Děti jako zbraň

Belfast je rozdělené město, dokonce viditelně, protože pod kopcem na severu se táhne dlouhá zeď, trpěná z vůle obyvatel obou táborů. Jenže i tam, kde zeď není, ulice a uličky mají své majitele, své kontrolory, své pohůnky s tvrdou pěstí, „hard men“, kteří drží své lidi v pozoru a nedovolí, aby do jejich teritoria vstoupil jakýkoli nezvanec. V krizových obdobích často vyšlehne plamen etnického čištění, které se koná hlavně v noci tam, kde končí katolické území a začíná protestantské. Vytloukáním oken a žhářstvím se snaží brutální výrostci dostat z domu nepohodlného obyvatele z opačného tábora a připsat si k dobru dalších pár metrů nově dobytého území.Horní část čtvrti Ardoyne je právě takovým od katolíků „vyčištěným územím“. Jediným pozůstatkem je stará dívčí klášterní škola, do které rodiče vodí děti protestantskou ulicí. Donedávna se nic nedělo, konflikt vybuchl, až když si na jaře otec dítěte postěžoval, že zdobení přístupové ulice britskými vlajkami uráží jeho republikánské cítění.Loyalistickým výrostkům se tento způsob provokace zřejmě zalíbil. Od počátku září řvou na malé děti z plných plic „katolická chátro“ a vysvětlují to tím, že jejich skutečným terčem jsou známí republikáni a bývalí teroristé, kteří se údajně pohybují mezi malými dětmi, když jsou s policejní asistencí voděny do školy a ze školy. To je ovšem podle místního etického kódu ta největší urážka.Přítomnost republikánů chráněných průvodem malých holčiček v loyalistických ulicích by byla přesně v rázu…