Při poválečném sbližování evropských velmocí hrála nejvýznamnější roli vůle národů očistit své dějinné vědomí od předsudků. Zásluhy de Gaulla a Adenauera rozhodně nelze přecenit, důležitá však byla i práce historiků a publicistů na věcném výkladu minulosti, v němž by už nefiguroval tradiční „obraz nepřítele“. V posledním desetiletí dochází i v českých zemích k zpochybnění zatuhlých představ o německé špatnosti, ale o vzájemných předpojatostech s jinými národy střední a východní Evropy se příliš nepíše. Za jistý průlom lze pokládat studii Tomáše Zahradníčka „Jak vyhrát cizí válku - Češi, Poláci a Ukrajinci 1914–1918“, jež nedávno vyšla v nakladatelství ISV.Tři národy jmenované v podtitulu spojovala před první světovou válkou skutečnost, že postrádaly státní svrchovanost, avšak jejich geopolitické strategie byly zcela rozdílné. O vlastní stát přišli nejpozději Poláci, jejichž zemi si koncem 18. století rozdělily sousední mocnosti. Zatímco v pruské a ruské části byla ohrožena sama jejich národní existence, v mnohonárodní habsburské monarchii se cítili lépe a k Vídni se chovali mnohem loajálněji než Češi. Navíc je uspokojovalo, že v Haliči ovládají Ukrajince. Ti měli s Ruskem stejně špatnou zkušenost, ale za druhého hlavního nepřítele pokládali Poláky - kdysi se z jejich nenáviděného područí vysvobodili při povstání Bohdana Chmelnického, jenže se vzápětí podřídili Moskvě, a když poznali, co to znamená, začali nakonec své naděje upínat k Němcům. U Čechů bylo všemu naopak -…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
