Na následky autonehody v Jihoafrické republice zemřela minulý čtvrtek nejslavnější česká romistka Milena Hübschmannová. Vzpomínat na ni určitě budou zdejší Romové, ale vděčnější díky by za ni do nebe měla poslat „bílá“ většina. Tahle žena vykoupila českou společnost z hanby. V dobách, kdy stát nabízel Romům jen asimilaci nebo kriminál, zářila jako osamocený hlas přátelství, zájmu a respektu k jinakosti.
Milena Hübschmannová, jogínka sečtělá v klasických indických knihách, věřila, že její profese jí byla dána do vínku jako karmický úkol, a při četbě jejího životopisu se zdá, že na tom něco bude. Ve dvanácti letech Milena fantazíruje do slohové práce, že se narodila v Indii a ovládá dvaadvacet dialektů, od čtrnácti let se učí bengálsky a hindsky a čte básně Rabíndranátha Thákura. Na vysoké škole přidává ještě urdštinu a touží uvidět Indii na vlastní oči. Jenže začínají padesátá léta, na hranicích padá železná opona. A pak jednou na brigádě v Ostravě zaslechne Hübschmannová od party snědých dělníků povědomá slova. Je to životní objev: do Indie se přes dráty nedostane, ale našla Indii tady. Brzy už tráví spoustu času v romských rodinách v českých městech i osadách na Slovensku, učí se řeč a sbírá pohádky, přísloví, hádanky. „Byla jsem obklopena láskou, úctou, upřímným, a přitom ohleduplným zájmem, štědře hoštěna,“ vzpomíná později. „Nepřicházela jsem totiž Romy poučovat,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
