Divokost v srdci

Mořský orel, v Čechách dávno vyhubený, tu má znovu hnízda, vyvádí mladé. Znovu mu ale hrozí smrt. Vzácní ptáci jsou vybíjeni otrávenými návnadami. Jedem hynou stovky dalších zvířat. A pachatel zatím uniká.

K hnízdu a k vodě

Vlasta Škorpíková je na první pohled nenápadná úřednice státní správy. Teď nás ale s dalekohledem v ruce vede lesem na jedno tajné místo na Znojemsku. Chceme vidět orlí hnízdo. Ornitologové, chránící dravce, polohu hnízd přísně tají. Trmácíme se rákosím a zapadáme do bahna. Jsme v lužním pralese někde u řeky Dyje. Orlí hnízdo je v koruně dubu. A spatřit ho je šok. Neuvěřitelná stavba, dvoumetrový koš ze silných větví, je asi dvacet metrů nad zemí. Orli teď ale létají daleko odsud, shánějí potravu. Musíme za nimi k vodě. Na hrázi Jaroslavického rybníka, kousek od Znojma, právě nacvičuje kutálka. Trhovci nabízejí burčák, perníková srdce, cukrovou vatu. Obrovský rybník je vypuštěný, těsně před slavnostním výlovem. Na mělčině u hráze sebou bijí v bahně stovky ryb a odírají si šupiny o kameny. Mělčiny a kupy bahna, kde se mrskají ryby, jsou všude po nedozírné ploše rybníka. V tlejícím bahně loví volavky, čejky, kormoráni. Všude poletují hejna racků, míhají se malí, hbití orlovci. V té záplavě uvidíme dravce najednou úplně zřetelně. Obr s dvouapůlmetrovým rozpětím křídel se obloukem snese z výšky a zasekne spár do rybího břicha. V dalekohledu se ještě bleskne ostrá žluť zahnutého zobáku, orel párkrát máchne křídly a je pryč.

Pár kapek

Jako malá přičichla Vlasta k divočině přes strýce pytláka. O orlech nejprve četla v knížkách, pak za nimi vyrážela na Slovensko. V osmdesátých letech, kdy u nás zahnízdilo osm párů dravců ze severu, už se ale s dalekohledem pouštěla do krajiny v Čechách. Orli se usadili hlavně u vodních nádrží na Třeboňsku, u Znojma, ale i v Pojizeří či u Máchova jezera. Dnes jich tu žije asi 30 až 35 párů. „Vidět orla v letu je fascinující zkušenost, je to dotek prapůvodní divokosti,“ říká drobná úřednice a členka České ornitologické společnosti, která orla zvolila za ptáka roku 2006.

Poslední dobou ovšem Vlastě sledování orlů nepřináší jen radost. Ve zhruba posledních dvou letech orly a mnoho jiných zvířat, včetně zaběhlých domácích mazlíčků, mimo ilegální odstřely masakrují především otrávené návnady. Přestože je používání otrávených návnad zakázáno zákonem o myslivosti z roku 2001, zabíjí nyní zvířata a ptáky obzvlášť nebezpečná látka – prudce jedovatý karbofuran. Zemědělci jím chrání řepu, kukuřici či brambory před hlodavci. Je k dostání ve spoustě zemědělských družstev. „K zabití i tak velikého ptáka, jako je orel, stačí pár kapek jedu. Umírá ochrnutím v bolestivých křečích,“ říká Vlastin kolega, ornitolog Zdeněk Vermouzek. „Jenom letos jsme zaznamenali mimo káňata, sokola a dalších otrávených ptáků i zabití celkem osmi mořských orlů,“ říká dlouhovlasý třicátník z Moravské ornitologické stanice Muzea Komenského v Přerově.

A to je pro orlí populaci katastrofa. Orel je totiž monogamní, pokud přijde o druha či družku, další spárování mu trvá celé roky. A mládě může mít jedno do roka. Vermouzek s přáteli založil sdružení Volná křídla, které monitoruje otravy ptáků už několik let, iniciuje trestní stíhání neznámých travičů, stojí také v čele kampaně proti používání karbofuranu. A kampaň i jednání s firmou SN ARGO, která u nás s jedem obchoduje, mají výsledky. „Letos už se karbofuran nedováží. Právě kvůli špatnému světlu, které na něj vrhají otravy zvířat. A používání zásob bude velmi omezeno,“ říká vedoucí Státní rostlinolékařské správy Pavel Minář. „Uvidíme. Zatím jsou ale jedy pořád skladovány po celé zemi,“ říká k tomu skepticky Vermouzek.

A kdo zabíjí zvířata a ptáky návnadami? „Myslivci,“ říká přesvědčeně úřednice Škorpíková. „Nikoho z nich jsem sice klást návnadu neviděla, ale vyplývá to z logiky věci. Návnady se často nacházejí v jejich revírech. Jedině myslivci vnímají dravce jako konkurenty. Co má křivý zobák, musí dolů, to je staré myslivecké heslo. Normálnímu člověku dravci nevadí, nestřílí je ani netráví,“ dodává. „Otravy odsuzujeme,“ brání své lidi rezolutně Petr Šmutrmajer, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty. „Kdo položí otrávenou návnadu, dopouští se pytláctví a to obzvlášť zavrženíhodným způsobem. Může být odsouzen na dva roky. Je ale pravda, že v naší jednotě je 1400 členů a za každého prostě ručit nemohu. A v republice je myslivců ještě desetkrát více. Ty záhadné otravy orlů z poslední doby si ale neumím vysvětlit. Už mě napadlo, že jde o čin nějakého šílence,“ říká Šmutrmajer.

Sadista, myslivci a obyčejní lidé

Sadista-soukromník, který z okýnka auta rozhazuje otrávené mršiny u řek a rybníků, kde orli hnízdí? „To je úplný nesmysl,“ odporuje jednatelově vizi Vermouzek. Jeho sdružení vyhlásilo odměnu 70 000 korun za dopadení pachatele. „Přes trestní oznámení, která podáváme, totiž policie neodhalila pachatele ani jednou.“ Důvody? „Na vsi, kde každý zná každého, je zřejmě nemožné udat souseda. Ale hlavně – myslivec bude těžko vyšetřovat myslivce,“ říká ornitolog. Policie nesouhlasí. „Při trávení zcela chybí svědci a důkazy. A chytit traviče někde v lese za ruku se prostě zatím nepodařilo,“ vysvětluje plukovník Jan Hanzlíček z pražského policejního prezidia, který má na starosti ochranu přírody. Sám je od mládí nadšeným myslivcem. „Když tak chodím po lese, krásně se uvolním,“ říká. Ale podle něj mezi myslivci traviči nejsou. „Kdo by se dopustil travičství, už by si nikdy z flinty nezastřílel. To by přece nikdo neriskoval!“ Tak kdo tedy v Čechách tráví zvěř a divoké ptáky? Podle myslivce Šmutrmajera i policisty Hanzlíčka jsou to venkované neschopní vymanit se z minulých návyků. „Trávit bylo normální,“ vzpomíná Šmutrmajer na časy před listopadem. „Otrávená vejce proti vranám jsme fasovali na veterině.“ A policista ho doplňuje: „Víte, já to neomlouvám, ale co mají dělat obyčejní lidé, když jim kuna třeba vymorduje kurník nebo dělá rotyku na půdě? Střílet na vsi mezi domy nebudou. Položí návnadu a omylem se otráví třeba nějaký hraboš, který odběhne, pak ho sežere pták, ten poodlítne a umře. A jak mám pak najít pachatele? Věřte, je to skoro nemožné.“

Máme rádi dravce

Pod mohutným dubem na zastrčeném nádvoří znojemského hradu je deset malých dřevěných budek. Na řetízcích se tu zmítají a tlučou křídly dravci. Orel skalní, raroh, sokol, krkavec, káňata. Takhle ptačí pacienti vítají šéfa stanice, hubeného čtyřicátníka Rostislava Jordána, který jim nese krmení. Jsou tu jen „hendikepové“, čili ptáci, kteří se do opatrování dostali zmrzačení brokovnicí nebo třeba po nemoci. Rostislav má na vestě sokolnické odznaky, stanici tu už tři roky spravuje se synem Lukášem. „Další ptáky máme ještě doma,“ říká Jordán. Tam o ně pečuje jeho manželka a dcera. Jordánovi v létě dělají přehlídky dravců pro turisty, krmení financují z dobrovolného vstupného. Otec se synem mají každý svého raroha, se kterým „jezdí na špitál“, čili přivydělat si plašením holubích hejn u místní nemocnice. Za letní atrakce jim město Znojmo půjčuje prostor a dává malý grant. Celou stanici ale drží ze svého starší Jordán, jezdí s kamiony a pracuje s bagrem. Díky Jordánům přežily během let stovky ptáků. „Hlavně na jaře lidi nosí poštolky vypadlé z hnízda i postřelené ptáky.“ A tuhle zimu se tu zachránil i otrávený mořský orel. Nejbližší Státní záchranná stanice je v Pavlově, odsud asi sto kilometrů daleko. Přestože Jordánovi péčí o chráněné ptáky, kteří by bez nich nejspíš zahynuli, vlastně státu zachraňují statisíce, nemají nárok na žádnou státní podporu. „Počítáme každou korunu, a jak to bude se stanicí do budoucna, neodhadnu,“ říká Jordán. Představit si ale, že by stanici zavřel, nedokáže. „To nejde. Zahynuli by. A my máme dravce rádi.“