0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura23. 7. 20065 minut

Malé kroky k velkým věcem

Letos na sebe v severočeských Řehlovicích strhly pozornost píšťaly od varhan. Tlusté a nepřehlédnutelné se skví přímo vedle vrat do dvora místního statku. Tak, aby je i ten, kdo jen náhodou projede vesnicí, určitě viděl.

Fotografie: A fotbal je hned za rohem. (Řehlovice 22. 7. 2006) • Autor: Respekt
Fotografie: A fotbal je hned za rohem. (Řehlovice 22. 7. 2006) • Autor: Respekt

Letos na sebe v severočeských Řehlovicích strhly pozornost píšťaly od varhan. Tlusté a nepřehlédnutelné se skví přímo vedle vrat do dvora místního statku. Tak, aby je i ten, kdo jen náhodou projede vesnicí, určitě viděl. Pět prázdných, ledabyle odříznutých PET lahví, přilepených k sobě a nabarvených nazlato. Co to má být – to tady v sudetském sídle poblíž Ústí nad Labem nikdo neví. Nebo spíš skoro nikdo. Čtyřicetileté designérce keramiky Lence Holíkové stačí na vysvětlení díla jeden pohyb rukou. Tato žena již poosmé pozvala třicet mladých umělců z Čech, Německa, Rakouska a Slovenska do místního kulturního střediska, aby tady týden zkusili pracovat společně. Název letošního sympozia zní „Baroko na oko“. Avšak to jediné, co spojuje píšťaly s barokem, je barva. „Dílo navazuje na trochu divný místní zvyk,“ říká Holíková a ukazuje na sousední dům, kde na špičkách plotu trčí – coby dekorace – PET lahve ze supermarketu. Jestli budou obyvatelé Řehlovic této narážce rozumět, je zcela nejisté. A ještě méně jisté je, zda oceňují umění, které jim před očima drží ironické zrcadlo. Až ale budou o víkendu umělci vystavovat svá díla pro veřejnost, místní určitě přijdou. Na rozdíl od mnoha jiných pokusů o kulturní centra se totiž Lence Holíkové podařilo spojit současné umění a český venkov v naprosto mírové koexistenci.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Soukromé vlastnictví

Zprávy z jiných koutů republiky svědčí o tom, že to není samozřejmost. Loni na podzim se psalo například o velmi ambiciózním projektu oživení kulturního života na Broumovsku, který nakonec dosti dramatickým způsobem ztroskotal. Stalo se tak nejen kvůli uzavřenosti venkovské populace a sporům organizátorů, ale především kvůli hluboce zakotvené skepsi ke smíření s vyhnanými Němci. „Snažit se o kulturní dění v takovém regionu je marnost,“ řekl tenkrát Respektu Petr Bergmann, jeden z hlavních aktérů projektu. Otázka tedy zní takto: Jak se Lence Holíkové za posledních deset let podařilo přivést do Řehlovic nejen moderní umění, ale také Němce. A jak se jí podařilo zároveň udržet dobré vztahy se starousedlíky?

„Soukromé vlastnictví.“ Tak zní první odpověď, která organizátorku napadá. „Protože jenom soukromé vlastnictví zaručuje opravdovou nezávislost.“ Litoměřická rodačka žila dvanáct let v Německu a vystudovala tam vysokou odbornou školu designu se zaměřením na keramiku a porcelán. Zpět do Čech se vrátila až po revoluci a nakonec se usadila na statku, který v Řehlovicích koupil její otec. „Když to tady Holíkovi na začátku devadesátých let koupili, vůbec jsme netušili, jaké mají plány,“ říká starosta Řehlovic Josef Macháček a dodává: „A poněvadž pocházejí z Ústí, nikdo je tady neznal.“ Ideální předpoklady pro trvalé nepřátelství. Zvláště když místní obyvatelé chátrající statek ze šestnáctého století už delší dobu používali po svém. Malá usedlost, po válce dokonale zdevastovaná, sloužila místním na konci osmdesátých let už jen jako „naleziště“ stavebních materiálů a nelegální skládka. „Když jsme ho koupili, museli místní začít respektovat určité hranice. Ale především nám už nikdo nemohl předepsat, co tady smíme dělat a co ne,“ říká Holíková.

Pro každého něco

Vlastníma rukama a prostřednictvím workshopů pro mládež z celé Evropy se rozpadlý statek postupně proměnil v obyvatelné místo. Z bývalých chlévů se staly kuchyně a hromadné ložnice. Barokní špejchar dobrovolníci přestavěli na galerii, v přízemí zničeného pivovaru se v létě peče pizza. Jenom nadšení by ale nestačilo. „Vlastně jsme všichni byli dost rádi, že se statku konečně někdo věnuje,“ vzpomíná starosta Macháček na dobu, kdy Holíkovi přišli do vesnice. Radnice tedy projekt od začátku finančně podporovala. Přesto obyvatelé nebyli nijak zvlášť nadšení. Neučarovali jim ani němečtí umělci, kteří najednou párkrát ročně do Řehlovic „vpadli“, ani moderní umění, které si náhle měli oblíbit. „Nejsme všichni umělci,“ říká Josef Macháček, jako by chtěl omlouvat vkus svých spoluobčanů. Zrovna tohle ale Lenka od sousedů nikdy neočekávala. Na závěrečnou výstavu je sice na každém sympoziu pozvána celá vesnice, ale tomu, kdo prostě nemá náladu na abstraktní prostorové instalace, nabízí statek spoustu jiných možností, jak se bavit a dostat se do kontaktu s hosty. „Zároveň s vernisáží organizujeme fotbalový turnaj,“ říká Holíková. Před Vánocemi zase pravidelně chodí na koncerty místního sboru a všechny potom zve na statek na „svařák“.

A tento vstřícný přístup slaví úspěch. Jeho hlavním pilířem je požadavek od místních příliš mnoho nečekat a zároveň se netvářit jako intelektuální umělec. Díky šikovnosti Lenky Holíkové už dnes mnoho místních lidí nechce kulturní centrum postrádat. „Samozřejmě čas od času někteří reptají, protože to, co tady děláme, prý není žádná kultura,“ říká Holíková. Podobné výčitky ze sebe ale rychle setřese, stejně jako únavu, která ji občas postihne při přípravě vyúčtování pro sponzory z Česko-německého fondu budoucnosti, z Evropské unie nebo z krajského úřadu, nebo když se zima na statku prostě protáhne do nekonečna. „Kulturní centrum vyžaduje velkou houževnatost,“ říká Lenka a pouští se do zobecnění. Ženy jsou na tom totiž podle ní v tomto směru lépe než muži. „Raději dělají menší kroky, než aby si vylámaly zuby na sice hezkém, ale přece jen příliš ambiciózním projektu.“

Autorka je zpravodajkou Sächsische Zeitung v Česku a spolupracovnicí Respektu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].