0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura21. 1. 20014 minuty

Mýtus je třeba z pohádky vydolovat

Michaela Srpová, Tomáš Kramár

Tuto středu má v českých kinech premiéru Otesánek, film režiséra Jana Švankmajera. Jedná se o v pořadí již třicátý snímek jednoho z mála tuzemských filmařů, který pronikl za hranice své země. Uznávanými rysy jeho děl jsou především propracovaná animace, důmyslná mystifikace a černý humor. Jan Švankmajer (1934) se od roku 1970 účastní aktivit Skupiny českých a slovenských surrealistů. Jeho dílo zahrnuje koláže, asambláže, objekty, loutky, taktilní básně a samozřejmě filmy (Něco z Alenky, Lekce Faust, Zánik domu Usherů, Zahrada nebo jeho poslední celovečerní snímek Spiklenci slasti). Originálně zpracovaná pohádka o Otesánkovi je paradoxně zatím nejrealističtějším Švankmajerovým snímkem. Vůbec poprvé ve své kariéře zde totiž používá klasické dialogy.

Čím si vás příběh o Otesánkovi získal?

Někdy v polovině osmdesátých let si Otesánka vybrala moje žena jako námět pro krátký animovaný film. Pohádka ji zaujala pro svoji zvláštní drasticitu: dítě sní vlastní rodiče. Chtěla, abych jí pomohl se scénářem. Přečetl jsem si tedy Otesánka znovu a pečlivě a najednou jsem pochopil, že to není jen výchovná pohádka, která má malé děti odnaučovat být „nenažranými“ (a to jak v doslovném, tak přeneseném smyslu slova). Došlo mi, že se zde pod povrchem otevírá vpravdě faustovské téma vzpoury proti osudu, proti selhání (nebo záměru) přírody: bezdětní manželé vyrvou přírodě jedno z jejích největších tajemství, tajemství zrození. Tím ovšem na sebe, ale i na své okolí uvalí…

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc