V panteonu afrických vládců, kteří svou zemi přivedli ke svobodným volbám, nefiguruje mnoho jmen: senegalský Abdou Diouf, keňský Daniel arap Moi a pár dalších. Za týden sem přibude Paul Kagame, člověk, pod jehož vedením se genocidou zničená Rwanda během devíti let stala stabilním státem. Je to ohromný úspěch a svět by mu měl zatleskat. A to přestože podle organizace Reportéři bez hranic patří Kagame mezi 40 světových „dravců“, kteří ve svých zemích pošlapávají svobodu tisku, a přestože se rwandská armáda v posledních letech podílela na drancování nerostného bohatství v Kongu a svou přítomností v tamních pralesích prodlužovala zapomenutý, ale od druhé světové války nejkrvavější konflikt planety, jenž si vyžádal tři miliony mrtvých.
Stabilizace, kterou Kagame ve Rwandě prosadil, je dost podobná té, již po roce 1945 zavedl Josip Broz Tito v podobně rozvrácené Jugoslávii – etnicita byla rázem tabu, všichni se stali Jugoslávci. Jak Tito, tak Kagame trestali každý pokus o diskusi na téma, proč se Chorvati a Srbové, respektive Tutsiové a Hutuové nesnášejí. Proto oba potírali svobodný tisk. Tabuizací se oběma povedlo rány ve společnosti zaretušovat do té míry, že etnicita vskutku přestala hrát prim v mezilidských vztazích. Jenže jak ukázal balkánský případ, rány se ani po čtyřiceti letech nezacelily natolik, aby se politikům nemohlo podařit po krátké nacionalistické masáži opět rozdmýchat nenávist.
Kagame to zjevně tuší. Proto se snaží tabu včas…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
