Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Den, kdy zvítězil hypermarket

„Očekává se, že v roce 2000 dosáhne počet velkých hypermarketů jen u největších aglomerací osmdesáti jednotek, tudíž možnosti zřizování jsou již limitovány,“ píše v roce 1999 analytik Svazu obchodu ČR Ladislav Šípek. Dnes v Česku stojí přes dvě stě hypermarketů a napřesrok developeři avizovali další rekordní přírůstek.

2006-1393-mobr-13A.gif
2006–1393-mobr-13A.gif • Autor: Respekt

2006-1393-vobr-13A.jpg
Fotografie: Štěstí, že to tu nechtěli regulovat. • Autor: Respekt

Zní to neuvěřitelně, ale v době, kdy čeští hokejisté proháněli puk v Naganu, patřil výraz hypermarket ještě málem do slovníku cizích slov. Stálo jich u nás jen několik, na nákupy se chodilo nejčastěji do samoobsluhy a malé obchůdky se čile množily. O osm let později se ocitáme ve zcela jiném světě. S více než dvěma sty hypermarkety Česko vede žebříček postkomunistických zemí, prstence nákupních zón obrůstají každé větší město a malých obchodů ubývá. Pivo se dá pořídit za dvě koruny, průměrný Čech si pro něj ovšem zajede několik kilometrů autem. Takže: jak se nám v tomhle světě žije?

„Mám ráda přírodu a sem mě to táhlo odmala. Bydlet tady byl můj sen,“ svěřuje se na zahradě své luxusní novostavby Petra Täuberová. Pohledná osmadvacetiletá žena v letním parnu popíjí ledovou šťávu a pozoruje zalesněné kopce okolo. Jsme v Brně-Ivanovicích, nejatraktivnější čtvrti jihomoravské metropole. Právě tady se odehrává zatím poslední a vcelku výmluvný díl seriálu budování hypermarketů v Čechách.

Brněnské Beverly Hills, obklopené lesy, všechny místní realitní kanceláře inzerují jako oázu klidu jen pár minut autem od centra metropole. Ivanovice jsou ideální bydlení pro novou podnikatelskou elitu i milovníky tichého prostředí, kteří dosáhnou na tučné hypotéky. Přestože metr čtvereční pozemku se tu prodává za 3000 korun, což je moravský rekord, volné stavební parcely šly během pár let rychle na odbyt. V Ivanovicích, připomínajících spíš vesnici postavenou z lega než městskou čtvrť, vyrostly desítky domků na klíč i honosných novostaveb. Ty nejnovější se právě dokončují nebo čekají na kolaudaci.

Když úspory z rodinného podnikání před pár lety dovolily Petře Täuberové uvažovat o stavbě domu ve vysněné čtvrti, rozhodla se nenechat nic náhodě. Kromě zařizování koupě pozemku a samotné stavby chodila pravidelně na jednání místního zastupitelstva, seznámila se se starostkou, zajímala se, co a jak v Ivanovicích funguje. Správa obce na ni dělala dobrý dojem, lehkou nejistotu v ní vzbuzovalo jen ječmenem porostlé pole přímo proti novým rodinným domům. V územním plánu města mu totiž příslušela zkratka SV/V – laicky řečeno informace, že na poli lze postavit sklad, obchod nebo výrobní halu. Představa fabriky pod okny potenciální obyvatelku samozřejmě znepokojila, na stavebním úřadě i zastupitelstvu jí ale všichni uklidňovali, že nic takového nepadá v úvahu. „Říkali mi, že tam budou stát malé obchůdky či řemeslné dílny, kombinované s rodinnými domy. Navíc brněnský magistrát vždycky tvrdil, že průmyslová zóna je na jihu města, sever slouží k rekreaci,“ vypráví Petra Täuberová. Úřední sliby jí připadaly jako dostatečná záruka a míchačky se pustily do práce na jejím novém domově.

Střih, píše se rok 2006. Vila paní Täuberové je po kolaudaci a na protilehlém poli se schyluje ke stavbě obřího obchodního domu pro kutily. Nadnárodní řetězec Bauhaus přes prostředníka skupuje pozemky a jen neochotně veřejně odhaluje své plány. Na veškeré požadavky města, aby vyšel vstříc místní klidné atmosféře, reaguje negativně. Citlivější architektura? Vyloučeno, hobbymarket bude mít typizovanou halu. Nechat pozemku přirozený svah? Kdepak, pole se náspem srovná do roviny, čímž se příjezdová cesta zvedne na úroveň prvního patra – tedy ložnic – rodinných domů naproti. A teď to nejlepší – aby byl obchod lépe vidět z dálnice za kopcem, otočí ho Bauhaus k obci zády. Majitele nejdražších brněnských vil tedy čeká po probuzení pohled na vnitřnosti hypermarketu, zásobovací rampy, vykládku palet z kamionů, odvoz odpadků. Po dnes prázdné silnici brzy projede minimálně patnáct set aut denně. A v obci se šeptá, že další investoři už si brousí zuby na okolní pozemky.

