Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Obálka vydání 14/2004
14/2004 • 27. 3. – 3. 4. 2004

2004/14

Zahraničí

Je to něco za něco

Ondřej Kundra, Magdaléna Učíková

Odnikud nikam v Kosovu

Martin Brychta

Když se řekne Ochrid

Zbyněk Petráček

Na letišti v makedonské metropoli Skopje čeká na skupinu novinářů americký voják v maskáčích se jmenovkou DAN MILICEVIC. Není to náhoda. Jeho rodiče – Srb a Chorvatka – emigrovali už před dávnými lety z Titovy Jugoslávie do USA a Dan Miličevič, jak se sám vyslovuje ve zděděné srbochorvatštině, může uplatnit alespoň zprostředkovanou znalost prostředí Balkánu ve službách NATO. Ani to není náhoda. Makedonie je zajímavý precedens: tamní mise NATO, která v roce 2001 pomohla odvrátit hrozící válku mezi armádou a albánskými rebely, skončila právě před rokem, kdy Aliance předala makedonskou agendu Evropské unii. Když pak v polovině prosince skončil mandát Rady bezpečnosti OSN, evropské vojáky nahradili na žádost Skopje evropští policisté. Nicméně zástupci NATO v zemi ještě zůstávají.
Makedonie tedy dnes – právě v době, kdy v sousedním Kosovu, rovněž poznamenaném albánsko-slovanským sporem, opět teče krev – představuje test toho, jak EU dokáže zvládat problémy v „blízkém zahraničí“. Zatím podle všeho úspěšně. Ukazuje se také, jak v zemi, kde násilnosti zprvu zpacifikovalo NATO, může Evropská unie pomoci k návratu k normálnímu životu. V Kosovu se to zatím nepodařilo – už proto, že NATO tam hasilo rozjetý konflikt se statisíci uprchlíků. V Makedonii zasáhlo de facto preventivně, se souhlasem Rady bezpečnosti OSN a po dohodě soupeřících stran. Výsledkem je nejenom klid za asistence evropských policistů, ale i skutečnost, že Skopje chce už letos podat přihlášku do EU.

Čínským raketám navzdory

Viktorie van Deursen

Svět kolem

Tereza Nosálková

Pozor, pluje Petr Výbušný

Josef Pazderka

Ve čtvrtém roce intifády

Marek Čejka

Před týdnem raketa z izraelského vrtulníku zabila hlavního ideového motivátora terorismu – lídra Hamásu šejcha Ahmada Jasína. Ve Svaté zemi tudíž pokračuje nervozita. Jeruzalém se na první pohled příliš neliší od let předešlých, ale přece tu je několik výrazných rozdílů. Na východním okraji jej začíná ovíjet osmimetrová betonová zeď, která místy přechází v plotovou hradbu, v níž nechybí elektronická signalizace. Už je hotovo několik úseků poblíž Olivové hory, kde zeď odděluje arabské předměstí Abú Dís od východního Jeruzaléma, což znamená, že Palestinci obývaná část Svatého města bude rozdělena na dvě izolované části.

Kultura

Živou vodu pro Festival spisovatelů

Ivana Doležalová

Z utrpení se rodí slast

Roman Gazdík

Byrnovy smutné árie

Jaroslav Pašmik

Začíná chrastítko a dunivý basový buben jako z nějaké pomalé samby, přidá se dřevěná marimba, trochu skřípavé violoncello a klasická kytara. Pak jasným tenorem vklouzne jemně mezi nástroje zpěvák. Všechno skvěle swinguje a nutí člověka vláčně se pohupovat do rytmu. Hned úvodní tóny nové desky Grown Backwards newyorského hudebníka a zakládajícího člena známé kapely Talking Heads Davida Byrna vtahují posluchače s omamnou silou, po čase pak v pomalých, většinou akustických skladbách zachytíme ještě jeden důležitý pocit – melancholii. Není tu vůbec náhodou.

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Český příběh Milana Kundery

Viktor Šlajchrt

Víme od krajanů, kteří v dálném zahraničí občas zabrousí do knihkupectví, že na globálních regálech od Buenos Aires po Hongkong najdeme z žijících českých spisovatelů obvykle jen díla Václava Havla a Milana Kundery. Ať se nám to líbí, nebo ne, literární svět vnímá naši skutečnost do značné míry jejich prostřednictvím, oba jsou tvůrci, ale také protagonisty reprezentativních českých příběhů. Ty se přes rozdílně definované postoje obou autorů odehrávají na překvapivě shodném terénu, a to nejen ve smyslu politiky, ale také poetiky. Jistě by stálo za úvahu, proč si svět z české literatury vybral texty autorů kladoucích větší důraz na logiku než lyriku, v nichž jako by rezonoval duch osvíceného racionalismu 18. století, kdy novodobá česká kultura vlastně ještě neexistovala. Atraktivní byla jistě politická tematika, důležitou roli však sehrál i způsob jejího literárního podání, užití jasného a spisovného jazyka, esejistická propracovanost a smysl pro umné konstrukce i vtipné paradoxy.
Milan Kundera se v exilu od české politiky, kultury i jazyka postupně odpoutával a dnes je plným právem označován za francouzského romanopisce českého původu. Vydávání svých děl v češtině sám přiškrtil hned po listopadu 1989 natolik, že má na zdejším knižním trhu mnohem okrajovější postavení, než by mu náleželo vzhledem k světovému renomé, navíc se vytrvale brání zájmu novinářů a někdejší vlast navštěvuje jen zřídka a inkognito. Ani jeho rezervovanost už dnes nevzbuzuje tolik dohadů jako počátkem devadesátých let. Národ si zvykl a vnímá jej jako zpola bájnou bytost, v jejíž skutečnou existenci pomalu přestává věřit. Faktem nicméně zůstává, že ve středu 1. dubna uběhne pětasedmdesát let od jeho narození.