0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Scéna29. 9. 20063 minuty

Mimochodem

Chtěl jsem psát o podzimu. Vždyť minulou sobotu kalendářně začal a v Paříži je prozatím příjemně slunný a teplý. Na internetu se však objevila překvapivá zpráva.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Chtěl jsem psát o podzimu. Vždyť minulou sobotu kalendářně začal a v Paříži je prozatím příjemně slunný a teplý. Na internetu se však objevila překvapivá zpráva. Několikrát jsem si ji přečetl, vypnul počítač a šel k Abdulovi – což je nejbližší koloniál vedený dvěma Marokánci – pro pivo.

Cestou mně došlo, že tehdy roku 1992 byl taky podzim. V deníku Libération publikovali článek o čínském disidentovi Harry Hongovi Wu a jeho knize Návrat do lao-kaj. Lao-kaj lze přeložit jednoduše jako souostroví Gulag a funguje dodnes, Harry Wu v něm kvůli svým názorům strávil devatenáct let. Mě však fascinovalo především to, že byl do lao-kaj zavřen v den, kdy jsem se narodil, a propuštěn na svobodu přesně toho dne, kdy jsem maturoval. Devatenáct let naplněných prvními kroky, pády, slovy, školkou, školou, pubertou a dospíváním. Devatenáct let naplněných prvním bitím, depresí, samotkou, vymýváním mozku, vynucenou sebekritikou a ponižováním. Na jedné straně relativní klid, na druhé peklo.

Vrtalo mi to hlavou. Šlo o podobný typ úvah, jimiž se zabývá hrdina Nathan ze Styronova bestselleru Sofiina volba, když dospěje ke zjištění, že v den Sofiina osudového rozhodnutí před osvětimskou plynovou komorou mu někde v New Yorku bylo špatně z banánů. Dětství a dospívání v komunistickém Československu 60. až 70. let nebylo jednoduché, ale s maoistickým lágrem to nelze srovnávat. Proto jsem Harrymu před oněmi čtrnácti lety napsal a on mně odpověděl. Mezitím jsem přečetl jeho Návrat do lao-kaj, kde popisuje své ilegální cesty se skrytou kamerou do míst nelidského utrpení, o jejichž existenci chtěl světu opilému čínským ekonomickým zázrakem podat zprávu.

Napadlo mě udělat s ním rozhovor. Souhlasil. A tak jsem jedné čtvrteční noci roku 1992 přijel přímo ze sanfranciského letiště do městečka Milpitas, kde tenkrát žil. Rozhovor se měl konat až v pátek, ale Harry musel na poslední chvíli program změnit. Bylo po půlnoci, když jsme spolu s někdejším spolužákem, jenž na západní americké pobřeží zamířil ihned po maturitě, zaklepali u jeho dveří. Měl jsem za sebou namáhavé cestování, Harry celodenní práci s projevem a přípravu na ranní let do Hongkongu. Oba jsme byli unavení a trochu nervózní. Proto navrhl, abych přišel až v úterý. Když mu bývalý spolužák přeložil, že v neděli musím opět sedět na své recepční židli v jednom pařížském hotelu, překvapeně si sundal brýle a řekl: „Já myslel, že jste novinář?“ „Nejsem, ale váš příběh mě moc zajímá.“ „Ale to interview pak nebude nikdo číst.“ „Třeba jo.“ Pomalu vstal z křesla, zamyšleně se rozhlédl a zmizel. Někde v domě se ozvalo bouchání. Tak abychom šli, prohodil kamarád. Po chvíli se Harry vrátil s podnosem, na němž stála velká konvice s čajem a tři šálky. „Tak se do toho pustíme,“ řekl a usmál se.

Po návratu do Paříže jsem rozhovor přepsal a doplnil o krátkou informaci o knížce. Poté jsem kopie zaslal do českých novin a týdeníků. Nic se nedělo. Až jednoho večera zazvonil telefon a představil se Zbyněk Petráček. Rozhovor vyšel v Respektu a tím začala moje spolupráce s tímto časopisem. Škoda, napadlo mě u Abdula, že to asi poté, co jsem si přečetl zprávu o posledních událostech v Respektu, skončí.

Reklama

Autor je spisovatel.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].