V pátek třináctého sněmovna zamítla vládě její „povodňový balíček“, který měl během dvou let vynést na daních 26 miliard navíc. Rozhodl o tom hlas Hany Marvanové. Nic tragického: i po povodních v roce 1997 chtěla Klausova vláda mimořádně zvýšit daně a až její vlastní poslanci (z ODS a ODA) jí tyto choutky zarazili. Jenže dějiny se neopakují. Špidlův kabinet odpověděl s nečekanými emocemi. Rozčilený předseda vlády před celým sálem odsoudil „infantilní chování“ Marvanové a lidovecký vicepremiér Cyril Svoboda navrhl „rekonstrukci kabinetu“. Vyhození Unie svobody z vlády a její konec jako strany se zdají být zpečetěny. To je reakce naprosto nepřiměřená. Jsou vládní politici po povodních tak přepracovaní? Skončí tato koalice na první kolizi, k jakým v parlamentní demokracii dochází běžně? Na obě otázky táž odpověď. Patrně ano, i když rozhodnutí sněmovny i Hany Marvanové bylo věcně naprosto správné.
Bouřit se je správné
Jaké jsou důvody proti vyšším daním? Před čtrnácti dny Respekt napsal, že první odhady povodňových škod je třeba brát s rezervou. Tehdy vláda mluvila o 60–90 miliardách korun. Minulý čtvrtek zahájil ministr financí Bohuslav Sobotka rozpravu o daních čerstvými čísly: postižené kraje - čeká se pouze na Prahu - mu nahlásily škodu „přes 40 miliard“. To by nasvědčovalo, že celkový účet za pohromu bude spíš na spodní hranici prvních odhadů. Ještě se vraťme k moravským povodním léta 1997. Klausova vláda také tvrdila, že škrtat už nemá kde,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
