Nenápadný půvab Darebáčků

Minulý týden se v českých kinech objevil zatím poslední film Woodyho Allena Darebáčci. Režisér z Manhattanu se po letech vrací nejen k lineárně vyprávěnému příběhu, ale především k samotnému zdroji své komiky. Tím pramenem je vtip vystavěný jako střet zcela odlišných vrstev skutečnosti nebo jazyka. Allenův humor měl vždy dokonalou a mechanickou povahu bleskových přechodů od vznešeného k nízkému či od abstraktního ke konkrétnímu. Všechny jeho filmy i povídky jsou už přes třicet let přeplněné stejně sestavenými větami typu „nevěřím v posmrtný život, přestože si s sebou beru čisté prádlo“ nebo „dávám rozhodně přednost kremaci před pohřbením do země, a obojímu před víkendem s paní Needlemanovou.“ Jestliže tento vzorec nepřestal fungovat ani ve složitých režisérových dílech z 90. let, teprve formální jednoduchost Darebáčků mu propůjčila novou roli: konstrukce vtipu jako setkání různých rejstříků světa se u Allena poprvé promítla do střetu různých vrstev společnosti. Tím se stala přímým základem celého příběhu. Jednotlivé vtipy v jeho rámci tím sice trochu utrpěly a občas klopýtnou, v celkové ekonomii Allenova podniku však zisk zcela jistě převyšuje ztrátu.

Krajina sebeklamu

Zjednodušené stavbě příběhu odpovídá jeho hlavní hrdina Ray Winkel. V jeho kůži se chameleon Allen mění v nepříliš úspěšného kasaře z New Jersey. Herecky mu více než zdatně sekunduje Tracey Ullmanová v roli manželky a bývalé striptérky Frenchy a stejně je na tom Elaine Mayová v…