mobrazek_535.gif
mobrazek_535.gif • Autor: Respekt

vobrazek_535.jpeg
Fotografie: Krásná je ta zem, porodným, mateřskou a špatným vzděláním oplývající. • Autor: Respekt

Češi mají co slavit. Ekonomika roste, svět je zařadil mezi vyspělé státy, podílejí se na unikátních objevech ve zdravotnictví a vědě, vyhrávají ve sportu. A co je pro atmosféru v zemi i její další vývoj důležité, podle sociologických průzkumů si zdejší blahobyt a úspěch začíná po letech naplno uvědomovat i veřejnost. Politikům to ale zatím nedošlo a chtějí se dál chovat tak, jak kdysi uvěřili, že se k českým voličům chovat má: jako k nepříliš povedeným dětem, na které je třeba neustále dohlížet a kupovat si jejich přízeň nákladnými dárky. Dříve to šlo alespoň pochopit jako strach z reakce obyvatelstva ztěžka přivykajícího ztrátě „jistot“ autoritativního a neodpovědného komunismu. Ale dnes už rodící se společenské sebevědomí a energii nelze přehlédnout. Ztratíme-li zase obojí kvůli strachu politiků o body popularity, bude to velká škoda.

Smír na prodej

Řekněme si to ještě jednou: nikdy ve svých dějinách na tom Češi nebyli lépe než dnes. Mají svobodu vyznání, volby a projevu v míře, kterou jejich předkové nezažili. I za vzývané první republiky fungovala částečná cenzura a politické napětí. Ekonomice se mimořádně vede, nežijí tu téměř lidé pod hranicí chudoby. Zemi neohrožuje ani žádný nepřítel zvenku.

Ano, všechno to jsou notoricky známá fakta. Novinkou ale je, že si to Češi poprvé začínají opravdu uvědomovat. Podle výzkumů veřejného mínění tuzemských agentur jsou domorodci v současné době největšími optimisty z postkomunistických zemí. Osmadvacet procent Čechů je s ekonomickou situací země spokojeno, čtyřiačtyřicet říká, že to není ani špatné, ani dobré, a jen sedmadvacet procent je nespokojených. Ještě v roce 1999 se mezi nespokojence řadily neuvěřitelné tři čtvrtiny veřejnosti. Jen pro srovnání, na Slovensku vidí ekonomickou situaci země jako špatnou jedenašedesát procent lidí.

U tradičně pesimistických Čechů je samozřejmě každá projevená radost ze svobodné společnosti dobrou zprávou, jisté vrásky ale zapírat nelze. Zvlášť vedle zmínky o Slovensku, kde současná nespokojenost pramení z vládních reforem. Tedy z něčeho, co sice bolí, ale zároveň je nezbytné a tamní společnosti by se mělo zúročit už v blízké budoucnosti. Těmto proměnám – ať už jde o spoření na důchody, finanční spoluúčast pacienta na léčení nebo přispívání na vzdělání – se nemůže vyhnout ani Česko. Politikům se do nich ale nechce – a raději si dalšími a dalšími nikým nežádanými podporami kupují pevnější a ještě pevnější „sociální smír“. Zatím to funguje a spokojenost stoupá. Otázkou je, co se stane, až věci kvůli nějakým komplikacím přestanou jít tak hladce. Koneckonců s tím už máme zkušenost: v roce 1997 se náhle zbrzdil růst ekonomiky a začaly se hromadit dluhy. Vláda jako lék navrhla známé Klausovy „ekonomické balíčky“: musela zastavit navyšování platů a seškrtat výdaje státu o pětadvacet miliard. A za Zemanovy vlády dokonce ministerstvo financí vydalo zprávu, že pakliže se nebude šetřit a reformovat, nebude v budoucnosti stát nic jiného než plátce důchodů a sociálních dávek. Na investice nebudou peníze. „Pokud nedojde ke zvratu ve vývoji výdajů, je toto riziko reálné a značné,“ varovali odborníci ministerstva. Nikdo jim ale příliš nenaslouchal.

Jak snadné je plýtvat

Na šok z „balíčků“ si Václav Klaus zadělal sám. V roce 1993 zcela nečekaně ohlásil, že doba reforem v Česku skončila, protože země je v pořádku a žádné novoty či „utahování opasků“ už nepotřebuje. Když pak ale musel tváří v tvář vývoji přece jen s úspornými reformami začít, vnímala to veřejnost nikoli jako cestu dopředu, ale jako přiznání, že se věci prostě dělaly špatně. Výsledkem byla deziluze a nástup Miloše Zemana, jehož vláda už o nějakých reformách ani nemluvila a s heslem „zdroje jsou“ rozdávala téměř v duchu komunismu: Přídavky na děti chtěla zavádět plošně, padesát tisíc korun po narození dítěte, důchod placený od státu i zaměstnavatele, kterému by ale zase přispíval stát atd. Položky zatěžující rozpočet zcela zbytečně o desítky miliard.

Když se premiérem stal Vladimír Špidla, hlavní autor předchozího rozhazování, uviděl z perspektivy šéfa vlády věci úplně opačně – pokud se nezačne šetřit, stát se zhroutí. Reformní románek ale skončil odchodem Špidlova nástupce Grosse kvůli korupci. Nyní politici navazují na přetrženou „zemanovskou“ nit. a  přesvědčují lidi: Vy že si dokážete poradit sami se životem a jste s ním spokojení? To musí být blud. Počkejte, tu máte od nás dobráků něco na přilepšenou, kupte si něco hezkého a hlavně nám za ten dárek dejte svůj hlas. A tak poslanci, i ti pravicoví, zdvojnásobili porodné a mateřskou, zavedli příspěvky na vybavení dětí do školy. Také vláda rozhodla o zvýšení minimální mzdy, díky čemuž vzrostou i další sociální dávky. Desítky miliard prolétly komínem, a to především na návrh pravicových lidovců.

Je s podivem, jak je jednoduché sehnat tak obrovskou sumu na nesmyslné projekty, zatímco navýšení rozpočtu školství o dvě miliardy trvalo léta náročného vyjednávání. Přitom ty peníze by opravdu pomohly lidem zlepšovat svůj život a stavět ho na pevnější základ, než jakým jsou milodary státních dávek. Kdyby se celá suma ze zmiňovaných „sociálních projektů“ poslední doby věnovala na rozšíření kvality a možností středoškolského a vysokoškolského studia, byla by tato země společností lidí dobře připravených na všechny nabídky i nástrahy moderních časů.

O koho se opřít

Jestli je tu nějaký úkol pro příští vládu, pak zejména v tom ohledu, aby lidem znovu řekla tu „revoluční“ zprávu: odpovědnost za sebe nesete sami. Za vzdělání, bydlení, práci i aktivitu. Úkolem politiků je, aby to maximálně ulehčili a poskytli rovné šance.

A je tu pevná základna pro tento projekt – v Česku funguje téměř milion živnostníků, tedy čtvrtina z lidí, kteří zde pracují. To už je slušná skupina aktivních jedinců, kteří jsou odhodláni překonat zával byrokracie či různých diskriminačních pravidel. Prostě se prát o svůj osud. Na nich je třeba stavět především, protože jsou to lidé ochotní vyvíjet činnost a zaměstnávat další lidi.

A tito podnikatelé prosí vládu o jednoduchou věc – snižte sociální a zdravotní odvody na zaměstnance. Jakmile se přestane tak vysoce zdaňovat práce, budeme moct přijímat nové lidi. Jiří Paroubek nedávno oznámil, že do programu ČSSD nechal aktuálně zařadit návrh, že za každého zaměstnance staršího padesáti let, bude moci majitel firmy posílat státu poloviční odvody. Skvělé, ale proč to neudělat i pro ty mladší? Vždyť se tím zvýší zaměstnanost a sníží výdaje rozpočtu na dávky. Je to mnohem jistější investice než lákání velkých zahraničních firem, které tu postaví fabriky s nabídkou nekvalifikovaných míst u montovacích pásů, a když se jim pracovní síla začne zdát příliš drahá, prostě odejdou a předají ji do péče úřadů práce.

Popravdě řečeno, sázka na samostatné lidi je jedinou šancí na přežití této země. Už teď je zřejmé, že státní podniky i úřady budou muset propouštět. Letos mají z Českých drah odejít zhruba čtyři tisíce lidí, loni to bylo deset tisíc, stovky zaměstnanců chce propustit i ČEZ či Česká pošta. Stejně tak i z úřadů mají začít mizet nepotřební lidé. A bude to jen dobře, neboť státních byrokratů už je více než 300 tisíc. Ale kdo je zaměstná? Jedině soukromníci, které však ničí vysoké odvody a státem definovaná minimální mzda, jež bude v červenci téměř osm tisíc korun. To v některých regionech brání zaměstnávat lidi na méně důležité práce.

Inspirativní Buzková

Porevoluční vlády pravice i sociálních demokratů udělaly bezesporu obrovský kus práce (například snižování daní či privatizace bank a státních podniků). Teď je ale úkolem odbourat závislost společnosti na státu. Změnit praxi, kdy lidé jsou stále bohatší a mají čím dál větší nároky, ale jejich politická reprezentace jim přitom namlouvá, že není nutné (ani správné) platit tržní ceny za bydlení, připlácet si u doktora či na vysoké škole. Jako by nešlo o motivační kroky, ale o asociální šikanu.

Zkrátka, je třeba provést transformaci, která vlastně v tomto ohledu nikdy nezačala. Jednou z nadějných pobídek je návrh ministryně školství Petry Buzkové vyzývající krajskou samosprávu, aby konečně přestala nutit české děti ke „studiu“ na špatných a neoblíbených učilištích a otevřela místo nich žádaná gymnázia. Konečně krok od společnosti montoven ke společnosti vzdělaných lidí. Má to i tu nečekanou výhodu, že aktivní a vzdělaní jedinci většinou nevolí extremisty, takže by to nakonec zdejší atmosféru pročistilo i v tomto směru.


Jste taky spokojení a připraveni k reformám? Nebo je nepotřebujeme?

Debata na
www.respekt.cz


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2166

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte