Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Právě váš hlas rozhodne

Politici velkých stran se znovu nechali strhnout k silnému varování: pokud nezvolíte nás, přijde diktatura. Jednou prý hrozí ta modrá, podruhé rudá. Tak fatální tyhle volby nejsou, byť dramatické souvislosti jim rozhodně nechybí.

2006-913-mobr-02A.gif
2006–913-mobr-02A.gif • Autor: Respekt

2006-913-vobr-02A.jpg
Fotografie: Volby 2006: Úspěch nové síly může oživit důvěru nespokojených. (Šéf zelených Bursík agituje v Praze) – Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

Politici velkých stran se znovu nechali strhnout k silnému varování: pokud nezvolíte nás, přijde diktatura. Jednou prý hrozí ta modrá, podruhé rudá. Tak fatální tyhle volby nejsou, byť dramatické souvislosti jim rozhodně nechybí. Rozhoduje se v nich o tom, jestli česká cesta ke svobodné a vstřícné demokracii poběží pokud možno zpříma, nebo jestli zabředne do serpentin. Stranická klání v Německu, Polsku, ale třeba i ve Spojených státech ukázala, že se západní svět dostává do časů, kdy o sestavení vlád skutečně rozhoduje ten jediný, tedy právě váš hlas.

A zas budem dál

Před osmi lety na této straně stálo, že volby buď přinesou „vykročení do vyšších pater demokratické civilizace, anebo naopak pokračování nejisté éry postkomunismu, během níž společnost ovládají různé totalitární neduhy, především nenávist ke všemu cizímu a odlišnému“. Ačkoli další vývoj k opoziční smlouvě by mohl svádět k domněnce, že zvítězila druhá možnost, viděno dnešní zkušeností šlo o nepřesné dilema.

Do „vyšších pater“ demokracie míří Češi každý v demokracii prožitý den, nehledě na všechny nepříjemné události, které toto putování doprovází. Zbavit se následků totalitní choroby je dlouhý proces, ale čas strávený ve svobodě posiluje a chápání pravidel otevřené společnosti se nelze naučit jinak než za provozu. Proto více seděla chladnější slova před čtyřmi roky, kdy jsme znovu stáli před volebními místnostmi: „Tím nejdůležitějším, o co půjde v nadcházejících volbách, je vstup Čechů do Evropské unie.“ Šlo o konkrétní úkol, který byl volbou dovolující Vladimíru Špidlovi sestavit jeho proevropský koaliční kabinet posléze splněn.

Dnes před sebou Češi nemají jeden jasný a konkrétní bod, podle kterého by se dala měřit úspěšnost či neúspěšnost budoucí politické reprezentace. O to je voličské rozhodování komplikovanější. Je nepochybné, že příští vládní tým se bude stavět kolem ODS nebo ČSSD v několika variantách koalic. Dobrou zprávou je, že obě uskupení už ukázala schopnost vládnout, disponují řadou kvalifikovaných lidí a nevybočují z evropské struktury politických stran. Vláda jedné nebo druhé partaje tedy nenavozuje nějaké dramatické obavy. Ty přicházejí pouze při načrtnutí některých možných povolebních scénářů.

Nežít v iluzi

Před čtyřmi lety byla i pro středo-pravicového voliče či liberála myslitelná vláda s účastí ČSSD, protože už před volbami slibovala vzít do hry lidovce a unionisty. Rozhodování bylo o to jednodušší, že tu „pravou“ pravici tehdy zastupovala Klausova ODS blouznící o „ohrožených národních zájmech“, zatímco koaliční projekt věcně hovořil o potřebě osekat korupci, odmítal spolupráci s komunisty a podporoval vstup do Evropské unie. Letos je situace podstatně jiná a představa úspěchu sociální demokracie vzbuzuje spíše obavy.

Na rozdíl od koaličních představ tehdejšího předsedy Vladimíra Špidly by současný šéf ČSSD nejraději po volbách sestavil jednobarevný kabinet opřený o komunisty. Ale posilování extremistů tato země doopravdy nepotřebuje. O rizicích KSČM se píše uvnitř čísla v hlavním článku, ale stručnou zkratkou to nedávno přesně vystihl čechoamerický historik Igor Lukeš z Boston University, když na otázku Hospodářských novin, jestli jsou komunisté stále hrozbou, odpověděl: „Každé totalitní hnutí ohrožuje demokracii, myslet si cokoli jiného znamená žít ve světě iluzí.“

Komunisté jsou nebezpečím už jen kvůli jedinému bodu svého programu – chtějí médiím určovat, jak a o kom referovat. Jakákoli omezení svobody tisku znamenají první krok k totalitě. Vzhledem k tomu, že se stejnou myšlenkou koketuje i Jiří Paroubek, je to silné varování.

Ona by ale, popravdě řečeno, nebyla v českých podmínkách dobrá žádná jednobarevná vláda. Opoziční smlouva ukázala, že zdejší strany nejsou na tuto plnou anglosaskou odpovědnost připravené, neboť nedisponují tolika profesionály ani kontrolními mechanismy. Druhořadí byrokrati i skuteční gangsteři a la Karel Srba, kteří v Zemanově menšinové vládě zalidnili vládní úřady, jsou toho dostatečným důkazem.

Chvála koalic

Program ODS je letos mnohem věcnější a proevropštější než v roce 2002. Už nestraší, ale navrhuje. Není však příliš jasné, jestli náhodou po volbách nepřevládne křídlo kolem klausovského zahraničněpolitického stratéga Jana Zahradila; to razí myšlenku, že EU by se měla zrušit a měly by se ponechat jen ekonomické vazby. Takže stoupenci integrace musí s nástupem této linie dopředu počítat.

Seznam kritických výhrad vůči možné vládě ODS samozřejmě není, ale při generálním pohledu se tyto argumenty rozplývají vedle jasné vize, že tato strana nebude vládnout menšinově s podporou komunistů. Tím pádem nejenže nepomůže KSČM k moci, ale navíc bude muset najít koaličního partnera, který řadu hrozeb ze strany velké partaje omezí.

A tím se dostáváme k menším stranám, tedy největšímu otazníku letošních voleb. Utrhnou dohromady pětinu moci, nebo prolezou do sněmovny jen taktak, či dokonce vůbec? Předvolební průzkumy naznačují takové pohyby voličských preferencí, že se do parlamentu mohou dostat obě, lidovci i zelení, každá s deseti procenty, anebo obě skončit těsně pod hranicí. Jestli by letošní volby mohly přinést nějaký opravdu vážný problém, pak právě neúspěch Kalouskova či Bursíkova uskupení.

Bez jejich pobytu v parlamentu se nesestaví žádná nekomunistická vláda, nepočítaje velkou koalici. Navíc kabinetní partneři vždy kultivovali své větší kolegy. Jiřímu Paroubkovi se sice v posledních měsících podařilo umrtvit koaliční vládnutí, to ale nemění nic na jeho významu. Právě kvůli spojení programů tří stran se země dostala rychleji do EU, měla srozumitelnou a viditelnou zahraniční politiku, snižovala daně, prosazovala dobré školské zákony, osekala i některé sociální výdobytky. Samotná ČSSD by se k tomu nikdy neodhodlala – a i kdyby, tak by to neprošlo.

Ministru školství z dob menšinové vlády Eduardu Zemanovi neprošel ani jeden důležitý zákon. Také sociální demokraté přiznávali, že jen proto, že nebyly připravovány s většinou ve sněmovně. To jde jen v koalici.

Proto je v této zemi tak důležitá role lidovců. Zakořenila se hloupá výčitka, že musí být v každé vládě – přitom oni jediní našli už dvakrát odvahu jít od moci, když šlo o důležitou věc. Jsou stabilizačním prvkem a musí to uznat i bytostný liberál, který s jejich tezemi mnohdy vůbec nesouhlasí.

Stejně důležitou roli mohou hrát zelení. Už proto, že je to v dějinách mladé České republiky poprvé, kdy do sněmovny může proniknout dosud neparlamentní strana. (Unii svobody nelze počítat, protože se odloupla od ODS a už v den svého vzniku měla jednatřicet poslanců.) Jestli se to zeleným podaří a projeví politickou zralost, může to být impulz k návratu důvěry části nespokojených voličů v politiku.

Tyto menší strany mají šanci otupit hroty velkých stran – antievropanství a sociální necitlivost ODS či rozhazovačnost a paternalismus ČSSD. Budou na to ale mít dost síly a chuti? Ano, avšak pouze v případě odhodlání ke kompromisu. Toto slovo bude zřejmě po volbách klíčové. Většina povolebních scénářů (ať už menší strany spolu s ODS či ČSSD nebo v patové situaci velká koalice) bude od politiků vyžadovat maximální ochotu dohodnout se. Stejně tak ale bude třeba vůle ke kompromisu i u voličů. Jde o to pochopit, že ne každý ústupek je hned zrada.

Na to se dá namítnout, že hranice mezi zradou a státnickým kompromisem je tenká. Proto bude třeba sledovat každý detail povolebních dohod. Jakmile se objeví návrhy na změny pravidel pro soutěž politických stran, omezování svobody médií či pravomocí kontrolních úřadů, je to signál k ostražitosti. To platí zejména pro velkou koalici nebo naopak menšinový kabinet. Obojí je to nejkrajnější řešení, ke kterému je možné se uchýlit jen s jasně definovaným zadáním. Tak jako je tomu třeba v Německu.

Zeleno-černá jistota

Zvaní lidí k volbám většinou končí u sice pravdivých, ale přece jen otřepaných klišé: kdo nejde hlasovat, nechává za sebe rozhodovat druhé, nebo: je to největší pravomoc každého občana vůči státu. Na nespokojené lidi to často nezabírá, byť právě jim by mohlo k výletu k urnám stačit, že politici je tam vidět nechtějí. Proto tu nejsou velké výzvy stranických předáků směrem k veřejnosti, aby vyrazila hlasovat, bojí se totiž, že vyšší účast pomůže těm druhým. Takže kdo chce politiky trestat, ať jde volit. Zejména, když se mu nelíbí komunisté, kteří mají díky pevné voličské podpoře své jisté. Nejvíce hlasů však bude třeba pro zelené a lidovce. V tuto chvíli jsou to oni, kdo dává největší jistotu pro postup po dobře našlápnuté cestě.

Jaké vládní uspořádání by bylo pro naši zemi nejlepší?

Diskutujte na www.respekt.cz

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2007
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte