2003/47

V kavkazské republice čítající pět a půl milionu obyvatel se minulý týden vzedmuly velké demonstrace, namířené proti prezidentovi Eduardu Ševardnadzemu. Podobně jako v sousedním Ázerbájdžánu, kde se před pár týdny po vyhlášení výsledků voleb strhly srážky mezi opozicí a režimními silami, se i v Gruzii rozbuškou nevole stalo oznámení výsledků hlasování konaného začátkem listopadu. Přesněji řečeno – lidi do ulic vyhnalo hodnocení Spojených států a mezinárodních pozorovatelů, podle nichž byly volby zfalšované. Podle oficiálních výsledků zvítězil vládní blok Za novou Gruzii, následovaný navenek opoziční, ale v klíčových věcech vždy provládní Obrozeneckou stranou. Teprve na třetí příčku se dostalo opoziční Národní hnutí nacionalisty Michaila Saakašviliho, přestože mu všechny nevládní průzkumy před volbami předpovídaly jasný triumf.

Když jeden udělá dvakrát totéž, nemusí to být totéž. Tak by se dal zhodnotit pumový útok Al Kajdy v saúdskoarabské metropoli Rijádu. V noci na neděli 9. listopadu tam v obytné čtvrti zahynulo nejméně 17 lidí, převážně Arabů. Na první pohled šlo o reprízu útoku, který se odehrál před půl rokem. Tehdy, 13. května, zahynulo při ataku na rezidenční čtvrť Rijádu 34 lidí – včetně osmi Američanů. Nicméně podobnost zůstává v rovině počtu obětí a technologie, jinde najdeme značné odlišnosti.

Máme odejít z Iráku? Po středečním atentátu ve městě Násiríja, při němž zemřela dvacítka italských vojáků, a sobotním sestřelení dvou amerických vrtulníků s dalšími sedmnácti vojáky mnozí opět znejistěli. Japonská vláda se dokonce rozhodla odložit vyslání své jednotky do oblasti a Spojené státy oznámily, že chtějí předat správu země do rukou Iráčanů, co nejdříve to bude možné. Úprk ze země však zatím neplánují.
Ani Špidlova vláda dosud nezpochybnila českou přítomnost v regionu, začátkem příštího roku však chce stáhnout z jihoirácké Basry polní nemocnici.

Včera si Češi připomněli čtrnácté výročí 17. listopadu 1989, tedy dne, kdy se při brutálním policejním zásahu proti demonstraci na pražské Národní třídě začal fakticky hroutit komunistický režim. Je to bez nadsázky nejvýznamnější státní svátek: v našich dějinách prostě neexistuje nic, co by místní společnost zdevastovalo tak, jako to udělal nacistický a bolševický totalitní systém. Zatímco však nacismus představoval importovaný teror, který se setkal s všeobecným odporem a byl po několika letech vojensky poražen, komunismus si Češi z velké části instalovali dobrovolně a šance zbavit se ho, kterou v listopadu 1989 po téměř půl století dostali, se rovnala zázraku.

Koncem minulého týdne zveřejnila Česká televize šokující zprávu. Od prvního ledna ruší ze svého programu přes sto pořadů. Diváci se mohou rozloučit například s oblíbenou soutěží O poklad Anežky české, úspěšným hudebním pořadem Paskvil nebo s pořadem Filmopolis, který skýtá velmi cenný průhled do dění na světových filmových festivalech. Děti přijdou o nové pohádky, dospělí o některé připravované seriály. ČT také razantně sníží výrobu nových dokumentů, což patří k jejím nejcennějším aktivitám, a téměř přestane podporovat vznik nových českých hraných filmů. Důvod? Poslanci si usmysleli, že České televizi dají za vyučenou.

Dokumentárním fotografům sluší dlouhověkost. I jedna dobrá reportáž má svou hodnotu, ale když se někomu podaří, aby na sklonku první republiky portrétoval T. G. Masaryka a o půl století později zakončil svou kariéru reportáží z první návštěvy Václava Havla v Bílém domě, můžeme mluvit o výjimečném životě. Dnes osmaosmdesátiletý Čechoameričan Jan Lukas to štěstí měl. A jak ukazuje jeho monografie, kterou právě vydalo nakladatelství Torst, měl také štěstí, že mu ani zkušenost dvou totalitních režimů nevzala vnitřní svobodu a chuť do života.

Donedávna nabíjeli zlaté nuggety do pušek jen šílení zlatokopové z povídek Jacka Londona či Jamese Olivera Curwooda. Teď mají románoví podivíni následovníky. V laboratořích Rice University v americkém Houstonu míří Jennifer Westová na mikroskopické nebezpečné dravce zlatou municí nepatrných kalibrů. Ničí nádorové buňky křemennými kuličkami o průměru pouhých 100 nanometrů potaženými 10 nanometrů silnou vrstvičkou zlata. Projektily zatím ničí nádory pouze pokusným myším. Přesto je nová technika vítána s nadějí.

DAVID IGNATIUS (53) je prototypem úspěšného amerického novináře. Po studiích na Harvardu a v Cambridgi pracoval v deníku Wall Street Journal (mj. jako zpravodaj na Blízkém východě), od roku 1986 v deníku Washington Post jako zástupce vedoucího redakce, v září 2000 se stal v Paříži šéfredaktorem International Herald Tribune, dnes patří mezi nejvlivnější komentátory Washington Post. V posledních měsících se soustředil na dění v Iráku. Je také autorem pěti knih, v nichž beletristicky zpracovává témata, ke kterým se dostal při své novinářské práci. Žije v Paříži.

Nenápadný muž, který ničím v životě příliš nevynikal, se stal koulí na noze Špidlovy vlády. Ve kšeftech a čistkách ministra zemědělství Jaroslava Palase a v klanu jeho normalizačních poradců znovu ožívají bohatýrské časy Miloše Zemana.
Jaroslav Palas (51) je mocný muž. Nejen že drží ruku nad dvaadvacetimiliardovým rozpočtem svého rezortu a dohlíží na dalších patnáct miliard uložených v různých fondech, přes Pozemkový fond kontroluje i čtvrtinu orné půdy v zemi, má pod palcem polovinu zdejších lesů a všechnu vodu z tuzemských řek. Přes tohle bohatství stojí v Česku zemědělské ministerstvo tradičně mimo zájem poslanců i většiny médií, a tudíž de facto mimo veřejnou kontrolu. Díky tomu mohl Jaroslav Palas v rozhovorech sebevědomě tvrdit jak „bojuje proti klientelismu“ a svěřené peníze „obhospodařuje transparentně“. Koncem října ale došlo k nečekané zradě: práci nenápadného ministra trochu prozkoumal Brusel. A ústy evropského komisaře pro zemědělství Franze Fischlera pak dorazilo do Čech varování, že v Palasově úřadu něco zásadně neklape.

Britský týdeník The Economist v jednom ze svých posledních čísel nepřímo vyzývá k tomu, aby se země bránily před světovou nadvládou ropy, protože tato nadvláda stojí příliš mnoho. V úvodníku list argumentuje, že takřka monopolní postavení Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) drží její cenu stabilně nadhodnocenou, na což doplácejí miliardy spotřebitelů i výrobců, nehledě na škody, které „černé zlato“ způsobuje životnímu prostředí. Economist při této příležitosti cituje zástupce ropou nasáklé Saúdské Arábie, jenž říká, že éra této suroviny beztak jednou skončí. Nebude to ovšem ve chvíli, až se vyčerpají její zásoby, „podobně jako doba kamenná neskončila s nedostatkem kamene“. Otázka tedy zní: kdy ropná éra skončí?

Předseda lidovců Miroslav Kalousek (42) je známý jako „ten, který nemá dobrou pověst“. Jeho odpůrci jej označují spíše za lobbistu než za politika sloužícího občanům. Sám Kalousek po svém zvolení řekl: „Nikdy mi nic neprokázali, ty různé aféry byly pokusem mě politicky likvidovat. Je to minulost a už ji nechme být.“ Kalousek i jeho odpůrci mají pravdu, mluví ale o odlišných věcech.

Bije a ponižuje děti, stěžovalo si před třemi lety na tehdejšího ředitele dětské psychiatrické léčebny v Lounech Ivana Simrotha několik sester. Marně. Okresní úřad konstatoval – v léčebně je vše v pořádku. Týrání neodhalila při své návštěvě ani zástupkyně ombudsmana. O rok později přesvědčil psychiatr matku patnáctileté pacientky, aby mu ji svěřila do péče. Po několika měsících života v jednom bytě dívku uškrtil. Minulý týden poslal pražský Vrchní soud Ivana Simrotha za vraždu na třináct let do vězení. Zároveň soud řekl: „Selhává ve vztazích, má sklony k agresivitě.“ Zůstává tíživá otázka. Jak je možné, že takový člověk měl absolutní moc nad desítkami dětí?