Poslední na nohou

Přesně před deseti lety se v americkém Seattlu schylovalo k čemusi, co se očím současníka jevilo jako hudební revoluce. O pár měsíců později vystřelila skupina Nirvana v podstatě bez „marketingové podpory“ na vrchol americké hitparády. Nahrávací společnosti potom začaly přeplácet všechny kapely, které kdy projely Seattlem, byly „dostatečně zoufalé“ ze stavu světa a jejich členové měli v šatníku alespoň jednu kostkovanou košili. Hudební publicisté mezitím řešili, co že to vlastně je ten styl „grunge“, který město Seattle dalo světu. O dva a půl roku později si vůdce Nirvany Kurt Cobain vystřelil mozek z hlavy. Brzy nato postihl seattleskou a vlastně celou spřízněnou scénu rychlý úpadek. Dodnes z ní nezbylo prakticky nic (snad až na stále velmi populární, ale z hlediska momentálního vývoje pop music nepříliš relevantní kapelu Pearl Jam). Hitparádám kralují úplně jinak vyhlížející a smýšlející chlapecké kapely a - ovšemže - Britney Spearsová (hvězda devadesátých let, skupina Smashing Pumpkins svůj loňský rozchod odůvodnila mimo jiné i tím, že její hlavní postavy nejsou v dnešních podmínkách na hudebním trhu schopny se současnými idoly „bojovat dobrý boj“). Celý slavný „grunge“ styl je zkrátka spolehlivě mrtev a čeká na případný revival. Jeden z mála jeho živoucích pozůstatků představují písně Marka Lanegana, který letos uvedl na trh své v pořadí už páté album. Je to paradoxní, že přežil zrovna Lanegan: soudě podle jeho tvorby i peripetií osudu, míval k smrti vždycky…