„To víte, že když v neděli pozdě večer dostanu chuť na zmrzku, taky si ji ráda jedu koupit do hypermarketu,“ ujasňuje si svůj vztah k nákupním centrům paní Täuberová, „jenže není přece možné dovolit výstavbu bez jakýchkoli regulací.“ Rozhořčená mladá žena se spojila s dalšími sousedy, kterým obchod zkřížil plány na klidné bydlení a také znehodnotil draze nabytý majetek, a pustila se do boje s hypermarketem. Není v tom sama. Stavbu v obci nechce nejen drtivá většina občanů, jak zjistil nedávný průzkum, který provedli studenti brněnské univerzity, ale ani starostka a kompletní zastupitelstvo. Bydlí tu bohatí lidé, kteří se snadno dohodnou a kterým dělá zázemí zkušená brněnská nevládní organizace. Všichni jsou rezolutně proti, kauza má publicitu v médiích. A pointa? V Česku roku 2006 není síly, která by dokázala rozjetý hypermarket zastavit.

Přichází investor

Základní stavební kámen budoucího spotřebitelského ráje i starostí s ním spojených byl trochu symbolicky položen jen pár stovek metrů od vily paní Täuberové. Za kopcem, který odděluje Ivanovice od dálnice do brněnského centra, postavila firma Globus v roce 1996 historicky první smíšený obchod s prodejní plochou větší než 2500 m2 alias hypermarket. Pionýr, který měl první dva roky v zemi jen mizivou konkurenci, se narodil do vděčné doby. Postkomunistická země, vyhládlá padesátiletým přešlapováním ve frontě na banány, se v polovině devadesátých let konečně pořádně najedla – plocha obchodů v celém Česku se oproti revolučnímu roku 1989 téměř zdvojnásobila a počet zaměstnanců či živnostníků za pultem dosáhl historického maxima 775 000 lidí. Tou dobou už na trhu hezkých pár let nedominovaly malé soukromé obchůdky, i když jejich počet ještě rostl, ale nadnárodní supermarketové řetězce. Co se zdálo jako rozvinutý kapitalismus, byl však zatím jen slabý začátek české nákupní horečky. Tak například desítka nejsilnějších maloobchodních řetězců (Kaufland, Lidl, Ahold, Penny Market, Billa, Tesco, Meinl, Plus, Globus, Spar, Carrefour) v roce 1997 utržila „pouhých“ 25 miliard korun. O osm let později ji čekají tržby ve výši 145 miliard a na stejnou expanzi se mohly těšit i hobbymarkety pro kutily.

Nástupu nákupních gigantů si v témže roce povšimla vláda. Ministerstva průmyslu a obchodu a místního rozvoje se spolu s profesním Svazem obchodu ČR sešla nad otázkou, zda je třeba rozvoj velkoprodejen nějak regulovat. Rozhodli se jednomyslně: ne. Bohatě prý postačí, když na nákupní centra dohlédnou obce, které vládnou územními plány a stavebním řízením.

Opravdu málokdo tehdy odhadl, jak obrovský hypermarketový boom nastane. „Očekává se, že v roce 2000 dosáhne počet velkých hypermarketů jen u největších aglomerací osmdesáti jednotek, tudíž možnosti zřizování jsou již limitovány,“ píše v roce 1999 analytik Svazu obchodu ČR Ladislav Šípek. Dnes v Česku stojí přes dvě stě hypermarketů, jen loni jich zahajovalo rekordních třicet (plus šest obřích nákupních center), letos se očekává vznik dvacítky nových a napřesrok developeři avizovali další rekordní přírůstek. S dvaceti superobchody na milion obyvatel jsme předběhli všechny kolegy z postkomunistického bloku – Maďarsko jich má polovic, Polsko třetinu, na paty nám šlape jen Slovensko.

Už i Jičín

Češi si nákupní ráje zkrátka zamilovali. Hypermarkety nejprve obrůstaly okraje měst a vznikaly tak obrovské nákupní zóny, v poslední době ale stále častěji pronikají blíž k centrům. Například v Praze na Chodově loni na podzim otevřelo největší nákupní centrum v zemi (kromě obří samoobsluhy se chlubí i rekordním počtem dvou set obchodů pod jednou střechou) a seznam těch, která se ještě chystají, může nepřipraveného obyvatele hlavního města svou délku zaskočit: multifunkční centrum Arkady na Pankráci, Centrum Opatov, Vltava River Park v Holešovicích, Vítek Centrum u Masarykova nádraží, Dejvice Center na Vítězném náměstí, A7 Arena Holešovický pivovar, Copa Centrum u metra na Národní třídě, Palladium v bývalých kasárnách na náměstí Republiky, Obchodní centrum Švestka v Ruzyni… Sečteno a podtrženo – jen v metropoli vzniká celkem 32 nových projektů včetně kancelářských budov.

Zatímco dříve se hypermarkety stavěly ve velkých městech, dnes má své Tesco třeba i sedmnáctitisícový Jičín, Opava či Znojmo si dopřály hned po čtyřech hypermarketech. Pro obecní kasu to není jednoznačné plus – inkasuje sice daň z nemovitosti, ale obchodní centrum znamená také výrazně větší provoz přes obydlené čtvrti, vyšší náklady na údržbu a opravu silnic a další výdaje. Nejvíce obřích obchodů dnes najdete v Moravskoslezském kraji, nejméně jich má Vysočina. Okresů, kde nestojí žádný, je už jen jedenáct. Stejnou hypermarketovou horečku jako postkomunistická Evropa na přelomu tisíciletí prožívá pouze východní Asie.

Hypermarkety změnily obvyklé způsoby nakupování. Přetáhly zákazníky nejen drobným živnostníkům, ale i služebně starším supermarketovým řetězcům, zdatně jim konkurují jen diskonty typu Lidlu nebo Plusu, které prodávají z palet mimořádně levné potraviny. Podle průzkumu agentury AC Nielsen v hypermarketech nakupuje až 70 % zdejších obyvatel a tráví v nich čím dál více času. Obvyklý způsob obstarávání potravin devadesátých let – tedy 3krát týdně s velkou taškou do obchodu – se změnil. Jak zjistila další agentura Incoma, rodiny pořádají výpravy za nákupy jednou až dvakrát týdně, většinou jezdí autem a v hypermarketu stráví minimálně hodinu až dvě (čtvrtina zákazníků ovšem mnohem víc, někdy celý den). Vytrvale také roste průměrná výše útraty – podle posledních průzkumů průměrný Čech nechá u pokladny skoro dva tisíce korun.

Nesvobodný svět

Výhody levného nakupování asi není třeba detailně rozebírat – většina obyvatel Česka dává týden co týden najevo, že jim rozumí dostatečně. Vzhledem k tomu, že nás na rozdíl od asijských konzumních tygrů zastihla nákupní vášeň uprostřed příprav na vstup do Evropské unie, je ale trochu s podivem, že se politici u sousedů neinformovali, zda neexistují také nějaká rizika, kterým by stálo za to se vyhnout. „Hypermarkety mají spoustu negativ,“ říká Milan Štefanec, člen brněnské nevládní organizace Nesehnutí, která se tématu dlouhodobě věnuje. „Zastavují volnou krajinu nevzhlednou architekturou, například v Brně jich 80 % vzniká na zelené louce. Výrazně zvedají automobilovou dopravu ve městech, a díky dominantnímu postavení na trhu, dumpingovým cenám, kterým se nedá konkurovat, a tvrdé politice vůči dodavatelům ničí lokální výrobce i obchodníky. Centra měst se vylidňují, protože není, proč do nich chodit.“

Obdobné výhrady má pražský urbanista a architekt Pavel Hnilička, který se fenoménu suburbanizace věnoval postgraduálně na univerzitě ve Švýcarsku. „Vznikají tu prazvláštní oblasti, kde je člověk naprosto nesvobodný, protože se v nich dá pohybovat jen autem,“ vysvětluje, „tahle monofunkční krajina je nejen nehostinná, ale pro město i nesmírně drahá – roztahuje jej do šířky, což s sebou nese náklady na silnice, osvětlení, sítě.“

V zahraničí, kde mají megaobchody mnohem delší tradici, podobně kritická slova běžně volí i politici a postupně se jim přizpůsobuje také legislativa. Většina evropských zemí reguluje otvírací dobu hypermarketů, mnohde, jako třeba v Německu, se přitvrdily antimonopolní zákony, takže prodejce nesmí nabízet zboží za nižší než nákupní cenu (běžná praxe po vstupu řetězce na trh, která má odstavit konkurenci). Západní země také přísněji posuzují vliv hypermarketů na krajinu, německé územní plány limitují kapacitu obchodů, Britové rovnou zakázali stavět ve volné krajině mimo obce. Francie šla tak daleko, že vznik každého superobchodu musí povolovat vláda a prakticky umožňuje jen náhradu za zkrachovalý podnik. V roce 2003 tak na území celé Francie vznikly pouze čtyři hypermarkety. Podnikání řetězců všude ostře sledují antimonopolní úřady a běžně udělují vysoké pokuty. Britský ministr životního prostředí před třemi týdny na schůzce osobně přemlouval šéfy řetězců k ekologičtějšímu chování a část jich například slíbila, že zkusí stavět budovy ze dřeva.

U nás si velké obchody užívají naprosté svobody. Magistrátní úředníci měst jako Brno nebo Olomouc se sice svého času pokoušeli přijmout regulativ, kolik smí být ve městě obchodní plochy, ale politici jej včas poslali k ledu (navrhovaný 1 m2 na obyvatele je dávno překonán). Dumpingové ceny český zákon zakazuje jen dominantním podnikům na trhu (což v případě řetězců není žádný, protože jich je hodně), takže si v českých super nebo hypermarketech leckdy můžete koupit rohlík za padesátník a zapít ho pivem za dvě koruny. Mluvčí antimonopolního úřadu Filip Vrána si vzpomíná na jedinou udělenou pokutu (dostali ji v roce 2003 Billa a Meinl za to, že si domlouvali systémy slev a bonusů pro zákazníky), další pokus penalizovat deset řetězců za to, že jim ve stejnou dobu záhadně vzrostla cena brambor na téměř stejnou částku, ztroskotal pro nedostatek důkazů. Úřad se pokoušel ve sněmovně prosadit přijetí zákona o ekonomické závislosti, který by chránil dodavatele před nátlakovou politikou hypermarketů (má ho Rakousko nebo Německo), ale neuspěl stejně jako návrh levicových poslanců a odborářů regulovat otvírací dobu mamutích obchodů.

Jediným prostředkem, kterým může dnes město ovlivnit, kde a jaký chce mít hypermarket, tak zůstává územní plán. Jenže tenhle počátkem 90. let zbrusu nový a nadějný nástroj plánování rozvoje obcí dnes u znalců budí už jen úsměv. „Nepamatuji si prakticky jediný případ, kdy by politici ve městě nezměnili územní plán na přání obchodního řetězce,“ říká členka olomouckého Hnutí Duha Dominika Kovaříková a pražští i brněnští kolegové přitakávají. Stejně to funguje, má-li řetězec zálusk na ornou půdu – vyjmutí ze zemědělského půdního fundu se vyřizuje automaticky. Výjimek je pramálo. Uvědomělou politiku provádí například jihočeská Třeboň: trvá na tom, že řetězce vpustí jen na severní, průmyslový okraj města, a jejich vstupu do centra či sídlištní zástavby hodlá podle místostarosty Jana Oušky bránit všemi prostředky. Jinak se u nás hypermarkety těší dlouhodobé přízni politiků. Takže mají-li pravdu skeptici, měli bychom na tom být prachbídně.

Hadry z Číny

Zájemce, který touží poznat zákulisí českého hypermarketového boomu zblízka, má mnoho možností, kam se vydat, výprava do Olomouce zní ale slibně nad jiné. Téma tu bylo v jisté době velmi živé – magistrát se chová k investorům nanejvýš vstřícně, ale přesto se místním občanům v celorepublikově ojedinělé kauze podařilo odvrátit stavbu hypermarketu v centru. A navíc: mají tu dobrá čísla. Zatímco odboráři ani ministerstvo pořádně nevědí, kolik u nás rozmach obřích obchodů vlastně připravil o práci drobných soukromníků, a některá data z ciziny budí zbytečnou hrůzu (Malajsie – 38 % maloprodejců bez práce), v Olomouci svého času proběhl detailní průzkum. Zjistil, že mezi lety 1998–2002 tu ubylo celkem 104 z necelých osmi stovek obchodů (zmizelo i 37 obchodů s potravinami), ačkoli celková prodejní plocha se zvedla o třicet procent. Tedy žádná katastrofa, na druhou stranu poměrně přesvědčivý důkaz, že do sedla se vyšvihly hypermarkety. Návštěvník z Prahy si žádného zvláštního pustnutí památkově chráněného centra nevšimne, odpůrci řetězců jej ale navádějí na stopu: „Obchody ubývají pořád, hlavně ty specializované – boty, optika, turistické potřeby nebo fotoaparáty,“ stěžuje si Dominika Kovaříková z Hnutí Duha, „všude se prodávají levné hadry z Číny.“ Rychlá anketa v místní otevřené tržnici ukazuje, že zákazníci se naučili těžit z výhod obou světů. Obcházejí stánky se zeleninou a zkušeným okem odhadují kvalitu. „Do Globusu nebo Kauf-landu jezdím pro mouku a cukr, to je tam levnější,“ prozrazuje svou strategii starší dáma v květovaných šatech, „ale zeleninu bych tam nekupovala, tam mají dováženou z ciziny, zapráškovanou. Tady koupíte čerstvou. Vidíte ty jahody za pětatřicet? To je zadarmo,“ pochvaluje si.

