2006-1124-mobr-02B-ve-hvezdach.gif
2006–1124-mobr-02B-ve-hvezdach.gif • Autor: Respekt

2006-1124-vobr-02B-ve-hvezdach.jpg
Fotografie: František – poslední římský císař. – Autor: Archiv • Autor: Respekt

Svatá říše římská, natožpak Svatá říše římská národa německého je prototypem hrozby z obrozeneckých knih a donedávna i ze školních učebnic. A přece byla tisíc let kolébkou značné části Evropy včetně Čechů. A její formální zánik před dvěma sty lety žádný klad nepřinesl. Když z Napoleonovy iniciativy šestnáct německých vládců založilo 12. července 1806 Rýnský spolek, který Svatou říši ukončil, uzavřela se kapitola evropské integrace, kterou začal Karel Veliký.

Když Karel roku 800 obnovil na Západě císařství, překonal přes tři staletí chaosu po pádu Říma. Jenže již roku 843 bylo verdunskou smlouvou císařství rozděleno na tři části – zárodky budoucí Francie, Německa a Itálie. Právě v německé části vzniká Svatá říše římská, nejpozději korunovací Oty I. v Římě v únoru 962. Proč říše? Protože spolek drobných útvarů potřeboval pojivo. Proč římská? Protože tento tmel měl být univerzální a univerzalitu v té době zosobňoval Řím. A proč svatá? Protože tehdejší integrace nebyla ani etnická, ani rasová, ale ideová. Voltaire mnohem později prohlásil, že onen útvar nebyl ani svatý, ani římský, ani říše. Z dnešního pohledu se však nabízejí spíše jeho plusy. Římský císař nikdy nedisponoval absolutistickou mocí, na rozdíl od francouzského panovníka, ale musel vyjednávat s papežem, „svými“ vladaři i říšskými stavy. Už proto, že – opět na rozdíl od Francie – byl od samého počátku volený. Nejprve nejmocnějšími kmeny, Franky, Sasy, Bavory a Šváby, potom kolegiem sedmi kurfiřtů včetně českého krále. Není tedy od věci připomenout, že v rámci tehdejší evropské integrace měla Praha v rozhodujících věcech přes 14 % hlasů. Řečeno dnešním výrazivem, Svatá říše římská představovala federalistický a Francie centralistický model.

Svatá říše zahrnovala ve svých nejlepších letech dnešní Německo (kromě Pruska!), Rakousko, Švýcarsko, Česko, většinu Polska, Holandsko, Belgii, severní Itálii a část Francie (Burgundsko). Jenže už od éry Fridricha Barbarossy byl její federalistický charakter erodován předáváním moci dolů – jednotlivým vladařům, posléze stavům. Též proto se již koncem 15. století začal používat název Svatá říše římská národa německého. To už se blíží třicetiletá válka a vestfálský mír (1648), který vedl ke vzniku národních států. Definitivní konec pak znamenaly napoleonské války, bitva u Slavkova a důsledky smlouvy z Bratislavy podepsané 26. prosince 1805. Brzy poté zanikl poslední relikt Svaté říše římské, Staré říše, jak je někdy psáno v německé literatuře, a uvolnil cestu ke vzniku říše druhé (1871–1918), tentokrát již s Pruskem coby hegemonem a etnicky německé, i třetí (1933–1945), německé už přímo rasově. Vidíme tedy sestup od federalismu a univerzalistické ideologie k národnímu státu a ideologii nadšenecko-fanatické.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte