Poprvé v roli oběti

„Díky! Konečně, konečně smíme po půlstoletí mluvit o své ztracené vlasti a dramatu našeho vyhnání, aniž bychom byli haněni jako ‚revanšisté‘ či ‚pravicoví radikálové‘.“ Takto zní jeden z čtenářských dopisů v týdeníku Der Spiegel poté, co list zahájil sérii článků o poválečných osudech Němců z východu včetně Československa. To ukazuje důležitou věc. I když tyto materiály už desítky let běžně publikují krajanské listy (například Sudetendeutsche Zeitung), renomovaný a elitou čtený hamburský časopis jim dodal oficiální společenský punc. Jinými slovy: už se nemusíme stydět a mlčet o tom, že Němci také trpěli a hned v roce 1945 se mnohde ocitli v roli obětí. Jde tedy o další příspěvek k vlně oživeného zájmu o minulost. Právě návrat k událostem starým 57 let teď určuje naše vztahy se sousedy. Podívejme se na dva články ze série, které se týkají Česka.

Benešův kalkul

Ten hlavní článek z 30. března si věru nebere servítky. Přináší čtenářům podrobné popisy krutostí i osobní svědectví z různých událostí, také těch, které jsou nám známy jako brněnský pochod smrti či ústecký masakr. Při první z nich shromáždili 30. května 1945 dělníci ze Zbrojovky na 26 tisíc brněnských Němců a brutálně je hnali 80 kilometrů na rakouské hranice, přičemž jich nejméně 2000 přišlo o život. Druhou zahájil 31. července 1945 výbuch v muničním skladu u Ústí nad Labem, který zabil 27 lidí. Vzápětí poté propuká amok protiněmecké nenávisti: "Před nádražím leží dvě desítky umlácených.…