Paradoxní je, že právě tahle tržnice přežila jen díky nebývale silnému odporu, který se v Olomouci proti hypermarketům zvedl před čtyřmi lety. Magistrát se tehdy stranou veřejnosti dohodl s izraelským investorem na stavbě třípatrového obchodního Paláce Morava na místě tržnice, v bezprostřední blízkosti památkové zóny se sloupem zapsaným na seznam památek UNESCO. Když se plán objevil v médiích, strhla se vlna kritických hlasů – předimenzovaný, nehezký projekt, a navíc nárůst počtu aut v centru. Politici kritiky nabádali k obezřetnosti: „V jiných lokalitách máme studie a nemůžeme najít investora, který by je uskutečnil. Teď investora máme a neustále ho zahlcujeme nějakými podmínkami. Mohla by mu dojít trpělivost,“ varovala v tisku zastupitelka za ODS Marta Vláčilová. A náměstek primátora Jaromír Czmero (ČSSD) veřejnost upozornil, že s investorem už je podepsaná smlouva, která počítá se sankcemi v případě odstoupení.

Občanský odpor byl ale v tomhle případě mimořádně silný – organizovalo ho pětadvacet lidí z nevládních organizací i dobrovolníků, přidali se architekti, památkáři, olomoucké celebrity, jako například bývalý ministr kultury Pavel Dostál. Pořádaly se debaty, před magistrátem demonstrovala tisícovka lidí, noviny přetékaly polemikami a petici proti Paláci Morava podepsalo pět tisíc lidí, tedy každý dvacátý občan města. „Bylo před volbami a my měli mezi sebou politologa, který to radním přepočítal na hlasy,“ vzpomíná Dominika Kovaříková na vítěznou bitvu. Magistrát nakonec ustoupil a Palác Morava se stal historií. Nádavkem pak tři tisíce obyvatel Olomouce podepsaly petici Duhy Stop dalším hypermarketům. Od té doby je ovšem ticho a obchody rostou dál. „Snažíme se účastnit všech řízení, ale zastavit to jde velmi špatně,“ říká Kovaříková. „Hlavně na kraji města – možná vám pár nadšenců podepíše petici, ale s tím nic nezmůžete.“

Mívali jsme čtyři prodavačky

V kanceláři starosty obce Velký Týnec Petra Hanušky pár kilometrů jihovýchodně od Olomouce si člověk dopřeje osvěžující změnu. Příjemný, sečtělý a věřící člověk, civilním povolání bohemista, evidentně není ostříleným komunálním politikem, i když názory má podobné. Je pravým fanouškem hypermarketů. Právě na jeho katastru vznikl zatím poslední olomoucký obchodní přírůstek a jediné, co prý starostovi kalí radost, je, že se jmenuje Olympia Olomouc, a ne Olympia Nový Týnec. Uprostřed polí, změnou územního plánu proměněných na stavební pozemky, vyrostl rozlehlý areál plný obchodů, restaurací, který dává místním lidem práci, a hlavně možnost snadných nákupů. Do třiadvacetimilionového městského rozpočtu přináší Olympia 600 000 korun, starosta si ale víc než peněz cení rozvoje obce. „Víte před dvěma lety tu byla venkovská krajina s poli, cestami a stromy, ale tohle prostě není udržitelné,“ je přesvědčený Hanuška. Na otázku, zda by rozvoj hypermarketů měl být nějak regulován, odpovídá: „Regulace nejsou potřeba, tohle se reguluje samo. Zrovna Olympia má celkem pěknou architekturu, která krajinu moc neničí.“ Rovněž dopad na místní maloobchodníky prý nebyl nijak dramatický. A dopravní zátěž? Na výpadovce z Olomouce přibylo po otevření Olympie pět tisíc aut denně. Automobilismus k dnešku podle starosty ale patří a jiné alternativy nejsou. Sám si pamatuje, jak se, když ještě pracoval v Olomouci, musel každé ráno dvacet minut mačkat v autobuse. „Nevím, jaká by ta hromadná doprava musela být, abych se k ní vrátil,“ svěřuje se Hanuška a doplňuje plány obce do budoucna: nedaleko Olympie by měl vyrůst velký obchod s nábytkem.

Po rozloučení s usměvavým starostou a se stohem brožurek o krásách Nového Týnce pod paží, si člověk může jako studenou sprchu dopřát exkurzi v potravinách jen pár metrů od budovy městského úřadu. U manželského páru, který prostorný obchod provozuje už od listopadové revoluce, vyvolává slovo hypermarket nervózní rozechvění. „Mívali jsme čtyři prodavačky, teď jsme tu sami dva. Každý den ráno od půl šestý do devíti večer,“ říká pan Stejskal. „Dovolenou jsem měl naposledy v roce 1991.“ Když si prý po revoluci vzali s manželkou úvěr a koupili obchod, odebíral denně z Přerova 250 vek, dnes po hypermarketové revoluci jich prodá pět a sotva se uživí. „Myslel jsem, že živnostník bude žít trochu na úrovni,“ dodává. „Hnusnej, odpornej hypermarket,“ přidává se jeho žena, „za chvíli město přestane být městem a všichni budou korzovat po hypermarketech.“ Zavilými bojkotéry ale manželé Stejskalovi nejsou: když potřebují větší nákup, jedou pro něj do Olympie nebo Globusu jako jejich sousedi.

Hypermarkety a jejich služby jsou zkrátka příliš velkým lákadlem a jejich provozovatel dělá maximum pro to, aby přitáhl lidi. Do Olympie jich 70 procent přijede autem, pro ty zbylé jsou připraveny autobusy neustále zdarma pendlující mezi nákupním gigantem a centrem Olomouce. A aby nepřišli zkrátka obyvatelé okolních vsí, dvakrát týdně zajede autobus zdarma i pro ně. „Nakupuje tu starosta, hejtman, fotbalisti i umělci,“ říká manažerka Olympie Ivana Kočí. „Od města už dneska nic nečekejte. Často, když jsem tam šla nakupovat, našla jsem místo svého oblíbeného značkového obchodu vietnamský krám. Navíc tam není kde zaparkovat.“ A co zkusit tramvaj? S touhle otázkou si tazatel evidentně spletl století. „No dobře, ale to musíte vědět, jak ten systém tramvají funguje,“ říká bezelstně mladá absolventka psychologie a mezinárodního obchodu. „Není to pro každého.“

Podlehne každý

Cestou zpátky do města si v autobuse (mimochodem otvírá dveře tak rafinovaně, aby se s ním nedalo popojíždět po Olomouci, ale pouze dojet do/z Olympie) lze ověřit, že podobnou filozofii sdílí i nejmladší generace. V autobuse jedou jen ti, kteří ještě nemají řidičák nebo senioři. „Jezdíme sem skoro každý den,“ pokyvují hlavou čtrnáctileté studentky gymnázia Tereza a Adéla, „většinou nic nenakupujeme, jezdíme se jen koukat po obchodech.“ Nákupy pak obstarávají během cest s rodiči – do centra už nakupovat vůbec nechodí.

„Lidem nákupní centra přinesla obrovský komfort, zjednodušení,“ vysvětluje specialista na geografii a maloobchod z Palackého univerzity Zdeněk Szczyrba. „Ale tohle už není o uspokojování základních potřeb, to je zábava, na které se stáváte vědomě závislými.“ Svým zdaleka ultraliberálním přístupem k rozvoji nákupních center prý Česko výrazně urychlilo proměnu, jakou procházejí města v postindustriální společnosti. „Město už nemá jedno přirozené centrum, ale několik různých center, která představují právě nákupní zóny,“ myslí si Szczyrba. Do nákupních zón se postupně stahují různé městské „funkce“ jako restaurace, kina, banky, pošty, sportoviště i ordinace lékařů. V Británii se například v červnu řešilo, zda umožnit fungování chirurgických klinik uvnitř nákupních center (nezávislí lékaři jsou vesměs proti, protože bezprostřední sousedství sladkostí, alkoholu a cigaret není pro rekonvalescenci ideální). „I já jsem jednou musela do Olympie, když ve městě zavřeli poštu a potřebovala jsem nutně něco poslat,“ svěřuje se aktivistka Hnutí Duha Dominika Kovaříková, „nejhorší je, že i ti, kteří chtějí hypermarkety bojkotovat, to nevydrží. Systém je nakonec donutí.“

Salám paní Vodičkové

Ani sociálnědemokratické ministerstvo průmyslu a obchodu, natož pravicová ODS momentálně nemají v plánu rámec pro fungování obchodních řetězců nějak měnit. Podle Ambrozkovy mluvčí Karolíny Šůlové k němu nemá co říct ani ministerstvo životního prostředí – stavby většinou nekolidují se zákonem chráněnými území. Nezbývá tedy než si na mamutí obchody zvyknout. Zdá se, že po šoku a bankrotech na přelomu století se to už podařilo alespoň některým malým obchodníkům. Jako dobrý nástroj, jak čelit mocnějším konkurentům, se ukázalo být sdružování do volných obchodních asociací, v nichž každý živnostník sice vydělává na sebe, ale s dodavateli jedná společný zástupce. Protože výrobci velkoodběratelům rádi dávají množstevní slevy, různé bonusy a výhody (hypermarkety jsou vyhlášené tím, že tvrdě smlouvají o cenu a ještě si nechají od dodavatelů platit třeba za výhodné umístění produktů v regálech), malým se sdružování vyplatí, protože tak dosáhnou na nižší ceny a i velkorysejší doby splatnosti faktur za zboží.

„Naučili jsme se s nimi žít,“ říká tajemník jedné takové potravinové sítě Brněnka Milan Škrdlík. Společný postup prý umožňuje nabízet zákazníkům až o pětinu levnější potraviny, než by si mohl dovolit osamělý obchodník. „Ale pochopili jsme, že proti nim nemůžeme bojovat cenou, oni jedou na objemy, nakupují po lodích a vlacích na aukcích ve světě,“ vysvětluje Škrdlík, sám majitel sedmi obchodů (dohromady jich pod vlajkou Brněnky prodává v moravské metropoli a okolí 200). „Můžeme bojovat tím, že jsme blízko, máme vše čerstvé, hlavně z lokální produkce a snažíme se vytvořit rodinnou atmosféru.“ Brněnka usiluje o osobní vztahy se zákazníky, pořádá pro prodavačky speciální školení a jejím ideálem prý je, když každá prodavačka při vstupu zákazníka příjemně zaševelí: „Co můžu nabídnout, paní Vodičková, vaši oblíbenou Vysočinu?“ Dalším trumfem Brněnky je prý nabídka hodně rozmanité skladby potravin, vyráběných přímo v regionu, na což zákazníci slyší. „Většina zdejších výrobců začínala po revoluci s jednou škodovkou, známe se dlouho, tykáme si a držíme se navzájem,“ vysvětluje Škrdlík. „Od mnohých bereme třeba 60 % produkce. Dělá mi to dobře. Proč bych měl sypat peníze do zahraničních dodavatelů? Co je mně do nich? Chci podporovat region.“ Kromě patriotů si Brněnku v poslední době oblíbili také vyznavači zdravého životního stylu a globální spravedlnosti, protože začala nabízet výrobky Bio a Fair Trade. Strategie být jiný funguje – za patnáct let činnosti přežila Brněnka boom supermarketů, diskontů i hypermarketů, aniž by jeden z jejích obchodů zkrachoval.

Na závěr se ještě vraťme do Ivanovic, které nejlépe ukazují, jaká je hlavní daň za neregulovaný hypermarketový rozmach: česká společnost se zřekla práva rozhodovat o tom, jak budou její krajina a města vypadat. Protestů občanů proti stavbám hypermarketů v poslední době ubylo – zcela bez ohlasu se tak například v těsném sousedství pražské památkové rezervace přestavují bývalá kasárna na gigantický obchodní dům s devíti sty parkovacími místy v podzemí. Ekologové sice podali rutinní žalobu, ale bez podpory veřejnosti neměli proti investorovi šanci. „V centru už se dnes málokdo bouří, investor každého zkorumpuje,“ říká nestor pražských environmentalistů, právník Petr Kužvart, který žalobu podával. Komunální politici ve velkoměstech tak často kopali za řetězce, že už jen málo jejich odpůrců má dnes chuť jít do předem prohraných bitev.

Proč to komplikovat

Ivanovice jsou ve zvláštní situaci – místní politici jsou jednotně proti stavbě hobbymarketu. „Takhle se přece nedá zacházet s krajinou,“ kroutí hlavou nad výkresem plánovaného Bauhausu starostka městské části Eva Slavíková (nezávislá). Dlouho se prý snažili louku osídlit přijatelnějším způsobem, domlouvali se s drobnými živnostníky, byli ochotni přistoupit na stavbu skladu. Snaha troskotala na tom, že na pozemku je potřeba velmi nákladným způsobem přemístit vedení plynu a elektřiny. Městská část na to neměla a potřebovala movitějšího investora. Jednání se vlekla, až se objevil zástupce investora kutilského řetězce (jeho identita se dlouho tajila) s plánem hypermarketu. Má předjednaný výkup pozemků a vcelku snadno získal územní rozhodnutí od stavebního úřadu, který spadá pod brněnský magistrát. „Pozice magistrátu je jasná,“ říká starostka Ivanovic Slavíková, „když u mě byli na jednání zástupci investora a já jim řekla, že se chystá anketa mezi obyvateli, okamžitě odešli. Za dvě hodiny mi volal náměstek primátora a ptal se, proč to komplikuji.“

Ivanovice se sice odvolaly (k nadřízenému magistrátnímu odboru), ale úspěchu v obci nikdo příliš nevěří. Řeči o krajinném rázu a dopravní zátěži většinou úřady neberou moc vážně. „Bojím se hluku a taky toho, že to bude v noci svítit,“ svěřuje se Libuše Novotná, penzistka, která se opaluje na zahradě svého nového domku přímo naproti zamýšlené stavbě. Žlutý katalogový domek, na jehož vzorně upravené zahradě pobíhá bílý retriever, jí pořídil syn za čtyři miliony korun plus pozemek. „Dlouho jsme věřili, že se to dá zvrátit, podepisovali jsme petice. Ale teď už mám pocit, že proti těm řetězcům jsme bezmocní, že se to nedá vyhrát. Nezbývá než si to tady užít i s hypermarketem.“


Kdo šetří, má Wal-Mart

Česku se zatím vyhýbá, ale ve světě je to jednička. Největší obchodní řetězec a druhá nejmocnější korporace planety, vynálezce nových obchodních metod, symbol hojnosti i všehoschopný predátor. Zkrátka král všech hypermarketů – Wal-Mart.

„Slavnostně slibuji a zavazuji se, že kdykoli ke mně přistoupí zákazník blíž než na deset stop, usměju se, podívám se mu do očí a pozdravím ho. K tomu mi dopomáhej Sam.“ S pravou rukou zvednutou k přísaze tenhle závazek jednoho sobotního rána roku 1989 opakovali na schůzce se svým šéfem všichni přítomní zaměstnanci. Muž, který přísahu vymyslel a přizval k ní reportéra časopisu Fortune, byl evidentně spokojen.

Farmářský synek a sportovec Sam Walton s byznysem začal už v dětství, když za světové hospodářské krize vylepšoval rodinný rozpočet prodejem mléka otcovy krávy. Po válce se uchytil jako manažer v obchodních řetězcích a v roce 1952 si založil vlastní. Zvolil originální strategii – tvrdě šetřit na všem. Charismatický obchodník, který i v době, kdy už byl druhým nejbohatším mužem Ameriky (po Billu Gatesovi), chodil k holiči ve své ulici a zásadně mu nedával ani cent spropitného, zaměstnal ve Wal-Martu minimum lidí, škudlil na platech, s výrobci tvrdě smlouval o ceny a na minimum osekal i vlastní marže. Zafungovalo to – jeho levná nabídka šla na odbyt a na prodaném množství vydělal Walton mnohem víc, než kdyby nasadil vysoké ceny. Připočteme-li Samův nos na nové trendy (jako citovanou vstřícnost k zákazníkům) a technologie (už v 70. letech například firma používala první počítače), obrovská expanze Wal-Martu začne dávat smysl. Dnes má firma 5000 obchodních domů všude po světě, zaměstnává 1,6 milionu lidí a obstarává téměř tři procenta amerického HDP.

A nejen to – má také bezpočet nepřátel. Waltonovy podnikatelské způsoby, škudlení na mzdách i pojištění zaměstnanců, zaměstnávání ilegálů, diskriminace žen, ničení příměstské krajiny či nenávist k odborářům se staly námětem knih i filmů. Dokud charismatický Walton žil, dokázal prý svým osobním kouzlem a zaměstnaneckými akciemi podřízené přesvědčit, aby i za těchto podmínek pro firmu dýchali. Létal v letadle od obchodu k obchodu, snažil se být mezi regály a posilovat pocit, že je jedním z nich. Po jeho smrti v roce 1992 se ale firma stále častěji dostávala pod palbu kritiků, a to nejen ekologů nebo odborářů, ale třeba i republikánských politiků. Během primárek před posledními americkými volbami se prakticky všichni shodli na tom, že podnikatelské způsoby firmy se musí změnit. Když si šéfové Wal-Martu posléze nechali udělat průzkum a zjistili, že díky špatné pověsti ztratili osm procent zákazníků, začali být přístupnější. Reforma by neměla být tak těžká, jedna nezávislá studie spočítala, že kdyby řetězec zvedl hodinovou mzdu zaměstnanců o dva dolary, zboží na pultech by to zdražilo jen o setinu. Waltonovi nástupci, pro něž jsou prý zásady otce zakladatele téměř posvátné, ale evidentně mají strach, že se starý Sam obrátí v hrobě. „Změna je nutná,“ připustil v rozhovoru pro New York Times lišácky hlavní mluvčí korporace, „ale zároveň nemůžeme změnit to, co dělá Wal-Mart Wal-Martem.“


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte