0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 49/2003
49/2003 • 30. 11. – 7. 12. 2003

2003/49

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Ze dna cesta nevede

Hana Ulmanová

Národní divadlo na prodej

Eva Čobejová

Na nábřeží Dunaje v širším centru Bratislavy stojí za provizorním rezavějícím plotem obrovská bílá budova. Měla se stát novou dominantou slovenské metropole, dnes je ale spíše symbolem megalomanské socialistické architektury a také příčinou sporů. Poslední z nich zažila Bratislava letos na podzim: sedmnáct let po položení základního kamene novostavby a proinvestovaných miliardách se totiž ministerstvo financí rozhodlo, že do téměř dokončené budovy Slovenského národního divadla (SND) přestane lít další peníze a raději ji prodá. A strhla se bouře, jaká se nevidí každý den.

Špína, která vás nezamaže

Přemysl Martínek

Gruša má krotit kanibaly

Zbyněk Petráček

Svět se točí na gramofonu

Viktor Šlajchrt

Proměny dobové atmosféry, střídání uměleckých stylů i tempa kulturního dění nelze odvozovat jen od význačných politických či společenských událostí, převratných filozofických koncepcí nebo ekonomického rozvoje. Zvlášť v novověku se zřetelnými mezníky dějin stávají vynálezy a objevy, z nichž některé se zpočátku jevily jen jako zábavné hračky. V době, kdy se vlády nad průmyslem dravě ujímala pára, působily Niepcovy experimenty s fotografií naprosto marginálně, dnes však obrazové technologie formují samo jádro skutečnosti, zatímco parní stroje najdeme leda v muzeích. S nostalgií si rádi připomínáme i nevinné počátky automobilismu, letectví či filmu. Jiný vynález, který ovlivnil současný život i kulturu přinejmenším srovnatelně, zůstával zatím tak trochu v pozadí zájmu. V pražském Mánesu jej nyní připomíná nekonvenční výstava Až kometa šlehne nás věnovaná zlaté éře gramofonů a zvláštním světům, které se kolem nich utvářely.

Civilizace

Smazat nesmazatelné

Josef Greš

Kaleidoskop

Jaroslav Petr

Nebezpečné studny

Ondřej Šráček

Co je člověk člověkem, uvažuje o vodě jako o strategické surovině. Původně to platilo hlavně pro rozvojové země ve vyprahlých oblastech, kde se životodárné tekutiny chronicky nedostává. Dnes se však stále častěji objevují závažné problémy s vodou i v dalších částech světa. Řada zemí totiž veřejné vodovodní sítě již léta zásobuje z přirozených podzemních rezervoárů a s tím jsou někdy spojeny potíže.
Jeden z nejkřiklavějších případů představuje mexická metropole Ciudad de México, v jejímž centru klesla půda za posledních sto let o téměř deset metrů. Podzemní voda je tam totiž čerpána ze zvodněné vrstvy (tzv. kolektoru), která leží pod souvrstvím velmi stlačitelných jílů jezerního původu. Na počátku 16. století, kdy do země přišel Cortéz, se totiž na území dnešního města rozkládalo jezero, jehož hlavní část byla vysušena v roce 1789. Jíly, které byly původně ukládány v tomto jezeře, tak dnes tvoří základové půdy pro budovy v Ciudad de México: vlivem čerpání dochází k poklesu půdy a tím i budov na ní založených. Navíc jíly obsahují slanou vodu, která vlivem čerpání může do podložního kolektoru pronikat a zhoršovat jeho kvalitu. S rychlým poklesem půd v důsledku masivního čerpání spodních vod se v poslední době začíná potýkat i čínská Šanghaj.

Zahraničí

Z minulého týdne

Teodor Marjanovič

Přes Saharu povede asfaltka

Zbyněk Petráček

Dálnice přes Saharu – slogan jak z díla Julese Verna, stačí si vzpomenout na jeho knihu Zatopená Sahara. Nicméně už letos má být tento projekt realizován, takže by mělo být možné projet autem z Prahy přes západní Evropu a Gibraltar až do Senegalu a v poměrně blízké době by to mělo fungovat až do naprosto černé Afriky, konkrétně do největšího města Nigérie Lagosu. Pravda, už dnes je teoreticky možné projet po suché zemi z Prahy do subsaharské Afriky, vždyť existují dálnice a silnice protínající Turecko, Sýrii, Izrael, Egypt, Súdán a dále na jih, vždyť už stojí mosty přes Bospor i Suez. Nicméně hladkému průběhu túry tu brání politické překážky, zejména faktická neprostupnost hranice mezi Sýrií a Izraelem. Podél západního břehu Afriky by to mělo být snazší a rychlejší, tak to alespoň v poslední době tvrdí zprávy světového tisku.

Poslední extrabuřt, prosím

Barbara Tóth

Revoluce růží

George Partskhaladze

Události v Tbilisi překvapily samotné Gruzíny. Národ, který za posledních dvanáct let prošel třemi občanskými válkami a se zoufalstvím prožíval politickou a ekonomickou stagnaci, byl naráz schopen poklidného a rychlého svržení vcelku organizované a naskrz zkorumpované moci.
Mělo to pár příčin. Voliči si už nepřáli být loutkami ve hře provozované vládnoucími strukturami – nesmířili se s manipulací svých volebních hlasů. Sdělovací prostředky, předně opoziční televize Rustavi-2, už několik let odhalovaly machinace Ševardnadzeho rodiny i jeho samotného. A za třetí svou roli sehrálo charizma opozičních lídrů, kteří projevili cit pro vyvážené kroky v klíčových situacích. Zde je popis toho, co se v Gruzii odehrálo.

My si Pankisi ohlídáme

Tomáš Vlach

Sanader, muž mnoha tváří

Teodor Marjanovič

Tíseň na Bosporu

Zbyněk Petráček

Komentáře

Právo Naděždy Žákové

Tomáš Němeček

Kdo škodí diplomacii

Marek Švehla

Zápach ze sněmovny

Erik Tabery

Putinovské nástrahy pro Gruzii

Josef Pazderka

Kdo by dnes před občany někdejšího Sovětského svazu vychvaloval občanské svobody a demokracii, dočká se pravděpodobně jen zlostného mávnutí rukou. Pro většinu Rusů, Gruzínců, Kazachů či Arménů jsou to prázdné fráze, které v jejich očích nemohou vynahradit dramatický propad sociálního standardu a vůbec starých jistot všeho druhu.
Tato frustrace minulý týden přispěla k pádu gruzínského prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. Ale tato frustrace také v postsovětském prostoru vynáší k moci vůdce s pevnou rukou – na prvním místě Vladimira Putina, který zanedlouho zřejmě potvrdí svou moc a popularitu vítězstvím svých spojenců v nadcházejících volbách do parlamentu. Gruzínci budou potřebovat notnou dávku odhodlání i štěstí, aby se cestě k putinovskému stylu vlády vyhnuli.

Ve hvězdách:

Tomáš Němeček

Lék, kterého se všichni bojí

Pavel Vepřek

Po neobvykle teplém a na srážky chudém létě přišla do zdravotnictví krize. Začíná se zdát, že se z těchto krizí stává cyklický jev našeho společenského života, něco jako volby, Pražské jaro či posezonní výprodej v supermarketech. Scénář je pokaždé stejný. Nejprve se nadělají dluhy, za které nikdo nemůže, pak se rozzlobí věřitelé, bílé pláště promluví o ohrožení zdraví národa, politici řeknou, jak je to složité a že je třeba vše lépe analyzovat, a stejně nakonec stát otevře portmonku a krize je zažehnána. Ta letošní nás přišla na 3,4 miliardy pro nemocnice a další tři pro zdravotní pojišťovny – přitom občan, který ten špás zaplatil z daní, dál žmoulá čepici v čekárnách u lékaře. Je vůbec naděje, že by nás zdravotnictví přestalo obtěžovat svými problémy? Ano, ale chvíli by to bolelo.