozích patnáct let totiž prožila jako uprchlík trmácející se se třemi dětmi od vesnice k vesnici. Se Státní bezpečností v patách. Začalo to v Praze, kam přišla studovat chemii a záhy se seznámila s rodinou Jiřího a Dany Němcových, jejichž byt v Ječné ulici se stal počátkem 70. let jednou ze vzácných oáz. „Doba byla beznadějná, režim se snažil lidi izolovat, rozdělit je, aby si každý hleděl svého a s ostatními moc nekomunikoval,“ vzpomíná Princová. „U Němců ale bylo otevřené a srdečné prostředí, existovaly tu opravdové lidské vztahy, lidé si pomáhali.“ Ječná ji fascinovala, chodila sem každou chvíli – poslouchat pravidelné filozofické diskuse, popovídat si s přáteli nebo třeba jen pomoct dětem s domácími úkoly. A když se vdala, začali s manželem snít o tom, že podobnou ambasádu svobody založí i někde mimo Prahu.

V roce 1976 si koupili onen rozpadající se dům v Rychnově na Děčínsku. „Neměla jsem strach tam jít. Věděla jsem, že přátele neztratím a že za námi budou jezdit,“ říká. Na určitou nedůvěru narazila už na počátku: místní národní výbor jim odmítal uznat trvalý pobyt. Ale jinak přesídlení proběhlo vcelku hladce – Květu, která se šla ucházet o práci v kravíně, vesničané dokonce přesvědčili, že s dokončenou vysokou školou může dělat učitelku ve škole.

Do té doby neměla s úřady ani policií žádné větší problémy, přestože podepisovala petice za propuštění politických vězňů a jezdila na koncerty režimem pronásledované kapely Plastic People. Na severu a s příchodem Charty se to změnilo. Do chalupy se přistěhovalo pár přátel, na víkend přijížděli další a konaly se tu koncerty, divadelní představení nebo oslavy. Stavení začala hlídat policie. Po lednu 1977 režim zjistil, že v domě se vyskytují i signatáři Charty (manželé Princovi byli mezi nimi, ale jejich podpisy byly zveřejněny až později). Přišly výslechy, domovní prohlídky, policejní kontroly i zatýkání těch, kdo přijížděli. Severočeský deník Průboj líčil dům jako „hašišárnu“ a hnízdo „kriminálních živlů“. Květu vyhodili z práce.

„Kdekdo si dneska myslí, že Charta 77 byla vyjádřením politického postoje, ale to není pravda,“ říká Princová o důvodech, které ji vedly k podpisu. „Bylo to vyjádření životního postoje. Chtěli jsme jenom normálně žít. Když to člověk jednou zkusí, není návratu. Bylo to těžké, ale ten pocit svobody, který získáváte, je úžasný. A není to laciná svoboda.“

Dva na jednoho

Být chartistou na vesnici nebo malém městě znamenalo připravit se na permanentní každodenní represi. „V některých oblastech to bylo horší, třeba na severu Čech a Moravy,“ říká Jiří Gruntorád, někdejší politický vězeň a dnes šéf knihovny Libri prohibiti. „V Praze bylo chartistů hodně, takže policie s nimi měla plné ruce práce – některé týrala, jiné nechávala být. Ve městě, kde bylo pět estébáků na jednoho chartistu, se mu ale mohli věnovat mnohem důkladněji.“

Princovi to záhy pocítili. V srpnu 1977 se v jejich domě konala oslava s koncertem. Skončila sice předpisově před dvaadvacátou hodinou, jenže venku poté „kdosi“ odpálil dva dělobuchy a následně do domu vpadla policie kvůli rušení nočního klidu. Část lidí pozatýkala, některé rozvezla po okolních lesích a vysadila na opuštěném místě, manžel Květy Princové byl obviněn z výtržnictví a šel na tři měsíce do vězení. Plánovaná silvestrovská oslava téhož roku se už neuskutečnila: někdo před ní naházel do domu Princových desítky bombiček se slzným plynem a na dlouhé měsíce ho zamořil tak, že se v něm nedalo bydlet.

Následoval zmíněný vyvlastňující dekret, milicionářské vystěhování a demolice domu. Tím ale odysea Princových neskončila. Rodina chvíli bydlela v bytě, kam je stát přestěhoval, pak si přes známého faráře a na cizí jméno pronajala faru v Robči u Úštěku. „Severní Čechy byly propojené, takže zase za námi jezdili různí přátelé, hrálo se divadlo, četly se básně, malovalo,“ vzpomíná Princová. Tajné policii netrvalo dlouho je vypátrat a farářův církevní nadřízený (shodou okolností agent StB) pronájem okamžitě zrušil. Pár dní před Vánocemi roku 1981, kdy už měla napečené cukroví a zabalené dárky, zažila Květa Princová déjà vu: do domu vtrhli policisté se samopaly a vlčáky a rodinu vystěhovali bez náhrady na ulici. „To bylo nejhorší období kolem estébácké akce Asanace, mnoho lidí přinutili k emigraci. Bez pomoci přátel bychom to tehdy asi nezvládli,“ říká žena.

Chudá rodina, tehdy již se třemi dětmi, namačkaná v pronajatém pokojíku nad hospodou, se ještě jednou zmohla k heroickému výkonu: půjčila si peníze od přátel a koupili si na cizí jméno další zchátralý dům v Mastířovicích u Litoměřic. Protože děti pomalu odrůstaly a chartistku nikdo nechtěl zaměstnat, pořídila si k němu Květa Princová spolu s přáteli také ovce, kozy, prasata a slepice. Sotva se ale zabydleli, našla ve schránce povědomou obsílku: obec potřebuje v jejich stavení zřídit sklad civilní obrany a zahajuje proto vyvlastňovací řízení. S náklaďákem naloženým zvířaty se Princovi stěhovali popáté, tentokrát na Hanou, kde si za peníze půjčené od rodičů pořídili další stavení. Stejnou cestou pak putovala volha naložená estébáckými spisy. „Jestli se u vás budou scházet nějaký lidi, tak na vás pošleme vojsko,“ vzkázali jí přes známé olomoučtí tajní. Jenže se psal rok 1986, z Východu se hlásila glasnosť a perestrojka, a tak tenkrát už zůstalo jen u výhrůžek. V domě u Olomouce žijí Princovi dodnes.

„To víte, že se třemi dětmi to nebylo nic lehkého. Nejvíc jsem se bála, že mi je budou chtít vzít,“ vzpomíná dnes šestapadesátiletá žena. „Snažila jsem se je co nejlépe vychovat a schovávala jsem si každou pochvalu ze školy, abych měla něco v ruce. Naštěstí to nikdy nezkusili.“ Navzdory letité šikaně nevzpomíná na severní Čechy ve zlém. „Je to paradoxní, ale ta jejich vykořeněnost měla jednu výhodu: lidé tam byli otevřenější, protože všichni byli vlastně přistěhovalci. Třeba když mě po Chartě vyhodili z místa učitelky, posílali rodiče své děti ke mně domů, aby mi vyjádřili sympatie nebo dali nějaké jídlo. Nesetkala jsem se nikdy s vysloveně negativními reakcemi sousedů.“

Květa Princová po revoluci vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce na vyšší odborné škole, kde teď učí (její manžel je šéfem olomoucké expozitury BIS). Nad otázkou, zda zkoušela žádat po státu náhradu za vyvlastněné domy, jen mávne rukou. „Měli jsme na práci jiné věci.“

Když uhodí blesk

Za dveřmi fary ve východočeské Železnici řádí zvíře, jež by mohlo být menším tygrem. Tichý, ale rázný hlas ho náhle zkrotí a z impozantního křížence dobrmana s vlčákem se za chvíli vyklube docela přítulný společník. Jeho pán žije zjevně asketicky – pár kusů starého nábytku, jediná kamínka hoří v kuchyni. „Pepa Kordík? To je originál, kterej si nikdy nevybral nic lehkýho,“ říkala Dana Němcová a ta slova začínají dostávat obsah.

Věřící byl od dětství a posměšky, které za to v padesátých letech vyslechl ve škole, z něj udělaly antikomunistu. „Na vojně jsem jednoho komunistu, který měl hloupé poznámky, praštil do hlavy tak, že vyhrožoval prokurátorem,“ říká Josef Kordík. Jednou v létě koncem 60. let pak prý na koupališti při četbě knihy o historii církve zaslechl hlas, který mu říkal: Budeš farářem. „Dál to bylo naprosto jasný,“ říká stručně. Vystudoval teologii, a protože se netajil negativními názory na posrpnový režim a odmítl vstoupit do komunisty spravované církevní organizace Pacem in Terris, poslali ho na faru do Sudet – vesnice Libčeves nedaleko Mostu.

„Působilo to tam zoufale, v lidech přežíval pocit, že se Němci jednou vrátěj, takže nikdo nic neopravoval,“ vzpomíná Kordík. „Když se rozbilo v nějaké chalupě okno, dali místo něj igelit.“ Do kostela takřka nikdo nechodil a předseda místního národního výboru faráři při úvodní návštěvě nad sklenkou mešního vína sdělil, že náboženství je dávno překonaná věc, protože každý ví, že když uhodí blesk, může za to elektřina.

Farář Kordík se rozhodl energii vložit do toho, co v danou chvíli dávalo smysl: do opravy zchátralých kostelů, fary a dalších budov. S minimálním rozpočtem i podporou nadřízených mu nezbylo, než všechno dělat vlastníma rukama. Po večerech pak poslouchal rádio Svobodná Evropa, které komunisté v zapadlé vsi skoro nerušili. Odtud se dozvídal o politických procesech, které v zemi probíhají, a k několika soudům se osobně vypravil. Seznámil se tu se signatáři Charty, kteří jezdili podporovat nespravedlivě stíhané, a zažil i první tříhodinový výslech na StB. „O podpisu Charty jsem přemýšlel rok a půl, nedělám věci zbrkle,“ vzpomíná Kordík. „Měl jsem strach a nechtěl jsem to udělat, dokud ho nepřekonám.“

Vždycky to lepší

Pozornost Státní bezpečnosti mu zajistila nové přátele. „Bylo mi osmnáct, byl jsem mánička a estébáci v Lounech nás varovali: vyhýbejte se tomu faráři z Libčevse, to je nebezpečný člověk,“ směje se dnes šestačtyřicetiletý kameník Zdeněk Buk. „To víte, že jsem za ním hned jel.“ Bývalý jezuita Kordík vlasatého mladíka přijal (později i pokřtil) a na oplátku dostal pozvánku do bytu v Ústí nad Labem, kde se scházely máničky. Pomalované stěny a nepořádek ho nejprve vylekaly, ale s vlasatci si padl do oka a jeho fara v Libčevsi se stala výletním místem undergroundu. „Víte, on byl tradiční, až fundamentální katolík, žádný liberál,“ vysvětluje Kordíkův tehdejší známý, evangelický duchovní, chartista a pozdější senátor Zdeněk Bárta. „A najednou mu tam jezdily máničky, občas se i ožraly. On s tím samozřejmě měl někdy problém, ale věděl, že jim jde o správnou věc, a snášel to obdivuhodně. Na něm bylo nejlepší, že poctivě bojoval sám se sebou a vždycky v něm zvítězilo to lepší.“

Zhruba v téže době se Josef Kordík (už coby signatář Charty) rozhodl režim trochu vyprovokovat: na pohřbu bývalého partyzána a kovaného komunisty pronesl projev, který přítomní soudruzi nemohli přeslechnout. „Oficiální propaganda ateismu je jednou z hlavních příčin celkového úpadku. Ona podkopala křesťanské vědomí zodpovědnosti ve veřejném životě,“ začal svou řeč a viděl prý, jak straníkům tuhnou rysy. „Cítil jsem, jak si v duchu říkají, ať už vypadne, ať se můžeme poradit, co s ním uděláme,“ vzpomíná dnes s úsměvem.

Dohodli se rychle: farář přišel o státní souhlas k výkonu profese. A protože po tomhle rozhodnutí – dříve než mu byl doručen písemný verdikt – vykonal ještě několik bohoslužeb, dostal navrch obvinění z porušování církevního zákona.

„Hájil jsem se sám. Jezdil jsem předtím po soudech a znal výkony advokátů,“ říká farář. „Takovým jsem nechtěl dávat peníze.“ O svém procesu sepsal útlou knihu, která ukazuje jeho pozoruhodnou důslednost a umíněnost. Bránil se velmi přesvědčivě, dopisem se ho zastal i kardinál Tomášek a nakonec se mu v odvolacím řízení podařilo snížit trest na půl roku podmíněně. Knězem ale být nemohl.

„Zajímavé bylo, že ztrátu souhlasu nesl docela lehce. Byl neuvěřitelnej optimista, pořád říkal, že to tady brzy skončí,“ vzpomíná kamarád Zdeněk Buk. Na zeď pražské fabriky, kam nastoupil jako dělník, když musel odejít z Libčevsi, si pověsil nápis Jaro přijde a čekání na ně si krátil tím, že se vyučil uměleckým truhlářem, aby nemusel dřít ve fabrice a mohl soukromničit (výuční list získal měsíc před revolucí).

„Přátelil jsem se s jednou devadesátiletou paní z Podkrkonoší,“ vysvětluje Josef Kordík opatrně důvody svého optimismu, jako by zkoušel, jestli posluchač snese trochu mystiky. „Ona byla obdařená zvláštními schopnostmi, viděla určité věci. S ní jsem se radil, než jsem podepsal Chartu, a ona mi pak také řekla, že to není na dlouho: Budete mít zase faru, pane Kordíku.“

Praktik na cestách

Vědma se nespletla. Zatímco řada chartistů se po revoluci pustila do veřejného života, Josef Kordík se rozhodl nadále zůstat při zemi. „Slyšel jsem jednoho faráře dlouhé hodiny kázat a uvědomil jsem si, že už to neumím. Takže když jsem se v prosinci 1989 dostavil po výzvě v novinách na biskupství, požádal jsem, ať mě dají na vesnici a ne do města, že jsem ztratil profesní zručnost.“ O pár dní později stál před farou v tisícihlavé Železnici u Jičína a začínal od píky.

„Místní lidi si získal tím, jak je pracovitý,“ říká starostka Železnice Olga Jakubcová. „Umí natřít střechu, postavit lešení, na to oni slyší.“ Časem ho kázání na Jičínsku proslavila a dnes na jeho mše jezdí víc farníků z okolí než ze samotné Železnice. A k nim si Josef Kordík přidal ještě obyvatele nedaleké věznice Valdice. „Pochopil jsem, že mě prozřetelnost připravovala na můj hlavní životní úkol – být vězeňským farářem,“ říká. „Naplňuje mě to smyslem, s lidmi tam mám dlouhodobý vztah, nemusím pospíchat.“ Kromě pastorační služby, která občas obnáší i řešení vyhrocených konfliktů mezi vězni, vede ve věznici Valdice filmový kroužek. „Mají tam sice videopůjčovnu, ale v ní jsou hlavně akční filmy, tak jim pouštím třeba Doktora Živaga neb Přelet nad kukaččím hnízdem.“

Přátelé Josefa Kordíka popisují jako zemitého člověka, takže není divu, že s každou vzletnější otázkou tazatel ztroskotá. „Odkaz Charty pro dnešek? Na to se zeptejte nějakého teoretika, já jsem praktik,“ říká, když přikládá do kamen. „Pro mě to znamená, že jsem obstál v nějaké zkoušce, a vím, že se teď můžu pustit do jiných zátěžových situací.“

V Železnici nepředstavuje farářova minulost evidentně žádné zajímavé téma. „Pár lidí tady ví, že podepsal Chartu 77, ale většina ani ne. Já jsem se ho na to nikdy neptala,“ kroutí hlavou starostka. „A on sám o tom nemluví.“ Vzhledem ke třicátému výročí člověka napadne, jestli obec nechce svého chartistu třeba pozvat do školy, aby něco dětem řekl o historii. „Osnovy jsou tak nacpané, že na něco takového nezbývá čas,“ odpovídá ředitelka školy Zlata Kobrlová. „Na dějepis je v 9. třídě jen hodina týdně, takže máme práce až nad hlavu.“

Poslední léta trávil osmapadesátiletý vesnický kněz své dovolené výhradně na cestách: vydal se pěšky na tři tisíce kilometrů dlouhou pouť z Železnice do španělského poutního města Santiago de Compostela. A doma našel dobrého přítele v ukrajinském malíři Michailu Ščigolovi, který se tu usadil před patnácti lety se synem Danielem postiženým mozkovou obrnou (v Železnici býval vyhlášený rehabilitační ústav). Nejprve mu farář pomáhal s rekonstrukcí domu, pak se sblížili a dnes se navštěvují a vedou spolu dlouhé hovory.

„Já se ho ze začátku ptával – co dělá vzdělaný, schopný člověk jako vy tady?“ říká drobný malíř ve své chalupě. „On vždycky odpovídal: Bůh to tak chce. Mně ten jeho pohled na svět hodně pomohl. Dřív jsem si myslel, že jsem se obětoval pro svého syna, že jsem se vzdal kariéry. Ale díky panu faráři jsem pochopil, že jsem to udělal kvůli sobě a že to bylo dobře i pro moji malbu.“

Noční pobuřování

Paní Dolores Šavrdová má ve věcech pořádek. Porcelán pečlivě vyrovnaný ve vitríně, v bytě uklizeno, dokumenty, fotografie a korespondenci setříděné v krabicích. Proto když bere do rukou svůj třicet let starý občanský průkaz, aby si připomněla, v kterém roce se vdávala, omluvně nad jeho pomačkanými okraji poznamená: „To mi udělali estébáci. Kontrolovali nás tak často, že ho odrbali.“ Datum své svatby nakonec najde: rok 1971. Tehdy si vzala muže, který se v normalizující se české společnosti vydal skutečně kaskadérskou cestou. Stal se na dlouhá léta jediným signatářem Charty 77 ve městě, jemuž komunističtí funkcionáři ještě v 70. letech přezdívali „kovadlina socialismu“. Údery kladiva, kterými se svého osamělého disidenta Ostrava rozhodla zkrotit, nakonec spisovatel Jaromír Šavrda nepřežil – kriminál mu podlomil zdraví natolik, že rok a půl před listopadovou revolucí zemřel.

Z dnešního pohledu si Jaromír Šavrda našel pro své večery celkem nevinnou zábavu: na psacím stroji přepisoval pro přátele knihy, které v Československu vyšly v 60. letech, ale po srpnové okupaci musely zmizet z knihoven. V roce 1968 uvěřil obrodnému procesu, na chvíli vstoupil do KSČ a psal do novin reformistické články, po srpnové okupaci byl vyhozen ze strany, novin a posléze – těsně před promocí – i z právnické fakulty. Teď v polovině 70. let bušil po nocích do stroje a kromě toho pomáhal svými právními znalostmi lidem, kteří se ocitli v nesnázích – ať už z politických nebo jiných důvodů. „Byl moc důvěřivý, vždycky jsem mu říkala, že na to doplatí,“ vzpomíná dnes jeho manželka.

Jaromír Šavrda požádal jednu svou známou, jejíž manžel byl tiskař, o výpomoc se samizdatem, ale ona ho udala. V září roku 1979 zazvonila u jeho dveří policie. Po domovní prohlídce si odvážela plné auto strojopisů. Nazítří dostal spisovatel předvolání a domů už se nevrátil. Rok zůstal ve vazbě bez možnosti návštěv a pak ho ostravský soud odsoudil za pobuřování – tedy za to, že na stroji opsal a rozdal přátelům několik knih – na dvacet pět měsíců.

„Zůstala jsem úplně sama a s minimem peněz, protože nám vzali Jaromírův invalidní důchod. Manžel trpěl tuberkulózou ledvin a špatnými cévami a srdcem, takže jsem se hodně bála, co kriminál udělá s jeho zdravím. Nikoho z opozice jsem neznala,“ vypráví paní Dolores, která tehdy pracovala jako účetní. Likvidační pokutu 5000 korun, kterou soud navíc rodině vyměřil za údajně nezákonné právnické konzultace (Dolores Šavrdová brala plat tisíc korun měsíčně), nakonec zachránila jedna tajuplná solidární akce. „V noci zazvonil zvonek a za dveřmi stála neznámá žena,“ vzpomíná paní Dolores. „Beze slova mi dala do rukou obálku a odběhla pryč. Bylo v ní pět tisíc. Do dneška nevím, kdo nám je dal.“

Sami proti Mamulovi

Ostrava, 1981. Městu a celému regionu vládne obávaný krajský tajemník ÚV KSČ Miroslav Mamula, pijan a stalinista, který přidává zaměstnancům pověstné pracovní soboty a rozhodně nehodlá v ocelovém srdci republiky dopustit rozšíření „kontrarevoluce“. „Z Ostravy nám Prahu neuděláte,“ slýchává Dolores Šavrdová často na výsleších. „Tady je dělnický kádr, který nedovolí rozvrat republiky.“ Estébáci vědí, co říkají: směs zastrašování, propagandy a korumpování horníků vysokými platy zcela vygumovala jakýkoli pokus o odpor a ojedinělé chartisty, jako byl spisovatel Ivan Binar, pronásleduje policie tak tvrdě, až emigrují. Počátkem 80. let není v Ostravě žádný signatář Charty.

Jenže když Jaromír Šavrda opouští brány věznice v Ostrově nad Ohří, staví se cestou domů ještě v Praze a Chartu 77 podepíše. Na dalších šest let bude v Ostravě jediný. „Když se do něčeho zakousnul, už se nepustil,“ vzpomíná na Jaromíra disident Tomáš Hradílek z Lipníka nad Bečvou, který mezitím rodinu kontaktoval a spřátelil se s ní. „Byl nesmírně obětavý člověk a do všeho se hnal, často jsem měl o něho strach.“

Šavrda začne znovu opisovat knihy, jezdí na soudy disidentů, rozšiřuje samizdaty. A ostravští estébáci jsou při chuti. „Ta šikana byla strašná,“ říká dnes Dolores Šavrdová. I po letech se jí třese hlas a vyprávění často přerušuje, protože se jí do očí derou slzy. Šavrdovi jsou 24 hodin denně odposloucháváni, pravidelně nacházejí prořezané pneumatiky auta ve chvíli, kdy mají někam odjet. „Často mi v noci volali, a když jsem zvedla telefonní sluchátko, ozvala se z něj strašná rána, jako by někdo na druhém konci vystřelil,“ vypráví paní Dolores. „Špatně z toho slyším na jedno ucho.“ Tlaku si samozřejmě nebylo možné nevšimnout – a lidé se báli. „Tady v Ostravě nebylo moc spřízněných duší, byli jsme hodně sami,“ říká paní Šavrdová. „Jedna kamarádka z práce za mnou třeba přišla, že jí manžel zakázal se se mnou stýkat.“

Po dvou letech na svobodě nad Jaromírem Šavrdou spadla znovu klec – za opisování několika knih (kuriózní je, že tou nejnebezpečnější podle názoru soudu byla báseň Alexandra Tvardovského, který v rodném Sovětském svazu ani nebyl na indexu) dostal u soudu opět 25 měsíců natvrdo. To už byl poměrně vážně nemocný, špatně chodil, soud ale zdravotní důvody neuznal. „Psala jsem žádost o milost prezidentovi, ale ozvali se estébáci,“ vzpomíná paní Dolores. „Že prý o milosti rozhodují oni a že to záleží na mě. Stačilo by, kdybych pro ně pracovala. Tak jsem jim řekla, že to neudělám, ani kdyby měl Jaromír ve vězení zemřít. Tím bych pošlapala všechno, o co se snažil.“

Z druhého vězení se vrátil Jaromír Šavrda v opravdu vážném stavu. „Byl takový vyhaslý, oči měly jinou barvu,“ říká jeho manželka. „Pořád ale věřil, že už to brzy skončí.“ Dál jezdil k soudům podpořit kamarády, i když špatně chodil a občas už ho museli přátelé nosit. K Novému roku 1988 poslal známým péefko s básničkou: Ač z toho budou jistě vzteklí / Hlásím všem složkám StB / Za to co let jsem prožil v pekle / Už brzy přijdu do nebe. O pět měsíců později Jaromír Šavrda zemřel na infarkt.

Strážný anděl

„Ostrava byla šílená,“ říká Jiří Gruntorád, který Šavrdovi v posledních letech života vydal samizdatem vzpomínky z vězení a sbírku básní. Spisovatelovou smrtí to šílenství neskončilo.

Tu noc, kdy zemřel, zazvonil v bytě telefon a kdosi na druhém konci drátu se zoufalé manželce představil jako „Jaromír“. Při zádušní mši nechali estébáci schválně dřív odjet autobus, aby se hosté nedostali včas ke kostelu. Když chtěla Dolores Šavrdová nechat vyrobit poděkování za kondolence, nenašla v roce 1988 v celém městě jedinou tiskárnu ochotnou vytisknout lístek se Šavrdovým jménem – musela kvůli tomu jet do Brna. „To, co jinde šlo, byl v Ostravě problém. Vaculík ve svém Českém snáři píše, že si chodil dát svázat samizdaty ke knihaři. Já bych s nimi nedošla ani na tramvaj,“ říká hořce paní Dolores. Jako poslední rozloučení se svým úhlavním nepřítelem si severomoravští estébáci dopřávali ničení spisovatelova hrobu. Vdova po politickém vězni pravidelně nacházela na hřbitově vytrhané túje, rozmlácené sklo nad náhrobkem, ukradené věnce.

Dolores Šavrdová žije v posledních letech sama v ostravském sídlištním bytě, jen málo chodí mezi lidi. „Ona byla jeho strážným andělem, Jaromír byl nepraktický člověk a ona ho držela,“ říká rodinný přítel Tomáš Hradílek. Starala se o domácnost a šest perských koček (sama podepsala Chartu až v roce 1987, aby ji nezavřeli také a ona nemusela dát manželovy milované kočky pryč). Po manželově smrti se u ní doma začali scházet mladí lidé, takže těsně před revolucí se jejím přičiněním počet ostravských chartistů vyšvihl na 27.

„Já jsem nikdy nemluvila o sobě, chtěla jsem vyzdvihnout Jaromírovu oběť,“ říká šestasedmdesátiletá žena. Satisfakce se dočkala, když v lednu 1990 jel čerstvě zvolený prezident Václav Havel na návštěvu Ostravy a jeho první kroky vedly k Šavrdovu hrobu. Jenže pak přišly rány. Z jednoho z blízkých rodinných přátel se vyklubal dlouholetý placený agent StB, při schvalování čestného občanství pro Jaromíra Šavrdu na magistrátu došlo k trapným tahanicím, protože je blokovali nejen komunisté, ale i pravicovější část ODS, které vadilo, že byl spisovatel v osmašedesátém ve straně. Stejné námitky vůči němu mají někteří ostravští političtí vězni z 50. let.

Dolores Šavrdovou to po letech perzekuce zraňovalo a Havlem udělený Řád TGM už to nemohl spravit. Uzavřela se a až na výjimky nechce mluvit s novináři.

„Víte, o Ostravě se vždycky říkalo, že tady se nedalo proti režimu nic dělat, že každého vyhnal nebo zlomil,“ shrnuje Tomáš Hradílek příběh manželů Šavrdových. „Ale Jaromír dokázal, že to šlo. A Dolores svůj životní úkol vedle něj splnila beze zbytku.“


Nawww.respekt.czsi můžete přečíst Prohlášení Charty 77 a starší články Respektu související s tématem.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1448
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte